Biblické křesťanství prosazuje náboženskou svobodu
Tento článek je druhým z pěti příspěvků (první je zde) v rámci série s názvem „Jak křesťanství změnilo svět“. Vycházejí z řady přednášek, které autorka přednesla v dubnu 2019 v rámci akce Word Alive a následně vyšly v časopise Bulletin, který vydává společenství církví Affinity.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Ježíš učil, že máme „dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“ (Mk 12,17).
Císař (neboli stát) nemá právo od vás vyžadovat všechno. Nebyli jste stvořeni k obrazu císaře. Byli jste stvořeni k obrazu toho, kdo stvořil císaře. Císař nemá právo vám říkat, čemu máte věřit. Pouze Bůh, váš Stvořitel, má moc nad vaší duší. Bůh vyzývá občany, aby poslouchali civilní autority (Ř 13,1–8; 1Pt 2,13–14), ale tato poslušnost nesmí být neomezená. Dojde-li ke střetu požadavků, posloucháme spíše Boha než lidi (Sk 5,29). Z toho můžeme vyvodit, že vlády by neměly nátlakem ovlivňovat svědomí svých občanů. Jak napsal apoštol Petr, máme ctít císaře – ale máme se bát Boha (1Pt 2,17).
Abychom pochopili podstatu úcty k náboženské svobodě, musíme se vrátit ke stvoření. Muž a žena jsou stvořeni k Božímu obrazu; jsou to rozumné bytosti, kterým byla dána schopnost uctívat, milovat a navazovat vztahy. Skutečné uctívání, láska a vztahy nelze vynutit. Bůh vyzývá svůj lid, aby „zvolil dobro“ (Dt 30,15). Starý zákon obsahuje četná odsouzení vnějších náboženských rituálů, které se vykonávají bez svobodné a dobrovolné lásky srdce. Bůh slíbil požehnání země těm, kteří ho dobrovolně poslouchají (Iz 1,19–20).
Na tomto biblickém základě vypracovali někteří z raných církevních otců argumenty ve prospěch náboženské svobody jako individuálního přirozeného práva, které náleží všem lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Tertullian (cca 155–240 po. Kr.) použil výraz „náboženská svoboda“ poprvé v historii ve svém spise Apologie, který napsal kolem roku 197 n. l. Varoval v něm úředníky:
Dbejte na to, abyste nakonec nepodporovali bezbožnost tím, že odeberete náboženskou svobodu a zakážete svobodnou volbu v božských záležitostech, takže mi nebude dovoleno uctívat to, co si přeji, ale budu nucen uctívat to, co si nepřeji. Ani člověk by nechtěl být ctěn proti své vůli.
Tertullian dále tvrdil, že náboženství není jen o rituálech – musí vycházet z vnitřního přesvědčení; povrchní dodržování zvyků je výsměchem skutečné zbožnosti. Pronásledování nikdy nepovede ke skutečné oddanosti. O deset let později, když byli křesťané pronásledováni v Kartágu v severní Africe, napsal Tertullian dopis římskému guvernérovi, v němž argumentoval:
Je základním lidským právem, přirozeným privilegiem, aby každý člověk uctíval Boha podle svého vlastního přesvědčení: náboženství jednoho člověka neškodí ani nepomáhá druhému. K náboženství rozhodně nepatří vynucování náboženství – k němu by nás měla vést svobodná vůle, nikoli násilí.
Když císař Konstantin v roce 313 n. l. vydal Milánský edikt, neznamenalo to, že by tím říši „vnutil“ křesťanství (k tomu žel došlo až později). Edikt umožnil křesťanství svobodně působit. Edikt byl označen za „první všeobecnou deklaraci náboženské svobody na světě“. Křesťané i všichni ostatní měli mít svobodné a neomezené právo vyznávat takové náboženství, které se každému z nich jevilo jako nejlepší.
Teolog Laktancius (cca 250–325) žil ve čtvrtém století v severní Africe. Císaři Konstantinovi navrhl politiku náboženské svobody, kterou vyžadovala jak spravedlnost, tak zbožnost:
...řezničina a zbožnost jsou dvě zcela odlišné věci... pokud chcete bránit náboženství krveprolitím, mučením a zlem, nebude tím bráněno – bude tím znečištěno a znesvěceno. Není nic, co by bylo věcí vůle tolik jako náboženství.
Lactantius učil, že lidé stvoření k Božímu obrazu jsou obdařeni svědomím, a hájil právo každého jednotlivce řídit se svým svědomím. Byl neústupný v tom, že zákony mohou trestat přestupky, ale nemohou změnit svědomí.
