O pokoji a pravém pokání (Lk 24,36–47)

• Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“ Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ 42Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. (Lk 24,36–47)

V tomto textu ukazuje sv. Lukáš, jak se Ježíš zjevil již popáté. Stalo se to v neděli, když se dva učedníci vrátili z Emauz a řekli ostatním, jak ho potkali na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. A milý Spasitel dokazuje svým učedníkům své zmrtvýchvstání pomocí tří smyslů: zrakem, hmatem a chutí, a nakonec to ještě uzavírá Písmem ke slyšení, když jim řekl: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi.“

A tak celý tento text je o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o němž říká: „Stál tu on sám uprostřed nich.“ Stál uprostřed, aby ho všichni viděli, aby se všem jasně ukázal, a tak aby všichni uvěřili. „A řekl jim: ‚Pokoj vám.‘“ – Promluvil k nim svým obvyklým pozdravem, aby zahnal jejich strach a upokojil jejich srdce ve víře, aby ukázal, že to je on, který jim před svou smrtí přikázal: „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘“ Proto jim říká: „Pokoj vám, jsem to já, nebojte se.“

Věz, že se Kristovi učedníci báli Židů, jak svědčí svatý Jan ve 20. kapitole. Proto jim milovaný Spasitel popřál pokoje, aby se nebáli, neboť jim ihned řekl: „Nebojte se.“ Za druhé, neměli pokoj s Bohem, protože nevěřili, že by Kristus vstal z mrtvých, a tak byli v nepokoji tělesném i duchovním. Proto bylo třeba, aby jim milostivý Spasitel daroval pokoj. On se totiž proto vtělil, narodil, byl umučen i z mrtvých vstal, aby nastolil pokoj mezi Bohem a člověkem, mezi člověkem a bližním a také mezi člověkem a jeho vlastním duchem.

Člověk ruší pokoj s Bohem trojím způsobem: Jednak když hřeší smrtelně z křehkosti, například ze strachu, protože se bojí smrti. Tehdy ruší pokoj zvláště vůči Bohu Otci, jenž dal člověku moc, aby mohl vytrvat a nepřivolit k hříchu ani pod hrozbou smrti, kterou má raději vytrpět než zhřešit. Takto Petr zvláště zrušil pokoj s Bohem Otcem, když ze strachu před smrtí zapřel Krista.

Dále člověk ruší pokoj s Božím Synem, když hřeší z nerozumu nebo z hlouposti. Syn dal člověku moudrost, aby se uměl hříchu vyvarovat. Takto pokoj zrušil Pavel, když se protivil Kristovým údům; proto sám říká: „Učinil jsem tak z nevědomosti.“

A za třetí ruší pokoj s Duchem svatým ten, kdo hřeší ze zloby. Příkladem je Jidáš, jenž z lakomství zradil svého Mistra, nebo velekněží a zákoníci, kteří ho ze závisti připravili o život. Stejným způsobem dnes ruší pokoj Ducha svatého velmi mnozí lidé, zvláště mistři, kněží a učenci, i lidé světští a rozumní, kteří hřeší bez strachu ze smrti a s vědomím, že jde o hřích. Ó, kolik je dnes lakomých Jidášů a smilných kněží i jiných, kteří hřeší proti rozumu a vědí jistě, že lichva, svatokupectví, hněv i hazard jsou smrtelnými hříchy! Těm by bylo zapotřebí, aby jim milosrdný Kristus řekl: „Pokoj vám!“, což znamená utišení vůle v ctnosti. Neboť kdo má svou vůli utišenou v ctnosti, ten smrtelně nehřeší. Tak má pokoj s Bohem, protože k němu není zlostný; má pokoj s bližním, protože ho miluje jako sebe sama; a má pokoj se svým duchem, protože ho nezatěžuje hříchem.

Tento pokoj daroval milosrdný Spasitel svým učedníkům i všem ostatním, kteří ho milují celým srdcem. Ti se nemají bát, neboť Kristus říká: „Pokoj vám! To jsem já, nebojte se!“ Nebojte se mě jako přízraku ani jako mrtvého. Jsem to já, ten, jenž s vámi přebýval před smrtí a umřel za vás na kříži. Nyní jsem živ, ten Ježíš, nebojte se!

