Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
Tento text evangelia především ukazuje, že Josef, domnělý otec a skutečný Kristův pěstoun a Marie, jeho pravá matka, se divili těm věcem, které se děly nad dítětem Kristem hned od jeho narození: Když se narodil, ukázali se andělé a zpívali, přišli pastýři, aby nalezli dítě v jesličkách, podle slov andělů, která jim byla řečena, a nakonec přijeli tři králové, kteří se mu klaněli a obětovali dary. Proto říká Písmo: „Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“
Byli jsme vykoupeni ze smrti k životu, z prázdnoty života k plnosti života, z marného způsobu života k horlivosti v dobrých skutcích. To je křesťanský život. Je to dílo Ducha svatého, kterého na nás Bůh bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,6). Pavel stále dokola zdůrazňuje vztah zdravého učení, vztah evangelia se způsobem života. Kde je život postavený na evangeliu, na víře v Krista, tam to bude vidět na způsobu života.
Ve Starém zákoně máte obrácené lidi, v Novém zákoně také. Staří neobrácení lidé ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; všechen ten přirozený vývoj a pokrok, který tu je, nemění lidská srdce: tělo je tělo. A obrácení ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; je tu rozdíl jen, co se týká světla. A tu, když se vám otvírají oči a díváte se do našeho textu, uvidíte divuplné věci. Ti lidé zde jsou vyslyšeni, a v čem? V tom, zač se modlí. „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ Za to se modlí.
Jméno Boží znamená Boha samotného, jak se zjevil a je výrazem všeho toho, čím nám je podle svého zjevení. Že jméno Boží znamená Boha samotného, je zřejmé z četných míst Písma svatého.
Datum narození Pána Ježíše Krista vždycky bylo a dodnes je předmětem mnoha spekulací i vážnějších úvah. S jistotou můžeme říci, že Písmo o žádném konkrétním datu nemluví. Rozhodně však mluví o tom, že se Pán Ježíš – „když se naplnil stanovený čas“ (Ga 4,4) – narodil z ženy a stal se člověkem. Křesťané vždycky rozuměli Kristovu příchodu v několikerém slova smyslu. Starozákonní svatí vyhlíželi příchod Spasitele, novozákonní svatí ho zakusili, ale i nadále vyhlížejí jeho druhý příchod, kdy se zjeví ve slávě s nebeskými anděly a bude soudit živé i mrtvé.
Nikdy nebudeme moci zpívat „Gloria in Excelsis“ jestliže se předtím nebudeme k Bohu modlit „De Profundis“. Nebudeme-li volat z hlubin bezedných, nikdy nespatříme slávu na výsostech. Modlitba by měla být provoněná láskou, nasycená láskou: láskou k našim bližním a láskou ke Kristu. Člověk v modlitbě vítězí jen tak, jak věří. Duch svatý je původcem víry a posiluje ji, takže se modlíme s vírou v Boží zaslíbení.
Budeme-li poslouchat Pána, našeho Boha, požehná to, co nám dává. Bohatství není prokletím, když je požehnáno Pánem. Když má člověk víc, než potřebuje pro svou okamžitou potřebu, a začne si hromadit ve skladech, je náchylný k tomu, aby hromadění provázela chamtivost nebo zhouba tvrdého srdce; ale s Božím požehnáním tomu tak není. Prozíravost zajišťuje úspory, štědrost usměrňuje výdaje, vděčnost udržuje posvěcení a chvála oslazuje radost. Je velkou milostí mít Boží požehnání ve svém železném trezoru a na svém bankovním účtu.
To je dobrá rada. Je to mnohem lepší než hledat lidi, hloubat nad problémy, oddávat se chmurným představám nebo podléhat obavám.
Můj příteli, nevím, co tě trápí, ale „kdybych byl tebou, hledal bych Boha!“
Kdybych byl v nesnázích, hledal bych u Boha moudrost.
Zahrada znamená oddělení. Není to volně přístupná zeleň, není to ani poušť; je obehnaná zdí nebo ohrazená plotem. Kéž bychom viděli, jak se zeď oddělení mezi církví a světem rozšiřuje a upevňuje. Je smutné slyšet křesťany, jak říkají: „No, na tomto není nic špatného, na tamtom není nic špatného,“ a tak se stále více přibližují světu. V té duši, která dokáže vznést už jen otázku, kam až může zajít v přizpůsobování se světu, je milost na samém dně.
