Musíme si všimnout, že na jedné straně jsou tato slova určena také Titovi. Pavel mu říká, aby nebyl tím, kým budou druzí lidé pohrdat, koho budou snižovat a nebudou si ho vážit. Co pro to může člověk udělat? Není přece v jeho moci změnit pohled nebo přístup druhých lidí k sobě. To rozhodně není. Ale je v jeho moci postavit se na autoritu Božího slova nejenom svými slovy, ale celým svým životem. Je v moci člověka žít životem, který bude vydávat dobré svědectví. A to je něco, co přinese hojné ovoce.

Jan Karafiát

A tak ty, milý Pavle, si myslíš, že jsi měl nebeské vidění a myslíš si, že ti budeme věřit proto, že jsi měl nebeské vidění? To je arci otázka! Ale Pavel to řekl poněkud jinak, protože mluvil řecky a to slovo, které Kraličtí přeložili jako „nevěřící“, bylo řecky „apeithés“. To je sice nevěřící, ale sami Kraličtí překládají jinde jinak. Otevřete si, prosím, 2. Timoteovi 3,2 (KRAL): „Nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejci, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní“. Zde překládají totéž řecké slovo apeithés českým „neposlušní“, takže v našem textu můžeme docela dobře říci: „Nebyl jsem neposlušný toho nebeského vidění.“

Bůh je tak velký a udělal veliké věci s lidmi v Efezu, a proto Pavel nyní může děkovat přímo za tyto křesťany. Jeho vděčnost není založená v křesťanech samotných, ale v samotném Bohu. Jeho přímluvy za křesťany v Efezu vyvěrají z vědomí toho, kým je Bůh, který je zachránil. Jeho prosby jsou zakotvené v díle Pána Ježíše Krista.

Těm, kteří dosahují vysokých postů, patří čest a úcta. Vysoké postavení je obvykle spojené s velkou mocí a autoritou. Ale když se pozdvihují svévolníci, když se dostávají na vysoká místa, je nepochybná známka Božího soudu. Když se ničemové (ČSP) dostávají k moci, uvádějí národ do hříchu a pod prokletí. „Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky“ (Př 29,12).

Jak bychom mohli být pyšní?

Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?

Byla to právě Petrova láska ke Kristu, která se vzbouřila při pomyšlení na tak strašný úděl, který by ho měl potkat. Ve své lásce se snažil zadržet svého Mistra, aby nezahodil svůj život. Ale když to dělal, jednal jako satan, který se pokoušel odvést Ježíše od jeho velkého díla smíření. Tato cesta kříže nebyla nějakou nehodou – byla to cesta připravená pro Krista. Uhnout od ní by znamenalo selhat ve svém poslání.

Jan Karafiát

Co je to? Neodpovím, pokud nevím, kdo se ptá. Jan praví: „Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdu, ale že ji znáte.“ (1J 2,21) Tak to zde stojí. Kdo to pomazání nemá, darmo mu mluvit, a kdo má, zrovna proto že má, ví bez popisu, co to je – a má radost.

Profesor Starého zákona z Reformovaného teologického semináře v Orlandu, Richard Pratt, ve svých přednáškách představuje téma, které spojuje Starý a Nový zákon - téma Božího království a s ním spojených smluv, které se tohoto království týkají. Vynikajícím způsobem ukazuje, jak Bůh rozvíjí své království od založení světa. Růst Božího království můžeme sledovat od jeho počátečního stádia v Genesis až po očekávané dovršení ve Zjevení. Ježíšova modlitba v Matoušovi 6,10 "Přijď tvé království.

Boží slovo je jako svíce nebo lampa pro nohy. Je to „lampa“, nikoliv žhavé slunce. Není to ani maják, ale obyčejná svíce nebo lampa, kterou lze nosit v ruce.

Je to svíce „pro nohy“, která nesvítí moc daleko, neosvětluje polokouli, ale svítí jenom na ten malý kousek cesty pod nohama poutníka.

Naše radost v tomto životě je smíšena se zármutkem, jako u růže je trní. Jákob měl radost, když se jeho synové vrátili z Egypta a přinesli pytle obilí, ale bál se, když spatřil v každém pytli uzlík s penězi. David se radoval, když přenášel truhlu Boží, ale zároveň měl bolest nad potrestáním Uzy. Toto je Hospodinova moudrost, kterou usměrňuje a mírní naši radost. Jako si někteří slabí lidé míchají víno s vodou ze strachu, aby se neopili, tak musíme i my mít radost smíchanou se zármutkem, neboť jsme slabí a stali bychom se lehkomyslnými a drzými. „Veselte se s třesením“ čteme v Žalmu 2.

Zamyslete se nad tím, jak velké a rozmanité byly naše hříchy a přestoupení. Každý hříšný čin, ano, i ten nejmenší, kterého jsme se kdy dopustili, znamená nekonečný dluh a nese v sobě nekonečnou vinu, protože byl spáchán proti nekonečnému Majestátu.

Neboť měřítkem každého přestoupení není jenom samotný hříšný čin, ale také to, proti komu je tento čin namířen. Hanebné, urážlivé slovo proti těm, kteří jsou nám rovni, nebude trestným činem. Ale stejné hanebné a urážlivé slovo proti vládci, je velezrada a trestá se smrtí.

Nemůžeme vzít zpět žádné slovo, které jsme vyřkli. Může to být falešné slovo nebo nevlídné slovo – slovo, které udeří a pálí! Okamžitě poté, co jsme to řekli, si můžeme přát vzít to zpět, můžeme se za tím hnát a snažit se to zastavit, ale na světě není žádná síla, která by mohla odříci zraňující slovo nebo ho vymazat z našeho života!