Nemocné uzdravujte

• Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10,7–8)
• Ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (Žd 12,15)

Máme jednat o tom, jakou církev si Bůh na tomto světě přeje a jací máme být i my. Přeje si takovou církev, která by byla Božím královstvím, královstvím nebeským na tomto světě. A leckdo si jistě řekne: My nic takového nevidíme. Kde je taková církev, která by byla nebeským královstvím?

O to tu přece běží, jde o něco duchovního a my můžeme být buď lidé duchovní, anebo lidé tělesní (světští). Kdybyste byli světští, nemělo by smysl se s vámi bavit, to bychom se vůbec nedomluvili! Vy však můžete být lidé duchovní a klidně můžete namítnout, že žádnou duchovní církev nikde nevidíte. Kdo za to tedy může? Hlavně aby za to nemohli ani vy, ani já, aby ta překážka nebyla ve mně ani v tobě!

Rád bych předložil pět věcí:

I. Boží slovo se nezměnilo

Ať už jsme, jací jsme – duchovní, nebo tělesní –, všichni tvrdíme, že tento biblický text dnes už neplatí. Můžete namítnout hned tři věci.

Předně: Kdyby byla církev Božím královstvím, muselo by to na světě vypadat lépe a církev by byla oázou. To se dá jistě slyšet, a máte v tom pravdu! To, co dnes vidíte, rozhodně nejsou způsoby přicházející z nebe.

Za druhé: Kde je to uzdravování? Kde ho máte ve všech těch církvích, včetně té naší? Někdo by mohl namítnout: Vždyť přece existuje lékařská misie mezi pohany! Když si to necháte vysvětlit, uznáte, že je to vzácná věc. Jsou to bohabojní lidé, kteří nejdou vydělávat peníze, ale chtějí prorazit skrze lásku. Nikoho na světě sice násilně neobrátíte, ale taková láska poslouží každému, nepřekáží Božímu dílu, nezavírá lidská srdce a naladí je pro Boží slovo.

Pán Ježíš to však nemyslel tak, že když řekl „nemocné uzdravujte“, měli byste jim jen posílat doktory. Otevřete si prosím list Jakuba 5,14–15: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“

Co z toho udělala tato světská církev? Vytvořila „poslední pomazání“. To v podstatě znamená: „Nesmíte umřít bez církve, musíte zemřít v jejích rukou.“ To ale přece není Duch Kristův! Církev vám přece nemá dávat poslední pomazání k tomu, abyste už raději zemřeli, kdežto v Písmu se to myslí tak, abyste byli naživu.

Ale co, možná by církev mohla dávat vše zadarmo? Jenže církev nic zadarmo nedává, naopak člověka nutí platit. A nemluvím teď jen o našich poměrech. Podívejme se do jiných států, jak to chodí tam. Tam se platí povinná církevní daň! Kdo ji neplatí, tomu ji světské úřady jednoduše vyměří a naúčtují, zkrátka musí platit. To přece nedělá stát, to dělá církev, protože to tak chce. Vybírají peníze násilně, ať chcete, nebo nechcete. Takhle se věci mají.

Tu pak přijde obyčejný člověk a zeptá se: „A jak chcete farářům zaručit plat, kdyby to takhle nechodilo?“ No prosím, takhle se na to kouká! Tady stojíme my faráři a tady je Pán Ježíš. Vy mluvíte jen o tom, co patři mně a jak já k těm penězům přijdu, ale co teprve Pán Ježíš? Jak přijde ke svému on? Pánu Ježíši se přece musí sebrat, aby to dostal farář. Ano, takhle to u vás chodí!

Existují bohaté církve třeba i malé, ale miliony peněz je jen přivádějí do těžkostí. A to mě přivádí k tomu druhému bodu:

II. Pán Ježíš se nezměnil

Vy si snad myslíte, že se Pán Ježíš změnil, že si to celé rozmyslel a vzal svá slova zpět? Pán Ježíš neuhne ani o chlup! Myslel to přesně tak tehdy, jako to myslí i dnes. A když to u vás nefungovalo tak, jak si on představoval, naši otcové měli hned jasno a říkali: „Tahle vaše církev přece vůbec není Boží církví!“ Naši předkové se s církví rozešli. Volali: „Nejsi Kristovou nevěstou, jsi jen nevěstkou!“ To tehdy pro toho, kdo to vyslovil, znamenalo jistou smrt.