A ačkoliv je tak laskavě pozdravil a ukázal se jim, přesto v nich strach a nevěra neustaly. Proto evangelium říká: „Zarmoutili se a polekali se a domnívali se, že vidí ducha.“ Padly na ně tři věci: zármutek, strach a blud způsobený nevěrou. Báli se ho jako mrtvého člověka a bloudili v úsudku, protože se domnívali, že vidí ducha – tedy že Kristus není tou tělesnou bytostí, která zemřela na kříži. Svatý Beda praví, že učedníci sice znali Krista jako pravého člověka, s nímž dlouho pobývali, ale nevěřili, že by pravý tělesný člověk mohl po smrti třetího dne vstát. Domnívali se proto, že vidí jen ducha, kterého při smrti vypustil. Svatý Beda i svatý Augustin se shodují, že učedníci tehdy upadli do bludu kacíře Manichea, který tvrdil, že Kristus nemá pravé lidské tělo, ale jen tělo zdánlivé.

Milostivý Spasitel je však v tomto bludu nenechal dlouho. Evangelium pokračuje: „I řekl jim: Proč jste zarmouceni, a proč vám do srdce vstupují takové myšlenky?“ Tím se jim projevuje jako Bůh, neboť jim odhaluje jejich skryté myšlenky. Milostivý Ježíš se dotkl jejich srdcí, těší je i kárá. Těší je slovy: „Proč jste zarmouceni?“ a kárá je za bludné a zlé myšlenky. Říká, že do srdce „vstupují“, protože tyto zlé myšlenky nepocházejí shůry od Boha, ale zdola od ďábla. Jako každá dobrá myšlenka začíná u Boha, tak každá zlá myšlenka, lež a hříšný blud pocházejí od ďábla. Svatý Beda k tomu dodává: „Jaké myšlenky? Falešné a zlé. Vždyť Kristus by ztratil plody svého umučení, kdyby zmrtvýchvstání nebylo pravdou.“ Je to jako u oráče: co zasel, to má nalézt – totiž víru, která sestoupila shůry; ale tyto pochybnosti nesestoupily shůry, nýbrž vrostly do srdce zdola jako plevel.

„Podívejte se na mé ruce a nohy, že jsem to já. Dotýkejte se a vizte, že duch nemá maso a kosti, jako vidíte, že mám já.“ To řekl proto, jak uvádí svatý Ambrož, aby ukázal naději na naše vzkříšení. To, co je hmotné a čeho se lze dotknout, je tělo – a s tělem vstaneme, ačkoliv ono bude oslavené a toto je padlé. Duchovně pak Ježíš ukazuje ruce a nohy, aby dal najevo, kolik dobrého pro nás vykonal a s jakou touhou. Ruce v Písmu znamenají skutky a nohy touhu. Kristovi učedníci mají uvažovat o tom, co pro ně Kristus vykonal a jak moc po tom toužil; to bychom měli svým rozumem pochopit a uznat jeho veliké dobrodiní.

„Když to dořekl, ukázal jim ruce a nohy,“ na nichž byly stopy po hřebech a ranách z kříže. Tato znamení si ponechal nikoliv proto, že by je jako vítěz nad smrtí nemohl uzdravit, ale z pěti důvodů:

1. Aby potvrdil víru učedníků.
2. Aby, když se za nás přimlouvá u Otce, mohl vždy ukazovat, jakou smrt pro člověka podstoupil.
3. Aby svým vykoupeným ukázal, jak milosrdně je zachránil před věčným zatracením.
4. Aby hříšným u soudu ukázal, že budou spravedlivě zatraceni, protože nebyli vděční za tak velké dobrodiní.
5. Aby se všichni svatí radovali z toho, jak velice je jejich Spasitel miloval.

„A když ještě nevěřili,“ tedy ne úplně, ač již věřit začínali, „a divili se“ té nevídané věci, že Kristus sám vstal z mrtvých. Divili se radostí, jak píše svatý Jan: „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Dříve se lekli, nyní se radovali. Aby je ještě více ujistil, zeptal se: „Máte tu něco k jídlu?“ Svatý Beda říká, že Kristus chtěl s nimi nejen mluvit a nechat se jich dotknout, ale dokonce s nimi i jíst, aby uvěřili, že jeho vzkříšení je úplné a řádné. Jedl nikoliv proto, že by oslavené tělo potřebovalo pokrm, ale aby dokázal, že má pravé živé tělo. Přízraky, které na sebe bere zlý duch, totiž nemohou jíst, protože nejsou živé. „A oni mu podali kus pečené ryby a plástev medu. On před nimi pojedl a zbytek jim rozdal.“ Učinil to dobrovolně a mocně, aby podal důkaz. Je v tom i poučení, že člověk může někdy jíst z lásky k bližním a pro jejich prospěch, i když sám hlad nepociťuje.

