Vzhledem k vzestupu preferencí Nigela Farage – je imigrace křesťanskou otázkou?

Místní volby, které se ve Velké Británii konaly minulý měsíc, znamenaly drtivé vítězství strany Reform UK Nigela Farage. Byly také jasným odmítnutím dominance dvou stran – labouristů a konzervativců. Velkou podporu získali také Zelení, což ukazuje, jak polarizovaná se Británie stala. Za těmito událostmi se skrývá mnoho problémů. Jedna otázka však stále zůstává: imigrace. Proto se ptám: je imigrace křesťanskou otázkou?

Pokud čtete tento článek v očekávání nějakého sentimentálního poselství ve stylu „Bůh miluje všechny, tak pojďme otevřít dveře dokořán a žít ve světě bez hranic“, čeká vás hořké zklamání. Stejně tak ale budete hluboce zklamáni, pokud doufáte v typický konzervativní výlev o tom, jak nelegální imigranti ničí naše národní křesťanské hodnoty. Jinými slovy, je pravděpodobné, že tento článek nikoho nepotěší a všechny naštve.

To vyvolává otázku: Má smysl otevírat právě tuto ožehavou záležitost? Je to opodstatněné téma?  Nebylo by možná rozumnější se mu prostě vyhnout? Mám však důvod, proč o tom mluvím právě teď: v naší společnosti se již jedná o závažný problém a v nadcházejících měsících a letech se z něj pravděpodobně stane problém ještě větší. A obávám se, že křesťané se kvůli tomu hluboce rozdělí.

Téma imigrace budou rozdmýchávat politické strany, mainstreamová média, osobnosti z podcastů i sociální sítě. Ačkoli do příštích britských parlamentních voleb zbývají ještě tři roky, ten čas uteče jako voda. Pokud by se výsledky místních voleb promítly do celostátního měřítka, vypadá to, že se Nigel Farage v roce 2029 stane premiérem. Strkat hlavu do písku v naději, že se problém imigrace vyřeší sám, se nezdá jako rozumná strategie.

Rád bych věřil, že o tom můžeme hovořit jako zralí křesťané, s vědomím, že je tu prostor pro oprávněnou diskusi a upřímné otázky. Rád bych věřil, že o tom můžeme diskutovat tak, aby naše myšlení bylo formováno Písmem svatým, a ne politikou či online algoritmy. Rád bych věřil, že budeme rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení, pomalí k hněvu (Jk 1,19). Rád bych věřil, že tyto věci jsou pravdivé, ale možná jsem naivní. Uvidíme.

Existuje ještě jeden důležitý důvod, proč o této otázce otevřeně hovořit. Pokud se v našich církvích budeme držet zdvořilého mlčení a budeme předstírat, že se o této otázce ve společnosti obecně nediskutuje, riskujeme, že debatu budou utvářet jiné vnější hlasy.

Zejména pokud budeme s křesťany, kteří mají oprávněné obavy ohledně imigrace, zacházet jako se skrytými rasisty a xenofoby (a mnoho konzervativních křesťanů se právě toho obává), pak se nám podaří jen to, že je doženeme do náruče extrémistických skupin, které jim nabídnou útočiště.

To jsou tedy důvody, proč jsem se rozhodl právě teď rozvířit toto konkrétní vosí hnízdo. Snažím se zde pouze nastínit některé (nikoli všechny) biblické zásady, které bychom měli vzít v úvahu. Bez konkrétního pořadí a bez upřednostňování jedné před druhou zde uvádím několik bodů k zamyšlení.

1. Každý člověk je stvořen k Božímu obrazu

Než se vůbec začneme zabývat kvótami, vízy, hranicemi, ekonomikou nebo azylovými systémy, musíme začít tam, kde začíná Bible. Každý muž, žena i dítě jsou stvořeni k obrazu Božímu (Gn 1,27). To zahrnuje britského důchodce, který se obává, že se jeho sousedství mění příliš rychle. Zahrnuje to pracujícího migranta, který sbírá ovoce v Kentu. Zahrnuje to uprchlickou rodinu v dočasném ubytování. Zahrnuje to člověka, který přijíždí na malé lodi.