Já vám dnes klidně řeknu, že naše církev nevypadá tak, jak by měla. Můžete se na mě zlobit, ale nezkřivíte mi ani vlásek – mě totiž ochrání policie. Tenkrát si však takový člověk musel vytrpět církevní policii, tedy inkvizici. A dopadlo to s ním tak, jak to dopadlo. Takový byl jejich úděl a také jejich sláva.

Pán Ježíš se však nemění. Když odcházel do nebe, řekl: „Tato znamení provázet budou ty, kdo věří; takhle to bude vypadat!“ Jsou tu přece rozmanitá obdarování: jeden má ten dar, druhý dar uzdravování, jiný vymítá duchy. Kde je pravé Boží slovo, tam je toho plno. On má své vlastní plány. Má sice své vlastní časy a své způsoby, všechno má svůj vyměřený čas.

Takový den, jaký míváte před Vánocemi, je přece něco úplně jiného než den v červnu. V červnu je plno světla, slunce, květů a radosti! A tak si to přeje i Pán Bůh. Jenže pak přijde podzim a tma. On sám rozhodl, že to nepoběží úplně stejně za každého počasí. Když Izraelité vyšli z Egypta na poušť, zavládlo takové duchovní oživení a s takovou ochotou nosili dary na stavbu stánku setkání, až musel Mojžíš říkat: „Už dary nenoste!“ A nakonec musel sám Pán Bůh přikázat: „Už nic nenoste!“ Lidé si to tehdy doslova strhávali z těla a nosili to. Stejné to bylo za krále Šalomouna při stavbě chrámu, za apoštolů i v době českobratrské renesance.

On však nechce, aby bylo neustále jen jaro a léto – přijde i podzim a zima. Nedivte se tedy, že v církvi zrovna nekvetou všechny květiny. Příští neděli budou mít mnozí evangelíci otevřené obchody, protože jim to policie dovolí. Proč jindy obchody otevřené nemáte? Protože to policie zakazuje. Tak to s vámi chodí: posloucháte policii, ale na to, co říká Kristus, nehledíte. Ty vaše hezké věci vám za takových podmínek prostě kvést nemohou.

Pán Ježíš se nezměnil a jeho Slovo se nezměnilo. Ale nedivte se, že vám to v církvi nekvete.

III. Pozor na kořen hořkosti

A teď ten druhý text: „Ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“ 

Tak je to i s církví Pána Ježíše: když se rozbují nějaký kořen hořkosti, nemůže už vypadat tak, jak by měla. A kdo je vlastně církví Pána Ježíše? Tou máte být vy. Tady jste sice všichni krásně vedeni Božím Duchem, všichni hledáte Boží věci a dobro svých bližních, ale teď pozor, abyste Ducha Božího nezarmoutili! Nejde jen o to, když se objeví zjevná bezbožnost, ale i tehdy, když vyroste nějaký kořen hořkosti.

Co to znamená? Když uvidíš, že se Pánu Ježíši ubližuje, budeš mít sice bolest, ale ne hořkost. A když ublíží přímo tobě, taky pocítíš bolest, ale nenech v sobě zakořenit hořkost! „Mlčenlivě se měj k Bohu, duše má.“ Nemusíš se bát, že dopadneš špatně. Dopadneš velice krásně, pokud ve svém srdci nemáš žádnou hořkost.

Jenže co se nestane: v srdci se začne hlásit hořkost, to je projev toho starého člověka. Ukáže se zjevná hořkost, dlouhé řeči a hádání o tom, jestli se vám stala spravedlnost, nebo ne. Dlouhé spory přitom vždycky vyvěrají z hořkosti. Znamená to, že ty krásné květy Ducha svatého začnou vadnout a opravdu vadnou, protože tahle rostlinka prostě hořkost v srdci nesnese. Nic nového a pěkného tehdy nepučí, nic neroste.

Když je přítomen Duch svatý, svědomí se neustále probouzí a obrácený člověk si rád zapláče nad sebou samým. Jakmile ale ucítím, že mám v srdci hořkost, nedokážeš už plakat se mnou a naříkat nade mnou ani nad sebou. To je konec. Nikdo už nebude litovat svých hříchů v mé přítomnosti, když vůči nim chovám hořkost. Ten člověk ode mě nezíská žádné požehnání, a já od něj taky ne.