Proč Kristus po vzkříšení jedl právě pečenou rybu a med? Svatý Řehoř v tom vidí tajemné naučení. Pečená ryba znamená umučeného Krista; on se skryl ve vodách tohoto světa (v lidských pokušeních), nechal se chytit do osidel naší smrti a byl „upečen“ v čase svého umučení. Plástev medu představuje vzkříšení. Jako je med ve vosku, tak je božství v lidství. Jedl rybu i chléb, neboť on, jenž mohl být „upečen“ pro své lidství, nás sytí jako chléb svým božstvím: „Já jsem ten chléb, který sestoupil z nebe.“ Tímto pokrmem ukázal, že nesl naše utrpení, ale připravil nám nasycení ze své božské podstaty. Svatý Řehoř nás vybízí: jez i ty Krista umučeného jako rybu a jako chléb, a požívej jeho božství jako nejsladší med. David říká: „Okuste a vizte, jak sladký je Pán.“ Máme-li následovat Krista, musíme jíst rybu s medem – tedy přijímat utrpení v sladkosti božství. Kdo zde pro pravdu trpí, jí rybu s medem a bude nasycen pravou sladkostí v nebeské radosti.

„To jsou slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi.“ Tím Kristus myslí naplnění svých předpovědí, kdy říkal: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a naplní se vše, co psali proroci o Synu člověka; bude vydán pohanům, potupen, popliván, zbičován a zabit, ale třetí den vstane.“ Stejně tak anděl připomněl ženám u hrobu: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, vstal. Rozpomeňte se, jak vám říkal ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšníků a být ukřižován.“ Ženy se hned rozpomenuly a zvěstovaly to učedníkům.

Vše se muselo naplnit podle Boží vůle, jak je psáno v zákoně Mojžíšově, v prorocích i v žalmech. Těmito třemi částmi Kristus shrnuje celý Starý zákon. Mojžíšův zákon (pět knih) nám ukazuje, co máme činit. Proroci nám zjevují, čemu máme věřit. Žalmy obsahují modlitby, abychom správně věřili i činili. Vše bylo o Kristu předpovězeno, aby se ukázalo, že Bůh je věrný Pán, který nemůže klamat.

Protože učedníci Písmu dosud nerozuměli, musel je Mistr vyučit. Svatý Lukáš píše, že jim „otevřel smysl, aby rozuměli Písmu“. Dal jim pochopit smysl, který byl pro ně (stejně jako dnes pro mnohé) uzavřen. Kristus potvrzuje: „Tak je psáno, že Kristus musel trpět.“ To stojí například u Daniela v 9. kapitole. „A že musel třetí den vstát z mrtvých,“ jak píše prorok Ozeáš v 6. kapitole: „Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí.“ Vzkřísil nás v naší „hlavě“ – v Kristu. Budeme živi před jeho obličejem v nebeské radosti, pokud ho zde budeme následovat v utrpení. Kristus dále říká, že v jeho jménu, které znamená Spasitel, musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem lidem.

Pokání znamená litovat spáchaných hříchů a napříště se jich vyvarovat, jak učí svatí Augustin, Řehoř i Ambrož. Pravý kajícník svých činů želí a nechce se jich už nikdy dopustit. Kdo se však vyzpovídá a znovu vědomě hřeší, ten se pokání jen vysmívá, jak říká svatý Isidor. Kristus to potvrdil cizoložnici: „Ani já tě neodsuzuji; jdi a už nehřeš.“ Tím jí zakázal vůli k hřešení, což je počátek pokání. Druhým krokem je lítost a třetím dostiučinění skrze posty, modlitby, práci a milosrdné skutky, což svatý Jan Křtitel nazývá „ovocem pokání“.

