A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli.
Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich.
Bůh je bohatý v milosrdenství, zamiloval si nás velikou láskou a ve své dobrotě nás zahrnul nesmírným bohatstvím své milosti. Proč to udělal? Jenom ze své dobroty a lásky k nám. Není žádný jiný důvod. Zasloužili jsme si Boží hněv, byli jsme dětmi hněvu (Ef 2,3), ale dostali jsme milost.
Jedním z úmyslů apoštola při psaní listu Židům bylo posílit víru těch, kdo byli bolestně zkoušeni a chvěli se. Ze stejného důvodu psal i těm, kdo byli slabí v milosti.
„Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18)
Všechny Boží děti na zemi se v tomto ohledu podobají. Od chvíle, kdy jejich víra povstala k životu a stala se skutečnou, se modlí. Jako je prvním znakem života novorozence při jeho příchodu na svět skutečnost, že dýchá, tak je první činností mužů a žen, kteří se znovu narodí, modlitba.
Dnes ráno naše touhy směřují k tomu, abychom rostli v poznání Pána Ježíše. Tato poznání bylo dokonalé dávno předtím, než jsme o něm měli sebemenší tušení. Dříve, než jsme se narodili, měli už místo v jeho srdci. Když jsme byli jeho nepřáteli, už nás znal se vší naší bídou a špatností. Když jsme hořce plakali v zoufalém pokání
