Svoboda nezávislosti
John Stevens
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. (Gn 27,28)
Izák, který byl požehnaný od Boha, požehnal svému synu. Ve svém požehnání ho zahrnul vším pozemským požehnáním. Nebeská rosa napájí Izraelskou zemi po většinu roku a vede k hojnosti obilí i moštu. Kéž by i na nás Bůh každodenně sesílal nebeskou rosu Ducha svatého, aby naše životy přinášely hojnou úrodu obilí i moštu, abychom byli plodní a svými životy mu vzdávali chválu. My nejsme jako Jákob, nepřišli jsme ukrást otcovo požehnání, ale byli jsme přivedeni k Otci skrze Syna Duchem svatým a hojnost nebeského požehnání je nám zaslíbena právě v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by ty proudy živé vody plynuly z našeho nitra, jak to Pán ve své milosti a dobrotě zaslíbil (J 7,37–39).
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Pokoušeli jste se někdy s někým sdílet evangelium a on neustále vznášel jednu námitku za druhou? Jak jste na ně reagovali? Snažili jste se trpělivě odpovědět na každý argument? Přerostlo to v hádku? Vzdali jste snahu s nimi mluvit a odešli? Co bychom měli dělat?
Zde není nic, co by se dalo při zachování pospolitosti měst, městeček a království nebo při udržování pravého náboženství, křesťanského míru a svornosti srovnat s pravou poslušností. Tímto způsobem je totiž každý člověk poučen, jak vzdávat Bohu náležitou čest a slávu a člověku to, co vyžaduje jeho úřad. I tak není nic nenáviděnějšího Bohu ani škodlivějšího pro člověka, než když je tak očarován falešnými satanovými iluzemi, že není schopen rozlišovat mezi poslušností a neposlušností. Ale jako lidé zbavení veškeré soudnosti a přirozeného rozumu považují jedno za druhé, ačkoli sami jsou si jasně vědomi toho, že je to v rozporu.
Období covidu vedlo k tomu, že mnoho křesťanů začalo uvažovat o věcech, které dříve nebyly v jejich hledáčku. Jaká je role vlády? Musíme se podřídit všemu, co nám řekne (pokud nás to přímo nepřivádí ke hříchu)? Jak reagujeme na to, že vláda přebírá kontrolu nad oblastmi života, kde jsme dříve byli ponecháni sami sobě? Co máme dělat ve chvíli, kdy je církvím nařízeno, aby se nescházely?
Stejně jako tenkrát Duch svatý uváděl lid Boží ve všelikou pravdu a oslavoval Pána Ježíše, dělá to i dnes a na věky věků. Sláva je jeho, ať o tom víte nebo nevíte. „Neboť tvé je království, i moc, i sláva!“ A teď si představte, že my již z té jeho slávy něco vidíme a čekáme ještě víc té jeho slávy. Naše texty nám praví, že všechno to, co vidíte a čekáte, je příliš málo, že jeho sláva je neskonale větší a že se určitě dostaví.
Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8–10), kde byla řeč o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8–10) a vyučování žen a mužů (2,11–15 a 3,1–7).