Připomenutí evangelia (1K 15,1-11)

Třetího dne vstal z mrtvých

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije! To je radostná zpráva, která osvěžuje naše srdce. Je to zpráva, kterou si stále opakujeme a kterou chceme stále slyšet. Je to ta nejlepší zpráva, protože náš Vykupitel je živ a svým vzkříšením potvrdil, že Bůh přijal jeho oběť smíření a za hříchy všech, kdo v něj věří, bylo jednou provždy zaplaceno. Pán Ježíš vstal třetího dne, a to je důvod, proč se obvykle jako křesťané shromažďujeme prvního dne po sobotě, tedy v den, kdy Pán vstal z mrtvých. Připomínáme si jeho vzkříšení. A to chceme udělat i dnes, i když nejsme fyzicky shromážděni, stále jsme spojeni jedním Duchem a společně uctíváme jednoho Boha.

Chci, abychom šli do prvního listu do Korintu, kde se mluví o Pánově vzkříšení, kde je popsané svědectví evangelia i jeho moc. Pavel napsal ten dopis církvi, která na tom nebyla moc dobře. Ale všimněte si, čím začíná a čím končí – začíná slávou a mocí evangelia a končí také evangeliem. První a druhá kapitola listu obsahuje řadu velkých textů, jako:

• Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1K 1,18)

• My kážeme Krista ukřižovaného. (1K 1,23)

• Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši. (1K 1,30)

• Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. (1K 2,2)

A totéž platí o předposlední kapitole, kde čteme např.:

• A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra. (1K 15,14)

• Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15,57)

A po závěrečných pozdravech v poslední kapitole završuje Pavel celý svůj dopis slovy:

• Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha! Milost Pána Ježíše buď s vámi. Moje láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši. (1K 16,22-24)

Ale mohli bychom jít i kamkoliv jinam v celém listu a našli bychom mnoho podobných výzev a povzbuzení. Chtěl bych teď zaměřit naši pozornost na začátek patnácté kapitoly, kde Pavel církvi připomíná evangelium. Podíváme se spolu na to, 1. co je to evangelium, jaká je pravda evangelia. 2. ukážeme si, jaké je svědectví a jací jsou svědci evangelia a 3. si vysvětlíme, jaké důsledky má evangelium pro život věřících, nebo jinými slovy, jaká je moc evangelia. 

Pojďme tedy nyní k prvnímu bodu a podívejme se na to, co nám náš text říká o evangeliu.

I. Pravda evangelia

• Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. (1K 15,1-2)

Tou úplně první věcí, kterou se dozvídáme je, že evangelium není jenom pro lidi nespasené, pro nevěřící, ale evangelium je také pro věřící. Pavel ho tady připomíná bratřím. Je to jistě zajímavá souvislost, když si uvědomíme návaznost na předchozí text, kde napomíná církev ke kázni a pořádku a kárá je pro nedostatek jejich lásky a vzájemného budování. To řecké slovo „připomínám“ znamená „dávám vám najevo, oznamuji, připomínám, vysvětluji nebo objasňuji“. A toto všechno Pavel píše bratřím, věřícím – těm, kteří již vyznali Ježíše jako Pána svého života. Co jim to apoštol připomíná? Evangelium, které jim kázal, které přijali a skrze které byli také spaseni.

• Je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. Neboť v něm je zjevena Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry.“ (Ř 1,16-17)

Nikde ve světě neexistuje a nikdy neexistoval žádný pan Dokonalý, který nikdy neslyšel evangelium, ale který by žil tak svatým životem, že by ho Bůh musel spasit pro jeho dobré skutky. Boží Slovo jasně dosvědčuje, že není nikdo, kdo by se mohl ukázat před Boží tváří.

• Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (Ř 3,23)

Ano, dokonce starověký mudrc prohlásil, že

• Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kaz 7,20)

Každý člověk je hříšník a potřebuje zachránit před hněvem svatého Boha. Proto Bible říká, že evangelium je Boží moc ke spasení člověka, Boží moc ke spasení každého, kdo věří. Představte si člověka, který se topí. Myslíte si, že se může člověk, který se topí, sám zachránit? Jestliže se někdo začne skutečně topit, potom už tu musí být nějaký plavčík, nebo lidé, kteří budou rozhodnuti pomoci takovému člověku. Někdy je to velmi jednoduché – stačí mu hodit kruh, někdy je to naopak velmi komplikované. Stejné je to s námi v duchovním slova smyslu. Před Bohem, který je svatý, jsme jako lidé, kteří se topí. Je to  ještě horší – Bible říká, že jsme mrtví. Už jsme se utopili a kvůli svému hříchu nemůžeme mít vztah s naším Stvořitelem, s Bohem. Proto sám Bůh přichází s řešením této situace – a to je evangelium – dobrá zpráva o záchraně v Ježíši Kristu. Proto tady Pavel říká, že evangelium je základem, na kterém stojíme. Není to poprvé, co jim Pavel v tomto listě připomíná základ, který byl položen jednou provždy, vzpomínáte?

• Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. (1K3,10-13)

Je jenom jeden základ, na němž se dá skutečně stavět a tím základem je Kristus – ten Kristus, který nám byl zjeven skrze apoštoly a proroky v Božím Slově. Je jenom jedno jediné evangelium, jenom jedno, které přináší spásu, jenom jedno, které apoštolové zvěstovali. Jediné evangelium bylo kázané židům i pohanům a přináší spásu oběma. I my jsme skrze něj byli zachráněni. Pavel měl dobré důvody, proč připomínal křesťanům v Korintu evangelium. Když jim o několik měsíců později napsal další dopis (který známe jako 2. Korintským), musel jim říci velmi vážná slova:

• Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2K 11,4)

Moji milí, přesně tohle je důvod, proč potřebujeme znovu slyšet evangelium. Znovu a znovu se ujišťovat, že základy, na kterých stavíme, jsou těmi správnými základy. Že to není něco pokřiveného, že náš pohled se nezdeformoval nějakou světskou filozofií nebo rádoby křesťanskými názory. Jenom evangelium totiž přináší skutečné spasení, jak je to uvedeno ve druhém verši. Ovšem jsou zde ještě dvě věci, které doslova volají po vysvětlení:

• ... držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. (1K 15,2)

Když se držíte evangelia, jak jsem vám ho zvěstoval, když pevně stojíte na tělesném vzkříšení Ježíše Krista. Vždyť to je samotný základ a jádro evangelia. Na jiném místě čteme:

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Můžeme vyznávat a věřit v Krista, ale pokud popíráme tělesné vzkříšení, nemůžeme být spaseni. Tělesné vzkříšení Krista je základ a Pavel v následujících verších předkládá řada důkazů tohoto vzkříšení. Ale než se tam dostaneme, tak se ještě na okamžik zastavme. Jestliže někdo nevěří v tělesné vzkříšení Krista, není spasen. Proto musíme zkoumat svou vlastní víru a vyznání. Protože to, o čem mluvíme, je věcí velice osobní. Věříš tomu, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých? Věříš tomu, že Pán žije?

• Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. (1K 15,3-4)

Všimněte si prosím, co Pavel říká. Odevzdal jsem vám, co jsem sám přijal. Je tady stále stejná zvěst. Je tady zpráva o Ježíši Kristus, který vstal z mrtvých a žije. Mnoho let potom, co se Pavel setkal s Kristem na cestě do Damašku, předal totéž evangelium, které zachránilo jeho samotného před Božím hněvem také Korintským. Kristus zemřel za naše hříchy. Haleluja! Jsme zachráněni. Ježíš Kristus šel na kříž, aby nás vykoupil z hříchu a smrti. On je beránek Boží, který snímá hříchy světa.

