Boj o svobodu vyznání

V červnu si každoročně připomínáme celou řadu výročí, které mají vztah k boji za svobodu víry a vyznání v naší zemi. 

3. června 1421 byl v Čáslavi zahájen sněm, jehož účastníci neuznali krále Zikmunda za českého krále. Místo toho jmenovali prozatímní zemskou vládu a přijali čtyři pražské artikuly, které se staly zemským zákonem. Tyto artikuly (články) byly: 1. Hlásání čistého evangelia po celé zemi, 2. přijímání pod obojí, 3. zákaz světského panování kněží a 4. trestání smrtelných hříchů (bez ohledu na postavení osob). Tyto články se staly programem husitského hnutí v následujících letech. 

Ovšem moravský zemský sněm, který začal o pár dní později (11. června) se naopak zavázal svou podporou králi Zikmundovi. Tato rozdílnost způsobila nejeden problém a projevila se i o dvě století později v průběhu stavovského povstání proti Habsburkům. Moravské stavy tehdy zaujaly také odlišný postoj než české. A i když to nebyla hlavní příčina, i to nakonec přispělo k porážce stavů na Bílé Hoře v listopadu 1620 a k následné staroměstské popravě 21. června 16121. Padesát českých pánů, rytířů a měšťanů bylo odsouzeno k trestu smrti za velezradu a 27 z nich bylo na Staroměstském náměstí skutečně popraveno. 

Většina z nich svou účast na povstání chápala jako boj za svobodu – a historie jim dala za pravdu. Po jejich porážce došlo k násilnému vyhnání svobodných evangelíků ze země, nesvobodní se museli stát katolíky a hlásání čistého evangelia se na dvě století stalo trestným činem, který obnášel trest smrti pro kazatele a kruté tresty (bití, žalář, robota, vyhnanství, odebrání dětí, konfiskace majetku atd.) pro posluchače. 

Ani po vyhlášení tolerance v roce 1781 neměli nekatolíci na růžích ustláno a nejeden úřady schválený kazatel pro svou přílišnou odvahu nakonec skončil ve vyhnanství. Kéž nám to nesejde z mysli a je nám to poučením, protože pokud se nepoučíme z chyb našich předků, budeme nuceni si je zopakovat sami.