Že nám zde dává Pán Ježíš nové přikázání, milí v Kristu přátelé, abychom se milovali vespolek? To že je něco nového, to že je něco, co tu ještě nebylo, toho že jste se ve Starém zákoně nedočetli? Copak je v Novém zákoně nového? A zde nedovedete dát odpověď, co je v Novém zákoně nového, pokud dobře neznáte Starý i Nový zákon, a Starý ani Nový zákon nepochopíte, dokud nepochopíte Boží tajemství.
Při pohledu na tuto vznešenost, velebnost a drahocennost modlitby se snad mnozí zarmoutí a zaleknou. Snad ti tvé srdce vyčítá, že si ho nikdy nedal naladit, že proto nikdy s Bohem tvým se nesešlo, že nikdy v modlitebné náladě nebylo, rty tvé ti vyčítají, že mluvily slova, jejichž význam jsi neznal, a o nichž v hlubinách duše tvé nebylo zdání a slechu; paměť vyčítá ti, že jsi nikdy řádně myšlenek rozptýlených nesvolal — a ty naříkáš: Já se tedy modlit neumím. Já jsem se tedy nikdy nemodlil!
Posledních dvacet měsíců ve stále větší míře ovládá svět strach. Na začátku to byl strach z neznámé nemoci, která měla podle některých předpovědí zdecimovat lidstvo. K tomu se hned na začátku přidal strach z lidí – bylo potřeba se vyhýbat lidem, aby se člověk nenakazil. Do toho vstoupily příkazy vyhýbat se lidem a zákazy stýkat se s lidmi nebo jim dokonce – jaká hrůza! – podat ruku. Navzdory jasnému učení Písma bylo takové jednání představováno jako láska k bližním. Média se předháněla v hororových zprávách, předpovědích a scénářích.
S naprostou jistotou můžeme říci, že je nemožné, abychom se ocitli mimo působení Boží všemohoucnosti. Bůh má své služebníky všude. Jsou to „poklady ukryté v písku“ (Dt 33,19), a Pánovi vyvolení se z nich mají sytit. I když oblaka zakryjí hory, jsou stále stejně skutečné jako v záři slunce. Právě tak neměnná jsou zaslíbení a skutky Boží prozřetelnosti i při nejasnosti naší víry a v těžkostech, do nichž upadáme. Máme naději a ta naděje je přítomná. Proto buďme dobré mysli.
Jan ve svém evangelium zaznamenává skutečnou modlitbu Páně, modlitbu Pána Ježíše Krista, velekněžskou modlitbu, přímluvnou modlitbu. Od třinácté kapitoly až do konce svého evangelia popisuje Jan události spojené s ukřižováním a vzkříšením Pána Ježíše Krista. Začíná své evangelium věčností – na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh bylo to Slovo (J 1,1). Mluví o tom, že na počátku byl jenom Bůh sám v osobě Otce a Syna a Ducha svatého. Dále mluví o Kristově vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14).
Budete i vy jednou někým, kdo se snaží najít výmluvu pro svou apatii, zatímco celosvětová církev čelí perzekuci a milióny dětí je vražděno prostřednictvím potratů? Budete jen hlasitěji zpívat?
Pán Ježíš učil o Božím království. A pořád učí, kdykoliv otevřeme Bibli, učí nás o Božím království. Ale také nás učí o tomto světě. Už to budou dva roky, co začal být svět omezován kvůli šíření viru. Lidem je hlásáno, že svět může být normální, jen pokud ....
Biblicky smýšlející křesťan se ale ptá, a co je to ten normální svět? Otevře Bibli a najde o světě napsáno tohle:
Víme, že my jsme z Boha, ale celý svět leží v moci Zlého. (1J 5,19)
Víte, když se podíváme na současnou dobu – na svět okolo nás, je to na jednu stranu neuvěřitelná podívaná, a přitom i absurdní drama. Dnešní západní svět, kde žijeme, nelze nazvat jinak než ztraceným světem. Je to svět, kde není patrné, co je nahoře a co dole; co napravo a nalevo. Je to svět, kde sladké chutná jako hořké a hořké jako sladké; kde je pravda lží a lež pravdou.
Panovníku Hospodine! Ty víš, že jsem jednou nebyl. Tys byl beze mne, svět byl beze mne, a ne dny a ne léta, než let celé tisíce a nikoho ani nenapadlo, že bych tu ještě scházel. Až tys řekl: Buď! – a já jsem byl a já jsem a nevím, jak dlouho budu, snad jen ještě dnes a zítra, a svět bude beze mne a snad ještě tisíce let, a nikdo mne nepohřeší a nikoho ani v duchu nenapadne, že bych zde byl někdy býval. Ó, Slitovníku můj! Nebyla to pouhá milost, když jsi mne zavolal a já jsem se objevil? – Jistě milost, pouhá milost, jako že to je pouhá milost, že jsem dosud zde a o milosti k tobě mluvím.
Kdo zapomněl na minulost, bude nutně opakovat její chyby. Křesťané staví na minulosti a díky tomu se mohou s nadějí dívat do budoucnosti. Bůh nám dal své Slovo, které z větší části popisuje minulost. Máme se učit z toho, co Bůh dělal s generacemi před námi. A skrze optiku Božího slova se můžeme dobře učit také z dějin, které nejsou zapsané přímo v Bibli.
1. Co je křest? Křest je ustanovení (Památka Páně je to jediné další), které bylo dáno na znamení vyznání víry a jako symbol spasení skrze smrt, pohřbení a vzkříšení Krista (Mk 16,16; Ko 2,12; Ř 6,3).
2. Kdo má být pokřtěn? Pouze ten, kdo věří, ne nemluvňata ani nevěřící lidé. Nic nebrání tomu, aby byl pokřtěn každý, kdo ve svém srdci uvěřil, že ‚Ježíš Kristus je Syn Boží‘ (Sk 8,26–38).
Křesťan je někdo, kdo může říct: „Ježíš Kristus zemřel za mě.“ Je to jeden z hlavních rysů opravdového křesťanství. Být schopen toto říct s jistotou a rozhodným povzbuzením: „Když Ježíš na kříži umíral, měl na mysli mě a za mě zemřel. Zaplatil tam za moji nepravost. Vzal na sebe trest za moji vinu. On zemřel kvůli mně.“ To je křesťanství ve své nejsyrovější podobě.