Problémem bylo, že během zhruba deseti let se Konstantinova politika stala represivnější. Postupem času se „církev proměnila z dobrovolného sdružení ve veřejnou instituci“ a „poslušnost císaři a poslušnost Bohu se začaly prolínat“. V pátém století se někteří křesťanští teologové, jako například Augustin, zasazovali o použití donucovacích prostředků proti donatistům a dalším, kteří byli považováni za kacíře. V následujících letech se však původní myšlenky podporující svobodu svědomí opět objevily.
Alcuin (cca 735–804) patřil k předním vzdělancům 8. století. Narodil se v Northumbrii a zásadně proměnil učební plán katedrální školy v Yorku. V roce 782 ho pak Karel Veliký pozval ke svému dvoru v Cáchách. Alcuin vyučoval samotného Karla Velikého i jeho syny a dcery. Byl mezinárodně uznáván jako jeden z nejbrilantnějších mužů své doby. Snažil se přesvědčit budoucího císaře, aby Sasům nevnucoval křesťanské zvyky. Napsal:
Víra vychází z vůle, nikoli z donucení. Člověka můžete přesvědčit, aby uvěřil, ale nemůžete ho k tomu donutit. Možná ho dokonce dokážete donutit, aby se nechal pokřtít, ale tím v něm víru nevzbudíte.
Tento biblický princip byl v „sakrální“ éře podkopáván a až příliš často zapomínán. Jednalo se o období dějin, kdy se předpokládalo, že na daném území musí panovat jediná víra. Panovalo přesvědčení, že pokud by byla tato jednota narušena, nastal by chaos a roztříštěnost. Hrozným důsledkem toho bylo pronásledování jinak smýšlejících. Kniha „Pilgrim Church“ je výpovědí o jinak smýšlejících v průběhu těch století, kdy byla náboženská jednota vynucována. Podává živý obraz sborů věřících (neboli shromážděných církví), které byly až příliš často hanobeny jako kacířské a násilně pronásledovány.
Dnes by křesťané jednoznačně souhlasili s tím, že takové pronásledování bylo špatné a že nebylo skutečným odrazem pravého křesťanství. Chápeme (a uznáváme), že obvinění z krutostí, která jsou někdy vůči křesťanství vznesena, mohou být oprávněnou kritikou netolerance, která byla nevyhnutelným důsledkem „sakrálního“ myšlení.
V 16. století „sakrální princip“ (podle něhož se církev a stát kryly) zastínil biblickou pravdu o náboženské svobodě. Během reformace hlavní proud reformátorů, tzv. magisteriální reformátoři, jako byli Luther a Kalvín, obnovili biblickou pravdu o spasení, avšak zachovali teritoriální (neboli „sakrální“) princip, podle něhož by všichni obyvatelé daného území měli patřit ke stejné církvi. Zásadně se stavěli proti těm, kteří věřili, že Písmo vyžaduje shromážděné církve vyznávajících věřících. Magisteriální reformátoři se postavili na stranu římských katolíků při uplatňování trestu smrti vůči těm, kteří věřili, že křest by měl následovat po vyznání víry, a neměl by být udělován všem dětem narozeným na určitém území.
Takzvaní „anabaptisté“ a později baptisté obnovili základní biblický princip náboženské svobody. Jedním z předních anabaptistů byl Balthasar Hubmaier. V roce 1524 sepsal působivou obhajobu náboženské svobody: „O kacířích a těch, kdo je upalují“. Uznával, že úřady mají povinnost udržovat zákon a pořádek, popíral však jejich pravomoc vynucovat náboženství. Napsal:
Nyní je každému zřejmé..., že zákon, který vyžaduje upalování kacířů, je výmyslem ďábla.
Podobně se vyjádřil i Claus Felbinger:
Bůh nechce žádnou nucenou službu. Naopak, miluje spravedlivé a ochotné srdce, které mu z duše radostně slouží, a s radostí koná to, co je správné.
Schleitheimské vyznání (anabaptistické vyznání víry) bylo sepsáno v roce 1527, v době, kdy úřady k prosazování náboženství používaly mučení a trest smrti. Vyznávalo, že Bůh dává představitelům státní moci pravomoc trestat zlo a prosazovat dobro (Římanům 13), ale popíralo, že by Bůh dával představitelům státní moci pravomoc vynucovat náboženství. Často se opakuje pomlouvačné tvrzení, že anabaptisté odmítali veškerou světskou autoritu. Toto vyznání však odmítalo myšlenku, že by praví věřící mohli zastávat funkce představitelů státní moci. Důvodem bylo, že v jejich konkrétním historickém kontextu by výkon funkce představitele státní moci nutně znamenal prosazování náboženské nesnášenlivosti.
