Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk zná obsah verše svatého Písma a když chápe jeho smysl. Naše doba je poznamenaná pracovní nekázní a mentální leností. Lidé nedokážou práci vystát a zajímá je jen, jak rychle lze mít ten a ten úkol z krku, namísto toho, abychom se ptali, jak dobře ho lze vykonat.
Ptám se, zda se modlíš, protože modlitba je skutkem víry, z něhož plyne veliké povzbuzení.
Z Boží strany je všechno připraveno tak, aby modlitba byla co nejjednodušší, a stačí, aby se o ni lidé pokusili. Na jeho straně je všechno hotovo. Každé námitce předešel. O každou těžkost se postaral předem. Pokřivená místa narovnal a hrubá místa vyhladil. Člověk, který se nemodlí, nemá žádnou výmluvu.
Pohleď na epitaf všech těch požehnaných svatých, kteří zesnuli před příchodem našeho Pána. Nezáleží na tom, jak zemřeli, ale je na jediném, co mají společné, a co obsahuje ten nápis na jejich hrobu: „Ve víře zemřeli ti všichni“ (Žd 11,13). Ve víře žili. V ní nacházeli útěchu i radu, víra byla jejich motivací a podepírala je. V téže duchovní milosti zemřeli a završili svůj život lahodnou písní, kterou již dříve tak dlouho zpívali. Když umírali, nespoléhali na své tělo ani své vlastní úspěchy.
Náš text mluví o Kristově tělu, mluví o jednotě Kristova těla, o jednotě místní církve. Mluví o tom, že všechno, čím jsme, všechno, co máme, všechno, čím nás Kristus obdaroval a co z nás Kristus udělal – bez ohledu na to, čím jsme dříve byli – slouží a musí sloužit k budování a k růstu Kristova těla. Byli jsme spaseni jako jednotlivci, ale byli zachráněni pro společenství – společenství s Bohem i společenství s lidmi.
Náš věroučný základ uvádí: ‚Věříme, že Písmo svaté, jak bylo původně předáno, je inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné, a jde o svrchovanou autoritu ve všech záležitostech víry i chování.‘ Toto vyjádření dnes již nestačí; musíme je rozvinout.
V tom dnešním oddíle, ve druhé polovině 30. kapitoly se Jákob učí rozlišovat. Za čtrnáct let už získal nějaké zkušenosti a nyní je uvádí do praxe. Jákob rozlišuje mezi cizím stádem a vlastním stádem a v tom je nám ohromným příkladem.
Náš text mluví o dvou správných rozhodnutích, která měla významný dopad na světové dějiny. Když se vírou rozhodneme uposlechnout Boha, přináší to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání.
Boží milost se ukázala, nebo také zjevila. Myslím, že slovo „zjevení“ je vhodnější k popisu toho, co se stalo. Křesťanství je zjeveným náboženstvím. K Bohu nelze přijít jinak, než že se Bůh dá člověku poznat, že se člověku zjeví.
Tato dokonalost Božího charakteru se vztahuje jen na vyvolené. Nikde ve Starém ani v Novém zákoně není Boží milost zmíněna ve spojení s lidstvem obecně, a s nižšími řády stvoření už vůbec ne. Liší se od „milosrdenství“, protože Boží milosrdenství se týká „všeho, co učinil“ (Ž 145,9).
Žijeme v době, kdy se obrovské množství lidí hlásí k náboženství. Máme více míst veřejných bohoslužeb než kdy dřív. Zúčastňuje se jich víc lidí než kdy dřív. Přesto navzdory veškerému tomuto veřejnému vyznávání věřím, že dochází k obrovskému zanedbávání soukromé modlitby.
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Dnes světlo reformace viditelně pohaslo. V důsledku toho se slovo „evangelikální“ stalo široce chápaným pojmem a současně ztratilo svůj význam. Hrozí nám ztráta jednoty, která byla budována po staletí. Kvůli této krize a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi usilujeme o obnovu naší věrnosti k ústředním pravdám reformace a historického evangelikalizmu. Tyto pravdy nehájíme kvůli jejich postavení v našich tradicích, ale proto, že věříme, že jsou ústředním bodem Bible.