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Zemřel za naše hříchy. Každý, kdo v něj věří, bude zachráněn. Tady je shrnuté celé evangelium. Jeho jádrem je smrt a vzkříšení Ježíše Krista. V knize Skutků to můžeme vidět takřka na každém kroku (stránce). Ježíš zemřel, byl pohřben a byl vzkříšen. A slova čtvrtého verše nás vedou ke druhému bodu:

II. Důkazy evangelia

Pavel připomíná křesťanům evangelium, jednoduchými slovy ho vysvětluje, ukazuje, že jádrem celé zvěsti evangelia je smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista a následně dosvědčuje pravdivost evangelia. Všimněte si toho několikanásobného svědectví. Pavel přijal evangelium od samotného Krista. Nicméně zde ještě více než tento fakt zdůrazňuje, že evangelium je jasně dosvědčováno Písmem. Dvakrát se Pavel odvolává na Boží slovo. To je naše jistota. To byla vždycky jistota Božího lidu. A vždycky to byla ďáblova strategie toto Boží Slovo zpochybnit, udělat ho neurčitým, nejasným. Ale Písmo svědčí o Kristu – jasně a srozumitelně. O jeho smrti za naše hříchy, o jeho pohřbu, o jeho vzkříšení. Všechno se to stalo podle Písem. Celý Starý zákon svědčí o Pánu, Kristus je jeho vrcholem, jeho naplněním, završením. Židům Ježíš řekl:

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39)

O starozákonních nařízeních, slavnostech, obřadech čteme:

• To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,17)

Svou smrtí na kříži Ježíš zaplatil za naše hříchy a svým tělesným vzkříšením nás ujistil, že budeme v nebi s ním. Všechno, co o něm bylo napsáno, se splnilo do nejmenších detailů. Mohli bychom procházet evangelia – a zvlášť Matouš na to poukazuje – a ukazovat si, jak se na Ježíšově životě krok za krokem naplňovalo Písmo. Samotné Boží Slovo je tím nejlepším a nejdůvěryhodnějším svědkem evangelia. Ale jsou zde také další svědkové:

• ... ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. (1K 15,5)

Vzkříšený Kristus se zjevil mnoha lidem nezávisle na sobě. Bible říká, že prvním byl Petr. My nikde nemáme přímý záznam o tomto setkání, ale víme o něm ze dvou míst. Toto je jedno a druhé je u Lukáše ve 24 kapitole – dva učedníci jdou do Emauz a po cestě se k nim připojí vzkříšený Pán. Nepoznali ho, ale on je vyučoval z Písem všechno o Mesiáši – o tom, že musí trpět, být ukřižován a vstát.

• Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,27)

Potom ho poznali, ale on jim zmizel z očí a oni pospíchali zpátky do Jeruzaléma. A všimněte si, co jim apoštolové řekli:

• Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi. (Lk 24,34)

Myslím, že to nebylo dlouhé setkání a muselo dojít ještě k dalším setkáním s Petrem, a nakonec k tomu, kdy byl Petr duchovně obnoven po svém trojím zapření Pána před ukřižováním – jak to čteme u Jana ve 21. kapitole. Tam už bylo i jasné povolání ke službě: Pas mé beránky. Petr se mnohokrát setkal se vzkříšeným Pánem a byl povolán i vyslán svým Pánem ke službě. Ovšem to první setkání proběhlo někdy v neděli brzo ráno, hned poté, co ženy oznámily apoštolům, že hrob je prázdný. Ještě týž den se Pán ukázal dvanácti apoštolům. Z Lukášova textu, který jsme četli před chvílí, vyplývá, že v horní místnosti v Jeruzalémě nebylo shromážděno pouze oněch dvanáct Ježíšových učedníků, ale byli tam s nimi také další (Lk 24,33) – jsem přesvědčen, že včetně Matěje, který potom nastoupil na místo Jidáše a doplnil počet Dvanácti. Proto mohl Pavel napsat, že se zjevil Dvanácti.

• Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. (J 20,19-20)

Jeden z nich však s nimi nebyl, Tomáš. Ale i jemu se Pán ukázal společně s ostatními hned další neděli (J 20,24-29). Ukázal se Petrovi a potom Dvanácti. A Pavel pokračuje:

• Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. (1K 15,6)

Zjevil se pěti stům lidem najednou. Ukázal se jim v těle. Kdy se to stalo, o tom můžeme jenom spekulovat. Bible nám o tom nic bližšího neříká. Jediné, co víme, že tady bylo pět set věřících – věřících v Krista a všichni se setkali se vzkříšeným Pánem. A setkali se s ním nejen duchovně, ale fyzicky, tělesně. Mohli udělat přesně totéž, co udělal již předtím Tomáš – sáhnout do jeho ran a vložit ruku do jeho boku. Pavel tady uvádí těchto pět set jako jasný důkaz. Jako kdyby Korintským říkal – jděte se jich zeptat, vždyť většina z nich je ještě naživu. Ale někteří už zemřeli. Přesto tady byli živí svědkové, kteří se setkali s Ježíšem. Setkali se s ním podobným způsobem, jak to popsal apoštol Jan:

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1)

To je jasné svědectví jednoho z Dvanácti. Přesto ani tady Pavel ještě nekončí, a jde ještě dál.

• Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. (1K 15,7)

V Novém zákoně nacházíme tři Jakuby – dva z nich jsou mezi dvanácti apoštoly – Jakub Zebedeův, první z apoštolů, který zemřel pro svou víru, a Jakub Alfeův. Dalším Jakubem, který není mezi dvanácti a o kterém tedy bude řeč v našem verši, je Jakub, syn Marie a nevlastní bratr Ježíše Krista. Jakub, který dlouhou dobu nevěřil v Krista, ale poté, co se s ním setkal, nacházíme mezi apoštoly a později je jmenován jako sloup církve. Tento Jakub měl poslední slovo na setkání v Jeruzalémě, jak o tom čteme ve Sk 15. Tento Jakub, autor listu Jakubova, byl nazýván „velbloudí kolena“ protože prý měl na kolenou mozoly od vytrvalých modliteb. Tento Jakub byl dlouho skeptikem, ale poté, co se setkal s Kristem, se nazývá otrokem Ježíše Krista (Jk 1,1).

A potom je zde ještě jedna pozoruhodná poznámka – ukázal se všem apoštolům. Ježíš se po svém vzkříšení ukázal všem apoštolům. Jednou z charakteristik skutečného apoštola je, že se setkal se vzkříšeným Pánem (1K 9,1). Kromě Dvanácti zde byli další, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem a on je daroval své církvi jako apoštoly. Ale Pavel ve svém dokazování pravdivosti evangelia nezůstává jenom u všech apoštolů, ale ještě pokračuje:

• ... a naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Já jsem přece nejmenší z apoštolů; ani nejsem hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval Boží církev. (1K 15,8-9)

Boží slovo dosvědčuje pravdivost evangelia, svědectví mnoha lidí dosvědčují pravdivost Kristova vzkříšení, tedy evangelia, Pavel je svědkem Kristova vzkříšení, protože se Pán ukázal i jemu a svěřil mu evangelium. Ovšem je tady ještě další svědectví, které nás vede k poslednímu bodu. Je tady:

III. Moc evangelia

Nejprve je tady zdůraznění, které se týká znovu apoštolství – předtím se zjevil všem apoštolům a naposledy, jako poslednímu, se zjevil Pavlovi. Jako nedochůdčeti. Je tu použité slovo, kterým bychom mohli popsat dítě, které se narodilo předčasně. Pavel nebyl mezi učedníky od počátku, jako ostatní. Pavel se stal křesťanem mnohem později – a to dokonce jako pronásledovatel Kristovy církve. Proto říká, že ani není hoden jména apoštol. Evangelium Kristovo proměnilo pronásledovatele v apoštola – v nejhorlivějšího obhájce Kristova. A dodnes můžeme vidět stejnou práci evangelia na dalších lidech. A je to jeden z těch vážných argumentů, které mluví ve prospěch křesťanství – proměna člověka, proměna charakteru, proměna postojů, smýšlení, životního stylu. A to vše vychází z víry ve vzkříšeného Krista. I dnes se pronásledovatelé stávají křesťany. Stále znovu můžeme slyšet takové příběhy, dnes často z muslimského prostředí. Lidé, kteří se snažili vyvrátit Písmo, byli často nakonec Písmem přivedeni ke Kristu a stali se svědky Ježíše Krista. I já sám jsem se stal křesťanem, když jsem chtěl dokázat, že křesťanství je hloupost a nesmysl – a Bůh mi ze své milosti ukázal, že hlupák jsem já, když jsem tvrdil, že Bůh není (viz Ž 14,1). Chvála Pánu za to, že takto jedná s lidmi. Pavel napsal:

• Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

Pavel se těmito slovy jemně vrací zpátky do dvanácté kapitoly. Neměl bych být apoštolem, říká, ale jsem jím. A jsem jím jenom z Boží milosti. Jenom proto, že Bůh ze mě udělal to, co chtěl.

• To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1K 12,11)

To je Boží milost – jak sám Bůh chce. To slovo je také pro nás. Boží milostí jsem to, co jsem. Máme vzdávat Pánu chválu za to, co jsme, za to, co z nás učinil, za to, jak v nás pracuje svou mocí, protože to je cele jeho dílo. To on v nás takto působí.

• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

To je Boží milost. Přesto v listu Filipským i zde v prvním listu Korintským Pavel dodává, že také naše aktivita má své místo:

• Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování. (Fp 2,14)

Vy jednejte. Tato milost nebyla nadarmo. Mnohem víc jsem se napracoval. Vede nás to k posledním dvěma věcem. Ta první je věcí teologickou a je věcí naprosto zásadního významu, protože se znovu týká podstaty evangelia. Předtím šlo o tělesné vzkříšení Krista, nyní jde o Boží milost. Jsme spaseni z milosti skrze víru (Ef 2,8-9). Přesto je stále dost takových, kteří vyznávají, že nestačí pouhá milost přijímaná vírou, ale že musíme přiložit ruku k dílu, aby nám Bůh mohl připočítat k dobru nějaké ty dobré skutky. Ale všimněme si v našem textu, komu připočítává Pavel dobré skutky – Boží milosti. Ne já – ale Boží milost! Ale čí to byly ruce? Čí ústa, mysl, intelekt, obdarování atd. Bůh použil?

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Bůh nás stvořil ke své slávě a používá nás jako své nástroje v tomto světě. A to nás vede k poslední věci v tomto verši. Boží milost v našich životech je aktivní. Vede k aktivnímu životu víry.

• Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. (1K 15,11)

A tady se vracíme zpátky, na samotný začátek – k jednomu evangeliu, které je zvěstováno. Celý ten text nás vede k tomu, abychom spoléhali na evangelium, protože to je základ, na kterém stojíme. Vede nás k tomu, abychom si připomínali evangelium, abychom se ujišťovali o tom, že stavíme na pravém evangeliu o tělesném vzkříšení Pána Ježíše Krista a o spasení z Boží milosti. Evangelium je svou podstatou zjevením, ale je také historickou událostí, a jeho moc je osobní zkušeností každého, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista.

Nemusíme se bát, že naše víra bude nějak zpochybněna – jestli stojí na Kristu, stojí na pevném základu. Je dosvědčovaná samotným Bohem v jeho Slově i lidmi, kteří se s Kristem setkali – ať již jsou to svědkové minulosti, jejichž ruce se Pána dotýkaly, nebo svědkové současnosti, jejichž životy jsou tímto vzkříšeným Pánem proměňovány. Ježíš žije! To je naše víra, to je naše vyznání. To není jenom nějaké intelektuální přitakání k historii, ale je to moc ke svatému životu k Boží slávě. Proto zvěstujeme Krista, jeho slavné evangelium, které je mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Amen.