Biblické křesťanství hájí posvátnost života
Tento článek je první částí třetího z pěti příspěvků v rámci obecného tématu „Jak křesťanství změnilo svět“. Vycházejí ze série přednášek, které autorka přednesla v dubnu 2019 v rámci akce Word Alive. Autorka nám udělila svolení k publikování všech pěti příspěvků v tomto i následujících číslech Bulletinu.
Bůh, dárce života
Na jaře roku 2018 se Perumalla Pranay, křesťan z takzvané kasty „dalitů“, oženil ve státě Ándhrapradéš v Indii se svou láskou z dětství, Amruthou. Toto mezikastové manželství znamenalo, že Amrutha byla odmítnuta svou rodinou, která patřila k vyšší kastě. O šest měsíců později se ona i její manžel s radostí dozvěděli, že čeká dítě. Ale když se vraceli z lékařské prohlídky v nemocnici nedaleko jejich domova, byl Perumalla ubodán k smrti nájemnými vrahy najatými jeho tchánem. Chodník byl potřísněn krví tohoto mladého manžela, který se tak těšil na narození svého prvního dítěte.
Perumalla byl zavražděn, protože kastovní systém považuje dality za méněcenné a zbavené důstojnosti. Někteří se domnívají, že rozsah nespravedlnosti a zneužívání způsobený kastovním systémem z něj činí jeden z nejzávažnějších problémů v oblasti lidských práv v historii.
Dnes však v Indii stojí mnoho křesťanů v čele snah o to, aby dalitům přinesli naději a důstojnost a uvědomili jim, že i oni, stejně jako všichni lidé, jsou stvořeni k obrazu Božímu.
Genesis 1:27 vysvětluje, že lidé se liší od zbytku stvoření. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. Tato úžasná pravda je základem smyslu vykoupení, jehož vrcholem je kříž. Proč by Bůh byl tak odhodlaný nás zachránit za tak obrovskou cenu? Vzdal by se svého vlastního Syna kvůli něčemu bezvýznamnému? Lidé mají svou hodnotu, která vyplývá z vnitřní důstojnosti toho, k jehož obrazu jsme stvořeni.
Bůh je Stvořitel a Dárce života. A Kristovi následovníci vědí, že jsme skutečně „strážci svých bratří“ a že jsme povoláni k tomu, abychom se starali o své bližní, stvořené k Božímu obrazu, a bránili je. Po potopě Bůh řekl Noemu:
- Za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. (Gn 9,5–6)
Boží morální zákon, shrnutý v Desateru přikázání, je dokonalým vyjádřením jeho vlastního morálního charakteru. Šesté přikázání zní: „Nezabiješ“ (Ex 20,13). John Ling píše:
Ochrana lidského života je v Písmu opakujícím se tématem. Jedinečně v celém stvořeném řádu se této zvláštní ochrany těší pouze životy lidských bytostí. Šesté přikázání „Nezabiješ“ (Ex 20,13) vystupuje jako velký maják na ochranu veškerého nevinného lidského života. „Nevinný“ zde neznamená „bez hříchu“, ale „bez viny“. Zabíjení je [v Bibli] povoleno v případech trestu smrti, spravedlivých válek a v sebeobraně, ale zabíjení nevinných je přísně zakázáno.
Když král David upadl do hluboké lítosti nad hříchem vraždy, vyznal Bohu: „Proti tobě samému jsem zhřešil“ (Ž 51,6). Jak to mohl říci? Ublížil Uriášovi, ublížil Batšebě, ublížil tomu dítěti, které zemřelo. Kdo však dal Uriášovi život? Kdo dal Batšebě život? Kdo dal život tomu dítěti? Byl to Bůh. David pohrdl Bohem, Dárcem života.
Křesťané především vyznávají důstojnost každého lidského života, protože sám Bůh se v Kristu stal tělem.
Kristus se vtělil, stal se tělem, již od okamžiku početí. Již jako jediná buňka. Jestliže se Ježíš Kristus vtělil již při početí, i my začínáme svůj život při početí. Bůh, Dárce života, vyžaduje, aby lidský život, stvořený k jeho obrazu, byl chráněn od početí až do přirozené smrti.