První ucelenou obhajobu náboženské svobody v angličtině sepsal baptista Thomas Helwys (cca 1575–1616) v roce 1612. Jeho biblické pojednání proti náboženskému pronásledování nesla název „The Mystery of Iniquity“ (Tajemství nepravosti). Měl tu odvahu zaslat osobně věnovaný výtisk králi Jakubovi I. a napsal:
Jsou-li královi poddaní poslušní a věrní a dodržují-li všechny lidské zákony, které král vydal, nemůže náš pán král požadovat nic více, neboť náboženství lidí vůči Bohu je záležitostí mezi Bohem a jimi samotnými; král za něj nenese odpovědnost, ani nesmí být soudcem mezi Bohem a lidmi.
Helwys věřil, že aby byla náboženská víra opravdová, musí být dobrovolná. Nucená víra není žádnou vírou. Král nemá moc nutit duši. V náboženských záležitostech se každý jedinec zodpovídá pouze Bohu. Helwys tvrdil, že svoboda svědomí by měla být přiznána všem, včetně katolíků, židů a muslimů. Jakuba I. to však nepřesvědčilo. Helwys byl uvězněn v Newgate v otřesných podmínkách a v roce 1616 tam zemřel.
Další významné biblické pojednání na obranu náboženské svobody, s názvem „The Bloudy Tenent of Persecution for the Cause of Conscience Discussed“ (Diskuse o krvavém principu pronásledování kvůli svědomí), sepsal v roce 1644 baptista Roger Williams (1603–1683). Během studií na Cambridgeské univerzitě dospěl k pevným puritánským přesvědčením a v roce 1631 odplul do Massachusetts. Tvrdil, že násilí nikdy nevede ke skutečné víře, že nucené uctívání je Bohu ohavné a že svědomí lidí by nikdy nemělo být porušováno ani omezováno. Zastával názor, že úřady nemají právo zasahovat do řízení církve:
„Náboženství, které k udržení své existence potřebuje takové nástroje násilí, nemůže být pravé.“
Nucené obrácení přirovnal k duchovnímu znásilnění.
Protektorát (1653–1659) přinesl v Anglii krátké období větší náboženské svobody. Oliver Cromwell byl přesvědčen, že svoboda svědomí by se měla vztahovat nejen na vyznávající křesťany, ale také na Židy (a na všechny, kdo nepředstavovali hrozbu pro veřejný pořádek). Obnovení monarchie v roce 1660 však zahájilo éru krutého pronásledování. Velký puritán John Owen (1616–1683) ve svém díle „Truth and Innocence Vindicated“ (Obhajoba pravdy a neviny) tvrdil, že myšlení a náboženské vyznání by měly být svobodné. Kritizoval soudce za to, že zasahují do Boží výsady vládnout lidským duším. Opíral se o spisy Tertulliana a Lactantia a tvrdil, že svoboda svědomí není založena na společenském právu, ale na přirozeném právu. Svoboda svědomí je důsledkem lidské svobody: „Svoboda je pro lidskou přirozenost nezbytná.“
William Penn (1644–1718) se obrátil k víře v roce 1659 ve věku 15 let. Ve 22 letech se připojil k hnutí kvakerů, což mělo za následek, že ho jeho rodina na určitou dobu vydědila. Kvůli své víře byl několikrát uvězněn v Londýnském Toweru. Známý je případ z roku 1670, kdy soudce nařídil porotě, aby ho shledala vinným; porota to však odmítla. Soudce poté porotu pokutoval a uvěznil. Tím vznikl slavný precedent, v němž dvanáct dalších soudců rozhodlo ve prospěch poroty a stanovilo, že poroty by neměly být vystaveny zastrašování. William Penn byl zakladatelem kolonie Pensylvánie a proslul svými spravedlivými a dobrými vztahy se severoamerickými indiány kmene Lenape. Trval na tom, že víra je Boží dar, a proto ji nelze vnucovat, a že násilí může vytvořit pokrytce, ale nedokáže nikoho obrátit na víru. Tvrdil, že odepření svobody svědomí je:
...urážkou Boha, neboť zasahuje do božské výsady a zbavuje Všemohoucího práva, které náleží pouze jemu samotnému.
John Locke (1632–1704) sepsal své „Dopisy o toleranci“ v letech 1689 až 1692 v období po evropských náboženských válkách. Tvrdil, že tolerance je hlavním charakteristickým znakem pravé církve a že víru nelze vynutit násilím.
