Nepřátelé duše

Slyš, dcerko, dívej se a nakloň své ucho. Poznej tři nepřátele každého člověka na světě, kteří chtějí zahubit jeho duši. Jsou to tělo, svět a ďábel. Kvůli nim musí každý člověk, který zde žije v smrtelném těle, volat k Bohu: „Pomoz mi, Pane, Bože můj! Neboť nepřátelé obklíčili mou duši.“ Mé tělo je z bláta, proto z něho pocházejí blátivé, nečisté a rozkošnické myšlenky; od světa mám marné a podivné myšlenky a od ďábla lstivé a zlé.

Tito tři nepřátelé – tělo, svět a ďábel – obklíčili mou duši. Od těla utéct nemohu, ani je od sebe nemohu zahnat, musím je vláčet s sebou, neboť je ke mně přivázáno. Zabít je nesmím, musím je živit; a když je vykrmím tak, že ztuční, krmím vlastně nepřítele proti sobě. Jakmile totiž dostatečně jí a pije, začne se proti mně bouřit a jeho síla a zdraví se mi protiví. Svět mě obklíčil a oblehl ze všech stran a zraňuje mě pěti branami. Těchto pět bran je pět smyslů, které člověk má: zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Jimi mě svět zraňuje a skrze ně vstupuje smrt do mé duše: oko hledí a převrací rozum mé mysli; ucho slyší a křiví úmysl srdce; čich překáží dobrému myšlení; ústa mluví, lží haní druhé a vydávají pomluvy i jiné škodlivé a marné řeči; hmat popouzí ke smilstvu, a nebude-li brzy odvrácen, začne pálit tělo a podněcovat mysl, aby přijala libost a vůle k ní přistoupila, čímž se hřích dokoná.

Ďábel, kterého nemohu vidět, napjal svůj luk v temnotách, proto je pro mě těžké se ho vystříhat. Všude nastražil svá osidla ve zlatě, stříbře i jiných věcech, abychom jich neřádně užívali a uvázli v nich. Nenastražil však jen osidla, ale i „lep“. Tím lepem je žádostivost bohatství, tělesná náklonnost k přátelům, milování světské cti a tělesná rozkoš. Tímto lepem je duše ve svém „peří“ slepena, takže nemůže vysoko létat. Peří duše je myšlení na nebeskou radost, na Boží milosrdenství a na věčné zatracení. Tímto peřím by se měla vznést k nebesům, nebo sestoupit do pekla, kde by spatřila veliké utěšení či velikou bídu, a tak by následovala velkého orla – Krista, který sestoupil do pekla a vzlétl na nebesa. Jeho křídly jsou spravedlnost a milosrdenství.

Šípy ďáblovy jsou hněv, závist, pýcha a smilstvo. Jak říká svatý Pavel, jsou to „ohnivé šípy“, které může uhasit jen ten, kdo má štít víry – tedy kdo věří, že Otec, Syn a Duch svatý jsou tři osoby a jeden Bůh, a kdo věří, že božství, duše i tělo tvoří jednoho Krista, pravého Boha i pravého člověka. Svatý Jan ve své epištole píše, že právě tato víra přemáhá svět, tedy všechnu zlost, která všude rozptýlila své šípy. Člověk je proto neustále v boji, všude čelí pokušení a vzrušení, takže kamkoliv se obrátím, nikde nejsem v bezpečí. I věci, které mě těší, i ty, které mě rmoutí, mě děsí: hlad i sytost, spánek i bdění, práce i odpočinek, hněv i veselí – vše mě může zranit. Štěstí mě svou sladkostí klame a ukolébává ve falešném bezpečí, zatímco neštěstí mě svou hořkostí straší a vede k netrpělivosti. A kolik je navíc ďábelských myšlenek!

Tito tři nepřátelé proti mně bojují, někdy zjevně, jindy skrytě, ale vždy zlostně. Ďábel nejvíce spoléhá na pomoc těla, neboť tělo se s ďáblem proti mně spiklo. Tělo se vždy protiví mému duchu, reptá a nechce ho poslouchat, neboť si stanovilo jiný zákon a mravy než duch. Je to těžký boj, o němž statečný bojovník svatý Pavel volá: „Vidím ve svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a zotročuje mě zákonem hříchu, který je v mých údech. Ubohý já člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Tak si stýskal svatý Pavel, trpě pokušeními těla, a ihned dodal: „Milost Boží skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Proto má člověk volat s Davidem a říci: „Vysvoboď mě od mých nepřátel, Bože můj, i od těch, kteří mě nenávidí, neboť zesílili proti mně!“