Duch svatý sice působí skrze lidi, ale všimněte si toho rozdílu: když voda teče do potrubí a ty roury jsou plné rzi, voda sice proteče, ale Duch svatý takhle rezavě jednat nebude. Skrze mě nic nepošle. Možná namítnete: Kdyby to v naší církvi vypadalo tak, jak má, objevily by se snad všechny ty zázraky z prvního textu? Jistěže! Boží stroj běží nádherně, a když se zastaví, chyba je vždycky někde vázne v nás.

IV. Bůh začíná od svého domu

Když přichází Duch svatý, nezačne hned uzdravovat světské, neobrácené lidi, nezačne křísit lidi ze světa ani řešit, aby nikdo neumíral. Začne se však dotýkat vašeho svědomí a vy sami začnete hořce plakat nad sebou.

Uvědomíte si, že potřebujete Spasitele, a Duch svatý vám ukáže, že je to On sám. Okusíte to, v srdci ucítíte pokoj, radost, Boží lásku a vůči nikomu na celém světě nebudete pociťovat žádnou hořkost. Pak se vaše domácnost promění v Boží království. A jaká rodina, taková malá církev!

A co dostane ten, kdo v církvi slouží? To, co mu Pán Bůh sám sešle, a to stačí. Podívejte se do listu Galatským 6,6: „Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu.“ Vy, kteří jste probuzení a prožíváte požehnání, přece dobře víte, co máte dělat se všemi dobrými věcmi.

Všichni si tak rádi chválíme dobu naší Jednoty bratrské. Jak to v ní tenkrát chodilo? Žili přesně podle slov Písma. A z čeho žili? Nu, co jim lidé přinesli, to měli; a když nic nepřinesli, nestyděli se pracovat, byli to řemeslníci, kožešníci a knihaři.

A teď si představte, že bychom na tohle přistoupili. Vtom by přišli lidé ze světa a chtěli by, abychom jim přisluhovali Večeří Páně a křtem. To jste se ale přepočítali! Já od vás osobně nic nechci. Co se tím ukáže? Že všichni tito světští lidé chtějí jedině to, aby se za všechno platilo, a vůbec se neptají, co si o tom myslí Pán Ježíš.

V. Duch svatý přináší hojné ovoce

Myslíš si snad, že nás Duch svatý nedokáže přivést k tomu, co je popsáno v prvním textu? Jak by mohl ne?! Když jste vedeni Božím Duchem, sami si přejete nepřekážet a nedovolit, aby ve vás vyrostl kořen hořkosti. Myslíte si snad, že když vás vede Duch svatý, neponese to ovoce Ducha?

Neuvidí to sice úplně všichni lidé ze světa, to ne, protože si budete počínat tak, jak se sluší na Boží lid. A jak se chová Boží člověk? To vidíme u Marka 5,43: „Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět.“ Myslíte si snad, že se všechny vzácné a krásné věci musí vždycky vytrubovat do světa? Kdepak. Na světě je mnohem víc lásky, než kolik jí světští lidé dokážou zahlédnout.

Když se obrátíte vy, jistě se budou obracet i druzí. O tom není pochyb. Když se obrátí světský člověk, je to nekonečně cennější, než kdyby byl jen uzdraven ze své tělesné nemoci. Třeba se mimochodem i uzdraví, na to má Duch svatý síly dost.

Pán Ježíš má své léto a svou zimu. Věci jsou takové, jaké je on sám chce mít. Ne proto, že by nestačil na nic lepšího, ale proto, že si to tak v dané chvíli přeje, a já si musím dávat velký pozor, abych mu v tom nepřekážel.

Jsem připraven: toužím po církvi, která je skutečným Božím královstvím! Aby ve vás kvetly všechny květy Ducha svatého. Musíme si ale dát bedlivý pozor na to, aby v mém vlastním srdci nebyla žádná hořkost, žádná překážka. Ano, druzí možná chybují, ale hlavně ať žádná překážka není v mém srdci!

Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10,7–8)

Ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (Žd 12,15)

Amen.