Slovo pro pastory

„Opravdu se snažím!“ zvolal skleslý služebník Ježíše Krista, když se v pondělí ráno procházel venku, aby si ochladil rozpálené čelo a uklidnil pulzující spánky po napjaté a náročné neděli. „Opravdu se snažím přivádět hříšníky k Ježíši a učinit z Pánova lidu horlivý, aktivní a svatý lid. Bůh, který čte v mém srdci, ví, že nejsilnější a nejvroucnější touhou mé duše je být užitečný při obrácení nesmrtelných duší. Snažím se je co nejvážněji varovat, co nejupřímněji je napomínat a co nejvřeleji je zvát; ale, ach, zdá se, že pracuji téměř nadarmo! Kdo uvěřil mému poselství a komu se zjevila Pánova paže? Jiní mají velké sbory — ale ten můj je malý. Jiní sklízejí mnoho ovoce; já mám jen tu a tam jednoho obráceného. Proč tomu tak je? Co může být příčinou?

„Pane, zkoumej mě, zkoušej mě a ukaž mi, co mě činí neplodným. Je to můj jazyk, moje povaha, mé chování, nebo stav mého srdce? Ať je to cokoli, Pane, naprav to a učiň ze mě nádobu k poctě, posvěcenou a způsobilou k Pánovu užitku.“

Co nás učí tato bolestná a ponurá zkušenost Božího služebníka?

1. Skutečný stav lidské přirozenosti. Člověk je odcizen Božímu životu kvůli nevědomosti, která v něm přebývá. Je na tomto světě bez Boha. Je mrtvý ve svých přestoupeních a hříších. Je zcela lhostejný ke svým věčným záležitostem a slepý ke svým nejlepším zájmům. Bloudí ve tmě. Je jako hluchá zmije, která si zacpává uši a odmítá naslouchat hlasu zaklínače, ať už ten zaklíná jakkoli moudře. Má oči – ale nevidí; uši – ale neslyší; nesmrtelnou duši vystavenou nekonečnému utrpení – ale nedbá na to.

Umrtvuje hlas svědomí, zatvrzuje své srdce vůči strachu a odhazuje Boží slovo pryč.

Pro marnosti tohoto světa je plný života — ale pro věci, které jsou věčné, je mrtvý jako mrtvola. Kazatelé mohou učit, varovat, hrozit, napomínat a zvát; on však zůstává lhostejný a bezstarostný a dál volí smrt místo života; takže každý hříšník, který je spasen, je zázrakem milosrdenství. Učí nás to také,

2. Slabost a neúčinnost lidského úsilí. Můžeme si vybrat ty nejvhodnější nástroje, co nejlépe je připravit, používat je nejmoudřejším a nejobezřetnějším způsobem – a přesto hříšníci zůstávají stejně tvrdohlaví jako předtím. Můžeme přesvědčit rozum – ale srdce se musí změnit. Můžeme probudit svědomí – ale vůle musí být obnovena. Můžeme předat světlo – ale mrtví potřebují božský život. Snažíme se, snažíme se a snažíme se znovu; ale suché kosti stále leží v širém údolí; hříšník stále lpí na svých milovaných žádostech; satan stále ovládá zástupy podle své vůle.

Můžeme je potěšit – ale nemůžeme je obrátit. Můžeme pro ně být jako velmi krásná píseň, jako někdo, kdo umí dobře hrát na hudební nástroj – ale oni stále milují svět a jejich srdce touží po chamtivosti. Jsme jako služebník proroka, který běžel s holí svého pána, položil ji na tvář dítěte a očekával, že se probudí; ale musel se vrátit a říci: „Pane, dítě se neprobudilo.“ Učíme se také,

3. Absolutní nezbytnost Boží moci. Pokud Bůh nekoná – vše je marné. Nebudou naslouchat žádnému hlasu kromě jeho. Nebudou uznávat žádnou autoritu kromě jeho. Není to evangelium. Není to kazatel. Není to způsob. Můžeme kázat pravdu; můžeme být vážní, upřímní a srdeční; ale bez přímého působení Boží moci – bude vše marné. Není to mocí argumentů, výmluvnosti nebo upřímnosti, ale pouze mocí Boží, že se hříšníci obrací z temnoty ke světlu a z moci satana k Bohu. Pokud není přítomen Duch svatý a pokud nepůsobí skrze pravdu – žádná duše nebude obrácena, žádný hříšník neuvěří v Krista. Jsme naprosto a vždy závislí na Duchu svatém, pokud jde o úspěch, a bez jeho vlivu a působení budeme pracovat nadarmo! Je však třeba se obávat, že si to dostatečně neuvědomujeme. Vskutku, máme-li soudit podle svých modliteb a modliteb našeho lidu, je jasné jako den, že tomu tak není. Říká nám to také:

4. Usilujte o to, abyste se líbili Pánu, a hledejte jeho slávu jako první a poslední cíl služby. To je ve skutečnosti naše jediná úloha. Jestliže má Pán zalíbení v nás jako v těch, kdo jsou sjednoceni s jeho milovaným Synem, a jestliže přijímá naši ubohou službu kvůli drahému Vykupiteli – pak by nám to mělo stačit. Bůh se v nás může oslavit, i když ke Kristu přivedeme jen málo duší; proto bychom sice měli vážně usilovat o obrácení duší a stále o to bojovat, neměli bychom však být příliš skleslí, protože nevidíme výsledky, po kterých toužíme. Pokud budeme mít na zřeteli Boží slávu a budeme se snažit potěšit ho ve své službě – bezpochyby budeme do značné míry úspěšní; a on ocení naši pilnost a odmění naši věrnost, i když nebudeme úspěšní.

To největší, co můžeme udělat, je potěšit Boha; a toho můžeme snadno dosáhnout, pokud máme čisté oko, čestné srdce a život zasvěcený jeho službě a chvále.

Má z nás radost vždy, když se ho snažíme potěšit. Upřeme tedy svůj zrak na jeho slávu, buďme ochotni konat právě to dílo, které pro nás připravil, a všechny výsledky ponechme jemu. On není nevěrný, aby zapomněl na naše dílo víry a práci lásky. Milující práci vždy schvaluje — a milující pracovníci jsou jeho obzvláště oblíbení. Ó, pro více lásky! Lásky k Bohu jako k našemu spravedlivému a svatému Vládci, k Ježíši jako k našemu božskému Pánu a Mistrovi, ke všem svatým jako k synům Božím a přátelům Ježíše, a ke všem ubohým hříšníkům, abychom se všemi prostředky snažili je získat zpět pro Boha a jeho slávu.

Přesto jsou služebníci často skleslí a budou, dokud budou tolik hledět na své ovečky, na výsledky své práce a na svůj bezprostřední úspěch, místo aby se upínali pouze k Pánu a usilovali o jeho uznání. Musíme se snažit, abychom se před Bohem osvědčili vůči svědomí každého člověka, a ve všem usilovat o to, abychom se zalíbili tomu, který nás vyvolil za své vojáky.

Vždy se najde dostatek příležitostí, které nás prověří, procvičí naše ctnosti a udrží nás v pokoře; a vždy je tu dostatek podnětů, které nás povzbudí, rozveselí a dodají nám odvahu v dobré věci. Nikdo nezná míru své vlastní užitečnosti nyní; Bůh často skrze nás působí, když docházíme k závěru, že se nic neděje, a velmi pravděpodobně časem uvidíme, že to, co jsme považovali za jedny z nejneplodnějších období naší služby, patřilo ve skutečnosti k těm nejplodnějším. Kdysi se říkalo, aby povzbudili skleslé a pilné dělníky: „Ti, kdo sejí v slzách, budou sklízet v radosti. Ten, kdo vychází a pláče, nesoucí drahocenné semeno, se nepochybně vrátí s radostí a přinese s sebou své snopy.“ A dlouho poté bylo pro podobné povahy přidáno: „ V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas“ (Ga 6,9)

Úspěch není v našich rukou – ten má ve svých rukou Pán. Můžeme být věrní, měli bychom být plní naděje, musíme být pracovití – a výsledky můžeme s klidným svědomím ponechat na Pánu. Jednejme jen tak, aby se o nás dalo říci, stejně jako o té dobré ženě z dávných časů: „Udělala, co mohla!“ – a pak bude vše v pořádku, a to navždy.

„Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní. Ať vás nic nezviklá. Vždy se plně věnujte Pánovu dílu, neboť víte, že vaše práce v Pánu není marná.“ A tehdy vám Pán při svém příchodu řekne, k vaší věčné radosti a k věčnému zahanbení všech vašich nepřátel: „Dobře, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále – nad mnohým tě ustanovím; vejdi do radosti svého Pána!“