Posvátnost života a raná církev
Podíváme-li se na historické prameny, křesťanství se během prvních tří století rychle šířilo navzdory odporu a pronásledování. V roce 40 po Kr. bylo křesťanů pravděpodobně jen několik tisíc. Ve třetím století rostlo křesťanství tempem 40 procent za desetiletí. Někteří odhadují, že v roce 350 po Kr. žilo v Římské říši 33 milionů křesťanů z celkového počtu 60 milionů obyvatel.
Sociolog Rodney Stark tvrdí, že významným faktorem tohoto mimořádného růstu byla křesťanská etika hájící posvátnost života, která (na rozdíl od toho, co by se podle dnešního feministického myšlení dalo očekávat) přispívala také k ochraně žen.
V řecko-římské společnosti bylo potraty běžnou praxí; přední filozofové tuto praxi ospravedlňovali. Platón tvrdil, že by se měly používat jako prostředek k regulaci porodnosti. Kromě toho, že potrat ničil život dítěte, byl také velmi nebezpečný pro matku. Ženy k němu byly často nuceny svými pány (pokud byly otrokyně) nebo svými manžely.
Potraty odsuzovala raná církev i církevní otcové, stejně jako řada církevních koncilů. Tato etika úcty k životu zachránila nespočet nenarozených dětí a jejich matek. Basil z Cesareje (zemřel r. 379) mobilizoval křesťany, aby pomáhali ženám, které čelily nechtěnému těhotenství. Pomáhal také organizovat veřejné protesty proti činnosti cechu potratářů, kteří prodávali těla potracených dětí výrobcům kosmetických krémů. Byl jen jedním z mnoha křesťanů, kteří se snažili zachránit nenarozené děti.
Mnozí pohanští filozofové schvalovali infanticidu (zabíjení novorozenců nebo jejich odložení a opuštění). V řecko-římské společnosti se to běžně praktikovalo, zejména pokud šlo o slabé, nemocné, postižené nebo dívky.
V roce 1 př. Kr. napsal jeden námezdní pracovník t. č. v Egyptě dopis své ženě, která byla doma a čekala dítě:
Mnoho pozdravů. Věz, že jsme stále v Alexandrii. Nedělej si starosti. Jakmile dostanu výplatu, pošlu ti ji. Kdyby se ti, dá-li Bůh, narodilo dítě, a bude-li to chlapec, nech si ho. Bude-li to holčička, zahoď ji. Nemohu na tebe zapomenout. Prosím tě, nedělej si starosti.
„Bude-li to holčička, zahoď ji!“ To odráželo rozšířený a téměř všeobecně přijímaný zvyk.
Při vykopávkách jedné římské vily našli archeologové v kanalizaci pod lázněmi četné drobné kosti – lidské kosti téměř stovky kojenců, kteří byli zavražděni a vhozeni do kanalizace.
Raní křesťané se proti tomu postavili. Kdykoli to bylo možné, zachraňovali kojence a starali se o ně.
Benignus z Dijonu byl křesťan ze 2. století, který žil v jižní Francii. Zachraňoval nechtěná miminka – jak ta, která přežila neúspěšné potraty, tak i opuštěná miminka. Poté se o ně staral a chránil je. Kvůli tomu však byl zabit.
Křesťanský vliv nakonec vedl císaře Valentiniana k tomu, že v roce 374 po. Kr. zakázal zabíjení novorozenců a odkládání dětí.
V Římské říši nebyli za postradatelné považováni jen novorozenci. Morálně zkažení císaři neměli žádné výčitky svědomí, když brali lidský život. Císař Tiberius (vládl v letech 14–37 po Kr.), za jehož vlády byl ukřižován Kristus, rád sledoval mučení lidí. Císař Caligula (37–41 po Kr.) jednou bezdůvodně zabil každého, kdo sloužil v jeho paláci. Bavil ho pohled na lidi, které táhli ulicemi s vytaženými vnitřnostmi. Nutil rodiče, aby byli svědky popravy svých synů.
V roce 313 n. l. vydal císař Konstantin Milánský edikt, který křesťanství poprvé přiznal právní status v Římské říši. Jakmile se Konstantin stal císařem, zahájil sociální reformy, jako bylo zrušení ukřižování a osvobození otroků, a také potlačování zabíjení novorozenců.