Dnešní klamatelé světa a falešní kněží však nekáží pravé pokání. Neříkají lidem, aby opustili hřích a upřímně ho želeli, ale tvrdí, že kdo dá peníze, ten má odpuštění hříchů i zbavení muk. Aby tato lež a svatokupectví nebyly tak zjevné, dodávají, že to platí pro ty, kdo se ústy zpovídají a v srdci mají zkroušenost. Ale kde je skutečné dostiučinění? Bůh skrze Ezechiela říká: „Učiní-li hříšník pokání ze všech hříchů, bude zachovávat má přikázání a konat právo a spravedlnost, bude žít a nezemře.“ Jistota odpuštění je tedy spojena s nápravou života: člověk musí posuzovat sám sebe, jak těžce hřešil, a činit spravedlnost vůči bližnímu i vůči sobě.

Není spravedlivé, aby někdo, kdo padesát let žil ve zlovůli, získal okamžitý přístup do nebe jen proto, že dal peníze papeži, zatímco jiný, kdo hřešil méně, ale peníze nedal, musel trpět muka. Kde vzal papež takovou moc? Kristus snad tuto moc prodal za peníze? Písmo říká: „Služebník, který znal vůli svého pána a nekonal ji, bude bit mnoha ranami.“ Jak by tedy mohl ten, kdo padesát let zle žil, vyváznout bez trestu jen díky penězům? To by Kristovo slovo nebyla pravda. Svatý Jeroným říká: „Nelze přejít z pozemských rozkoší přímo do rozkoše blahoslavenství.“

Pokud by tyto odpustky fungovaly, zanikla by třetí část pokání – dostiučinění. Pravé pokání má tři části: 1. zkroušenost (lítost), 2. zpověď (Bohu a případně knězi), 3. dostiučinění. Kdyby dání peněz stačilo k okamžitému odpuštění vin i muk, pak by nikdo nebyl povinen se modlit, postit nebo odčiňovat křivdy bližním. Kněží by pak dávali pokání při zpovědi úplně zbytečně.

Někdo by mohl knězi říct: „Tady máš peníze, ale zajisti mi, abych je nedal nadarmo.“ Kněz odpoví: „Máš na to papežské listy.“ Člověk by však měl chtít list od Krista nebo alespoň svědectví Petra a Pavla, kteří v tomto úřadě byli, ale takové odpustky nikdy nedávali! Kněz nemá žádné ujištění, neboť sám neví, zda skončí v nebi nebo v pekle. A papež to ví právě tak málo jako sedlák, ledaže by mu to Bůh zjevil. Svatí apoštolové nevedli lidi ke spáse bez pokání, ale skrze velké utrpení. Varovali nás před lživými mistry, kteří budou z lakomství „kupčit s lidmi vymyšlenými slovy“ (jak píše svatý Petr).

Zda to není chytrá a vymyšlená řeč, že dání peněz zbaví člověka hříchů i muk? Zda to není kupectví, když se odpuštění prodává za cenu cesty do Říma, kterou papež milosrdně „odpouští“ výměnou za hotovost? Tito mistři Antikristovi klamou lid, který pak spoléhá na peníze místo na Boží přikázání. Bůh skrze Izajáše varuje: „Lide můj, ti, kteří tě nazývají blahoslaveným, tě klamou a ničí tvou cestu.“ Slibují lidem, že jsou bez hříchu, a tím jim brání v pravém pokání a následování Krista. Izajáš i Kristus shodně říkají, že „slepý vede slepého a oba spadnou do jámy“.

Kněží starého zákona učili děti, aby nedávaly rodičům, co potřebují, ale raději to obětovaly chrámu jako „korbán“. Tím porušovali přikázání „Cti otce svého i matku svou“. Totéž dělají dnešní kněží: učí lidi dávat na odpustky a na církev, ale nevelí jim pomáhat chudým rodičům a bližním. Ale v soudný den Kristus neřekne: „Pojďte, protože jste dali peníze na papežovu válku,“ ale řekne: „Pojďte, protože jste mě nasytili, napojili a oděli v mých nejmenších.“ Každý bude sklízet, co zasel: z lásky věčné spasení, z nepokání věčné zatracení. Proto my kněží musíme kázat pravé pokání, aby lidé skrze jméno Ježíš dosáhli skutečného odpuštění. Neboť tak pravil Ježíš: „Kázat v jeho jménu pokání a odpuštění hříchů všem lidem.“