V základech křesťanského vyjádření významu náboženské svobody leží následující principy:
- Náboženství je vnitřní přesvědčení, které nelze vynutit
- Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, a proto by mu měla být přiznána důstojnost
- Každý jedinec by měl mít svobodu řídit se svým náboženským svědomím
- Bůh je uctíván pouze tehdy, jsou-li mu oddanost a uctívání prokazovány dobrovolně a svobodně
Kdysi to byly radikální myšlenky, ale dnes, bez ohledu na naše skutečné rozdíly v přesvědčení ohledně křtu či státní církve, se všichni shodneme na nutnosti svobody svědomí.
Současná situace
Tam, kde není uznáván transcendentní Bůh, se stát až příliš často „stává Bohem“ a přebírá funkci kontroly víry. Například, jak bylo zmíněno v 1. části této série, v komunistických režimech považuje takzvaný „osvícenský ateismus“ náboženství za „falešné vědomí“, které by mělo být odstraněno prostřednictvím propagandy a „převýchovy“. Militantní ateismus považuje náboženství za protirevoluční společenskou sílu, kterou je třeba potlačit politickými opatřeními.
Když však ctíme transcendentního Boha, chápeme, že každý člověk, stvořený k jeho obrazu, nese před svým Stvořitelem odpovědnost za stav svého srdce. V případě střetu loajality máme poslouchat Boha, nikoli císaře.
Křesťané si uvědomují, že neusilujeme pouze o náboženskou „toleranci“. To by totiž znamenalo, že se jedná o dar, který mohou civilní úřady udělit nebo odepřít. Trváme spíše na tom, že náboženská svoboda, či svoboda svědomí, je přirozeným právem, které náleží všem lidem stvořeným k obrazu Božímu. Biblické chápání tohoto principu je jedinou jistou ochranou proti totalitarismu – proti přehnaným nárokům všemocného státu. Proto dnes křesťané hrají neúměrně velkou roli při prosazování náboženské svobody jako univerzálního práva:
Jelikož křesťanství popírá, že by stát byl nejvyšším soudcem lidského života, staví se proti všem pokusům – ať už komunistickým, teokratickým, etnicko-nacionalistickým či autoritářským – o prosazení jediné autority ve státě i ve společnosti... Pečlivý terénní výzkum dokládá mimořádně významnou roli křesťanských společenství při obraně náboženské svobody a lidských práv. Křesťané, kteří se zavázali k věrnosti autoritě vyšší než je stát, usilují o vytvoření prostoru pro autonomní občanskou společnost a práva na svobodu svědomí, jež tvoří základ demokratického vládnutí.
Jistě bychom měli litovat, že v průběhu staletí docházelo k obdobím, kdy se institucionální církev ve jménu Krista dopouštěla náboženského pronásledování a netolerance. Musíme si však ujasnit, že se jednalo o otřesné zkreslení biblického učení, a můžeme si být jisti: Boží slovo je základem pro hájení náboženské svobody.
Quoted in Wilken, R L, Liberty in the Things of God: The Christian Origins of Religious Freedom, Yale University Press, 2019, 11.
Quoted in Hertzke, A D and Shah, T S, eds., Christianity and Freedom: Volume I Historical Perspectives, CUP, 2016, 8.
Lactantius, Divine Institutes, V 19, 23 quoted in Christianity and Freedom, 9-10.
Liberty in the Things of God, 26.
Ibid., 34.
V první řadě bylo použití síly proti donatistům oprávněné, protože někteří z nich se uchýlili k násilí. Liberty in the Things of God, 31.
Christianity and Freedom, 68.
Broadbent, E H, The Pilgrim Church, Lulu Press, reprint 2018.
Měli bychom si však zároveň uvědomit, že v popisech inkvizice i křížových výprav se často vyskytovaly nadsázky a zkreslení. See Stark, R. Bearing False Witness: Debunking Centuries of Anti-Catholic History, Templeton Press, 2016; and Stark, R. God's Battalions: The Case for the Crusades, HarperOne, 2009.
Estep, W R, The Anabaptist Story, Eerdmans, 1975, 197.
The Anabaptist Story, 197.
Williams, G H, The Radical Reformation, Westminster Press, 1962, 184-5.
http://www.centerforbaptiststudies.org/resources/iniquity.htm (accessed 11 December, 2019)
In modern English, we might say 'The Bloodthirsty Principle of Persecution'. Online version: https://archive.org/details/cu31924029333014/page/n21
Roberts, M, The Subversive Puritan, Roger Williams and Freedom of Conscience, Evangelical Press, 142.
Ibid., 133.
Proto nezahrnul římské katolíky; byli považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, protože jejich prvořadá loajalita patřila papežské autoritě.
John Owen, quoted in Liberty in the Things of God, 164.
Hertzke, A. D., „Úvod: Křesťanství a svoboda v současném světě“, in Christianity and Freedom, svazek 2, CUP, 2016, s. 4, 11.
Přidat komentář