Na násilí a krutost gladiátorských představení se dodnes vzpomíná. Římská říše na vrcholu své moci ovládala území o rozloze více než čtyř milionů čtverečních kilometrů. Mnoho podmaněných národů bylo zotročeno a mohlo být zabito pro zábavu občanů. Koloseum v Římě, které slavnostně otevřel císař Titus (vládl v letech 79–81 po Kr.), pojalo 70 000 diváků. V této obrovské aréně, stejně jako v dalších podobných arénách po celé říši, našlo smrt mnoho tisíc gladiátorů. Raní křesťané byli někdy odsouzeni k smrti právě v aréně. I během období, kdy pronásledování polevilo, se důsledně vyslovovali proti takovému barbarství. Na konci čtvrtého století zakázal tyto hry ve Východořímské říši křesťanský císař Theodosius.
Poslední gladiátorské klání se odehrálo v Římě v roce 404, po vojenském vítězství nad Góty. Gladiátoři bojovali zuřivě. Jakmile byl některý z nich zraněn, diváci dávali znamení, zda má být zabit, či nikoli. Zvláště privilegovaní lidé mohli sestoupit do arény, aby si zblízka prohlédli umírající agónii obětí. Tehdy však do arény vtrhl někdo jiný. Křesťan jménem Telemachus z Asie byl hluboce pohnut, když viděl tisíce lidí, jak se hrnou, aby sledovali tu řež. Vstoupil do arény ne proto, aby se bavil pohledem na tu podívanou, ale aby proti ní vystoupil. „Ve jménu Krista, přestaňte!“ křičel, zatímco se pokoušel odtrhnout od sebe dva gladiátory. Dav se rozzuřil nad tímto zásahem do jejich zábavy. Telemachus zemřel uprostřed přívalu kamenů a dalších vrhaných předmětů. Nicméně v okamžiku, kdy byl sražen k zemi, bylo jeho dílo dokonáno. Jeho smrt obrátila srdce jak lidu, tak císaře. Ode dne, kdy Telemachus padl mrtvý, se již nikdy nekonaly žádné další gladiátorské hry.
Posvátnost každého lidského života je dnes ohrožena
Křesťanství zavedlo etiku, která považuje každý lidský život za posvátný, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Po 2000 let bylo křesťanství základem kvalitní medicíny a prosazovalo kulturu života, která nás všechny chránila.
Jakmile však společnost odmítne víru, že veškerý lidský život byl stvořen Bohem a má jedinečnou důstojnost, protože jsme stvořeni k jeho obrazu, otevírají se dveře utilitárnímu etickému systému, který snadno sklouzne k myšlence, že „méně způsobilí“ by měli být odstraněni.
V dnešní době, kdy se odmítá „absolutní“ morálka, se bioetika zmítá v bažině situační etiky: „Co si o tom myslíš?“ Závažné etické otázky, jako je likvidace embryí, experimenty s embryi, využití dárcovských pohlavních buněk při asistované reprodukci, potraty, asistovaná sebevražda či eutanázie, jsou vnímány pouze jako záležitosti osobní volby. Odhaduje se, že za posledních čtyřicet let došlo na světě k přibližně 1,42 miliardě potratů. To odpovídá počtu obyvatel celé Indie.
Jako křesťané jsme povoláni, abychom v dnešní době vydávali svědectví o základní biblické pravdě o posvátnosti veškerého lidského života, stvořeného k Božímu obrazu.
Poznámky
M. Woods, „Telling a Better Story: how India's Christians are fighting for dignity for Dalits“ (Vyprávět lepší příběh: jak indičtí křesťané bojují za důstojnost dalitů), síť All India Christian Council, 4. září 2018.
John Ling, Kdy začíná lidský život, The Christian Institute, s. 8.
Kdy začíná lidský život? s. 14.
Rodney Stark, The Rise of Christianity.
Platón, Ústava, 5.9, s. 190.
A. J Schmidt, How Christianity Changed the World, s. 59.
Jeremiah J. Johnstone, Unimaginable: What Our World Would Be Like Without Christianity, (Bethany House, 2017), s. 25–26.
Vishal Mangalwadi, The Book that Made your World, s. 302.
How Christianity Changed the World, s. 153.
Tamtéž, s. 57.
D. L Severance, Feminine Threads, Christian Focus, 2011, s. 66.
J. Foxe, Book of Martyrs. Honorius (Emperor 395-423) outlawed gladiatorial conquests in the east (390s) and west (404).
Human Life International.
Přidat komentář