To sice nevyřeší všechny politické otázky. Ale udává to tón. Znamená to, že křesťané nesmí o přistěhovalcích nikdy hovořit jako o škůdcích, vetřelcích, nákladu, statistických údajích nebo anonymní mase. Jsou to lidé. Pokud naše politika zbavuje lidi jejich lidskosti, pak se již vydala špatným směrem.

2. Vlády jsou ustanoveny Bohem

Bible rovněž jasně uvádí, že státní moc není náhodným jevem. „Není moci, která by nebyla od Boha“ (Ř 13,1). Úkolem vlád je odměňovat dobro, bránit zlu, udržovat pořádek a prosazovat společné dobro. To znamená, že hranice nejsou ze své podstaty zlé. Zákony nejsou ze své podstaty utlačující. Každý stát má právo rozhodovat o tom, kdo smí vstoupit na jeho území, za jakých podmínek a v jakém počtu.

Křesťané by se neměli stydět za to, že vláda má právo i povinnost udržovat imigrační systém. Představa světa bez hranic zní soucitně, dokud se nezeptáme, kdo by dohlížel na dodržování zákona, rozděloval sociální dávky, udržoval pořádek nebo zajišťoval demokratickou odpovědnost. Písmo nás nevede k chaosu, ale ke spořádané svobodě.

3. Miluj svého bližního jako sám sebe

To však neznamená, že pořádek je jediným biblickým principem. Druhé velké přikázání stále platí: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Když Ježíš vysvětloval, kdo je náš bližní, vyprávěl nám podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hrdinou tohoto příběhu byl cizinec. Člověk zvenčí. Ten, na koho se tehdejší vážení lidé dívali s podezřením.

To by v nás mělo vyvolat ten správný pocit nepohodlí. Znamená to, že křesťané nemohou mluvit pouze o kontrole, počtech a prosazování pravidel, aniž by projevovali zájem o trpící lidi. Soucit není levicová záležitost. Právní stát není pravicová záležitost. Milosrdenství není progresivní. Spravedlnost není konzervativní. Laskavost není „woke“. To jsou křesťanské ctnosti.

4. Cizinec ve Starém zákoně

Starý zákon opakovaně přikazuje Božímu lidu, aby s přistěhovalcem zacházel spravedlivě. „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat“ (Ex 22,20). Izrael měl pamatovat na svou vlastní historii útlaku a chovat se k cizincům spravedlivě. Moderní Británie však není starověký Izrael a měli bychom se mít na pozoru před zjednodušujícími přímými aplikacemi. Tyto zákony však odhalují něco z Božího srdce.

Ve Starém zákoně však cizinec nemohl žít zcela podle vlastních pravidel, ale očekávalo se od něj, že bude respektovat zákony Izraele a řídit se jimi (Nu 15,15–16). Měl se podílet na morálním řádu smluvního společenství. Ano, byly sice zavedeny opatření jako sbírání toho, co zůstalo po sklizni, avšak to vyžadovalo práci. Jídlo bylo k dispozici, ale získávalo se prací, nebylo jen tak rozdáváno.

5. Hranice mohou být prospěšné

Žijeme v době, kdy je jakákoli vazba na národní identitu často považována za morálně pochybnou. Bible však takto nemluví. Ve Skutcích apoštolů 17,26 Pavel říká, že Bůh určil časy a hranice národů. Jednotlivé národy a místa jsou součástí Boží prozřetelnosti, nikoli pouhým předsudkem. Hranice poskytují ochranu. Mohou posilovat společenskou důvěru. Mohou umožnit národu samosprávu a zachování institucí předávaných z generace na generaci.

Církev ví, kdo k ní patří, ne proto, že by nenáviděla ty, kdo k ní nepatří, ale proto, že sounáležitost má svůj význam. Právě z tohoto důvodu mají církve členské struktury. Naše církve vědí, kdo k nim patří a kdo ne. V podobném, i když ne ve zcela stejném smyslu, i národy potřebují určitou jasnost ohledně členství, mají-li vzkvétat.

6. Rychlost a rozsah hrají důležitou roli

Jedním z nejpohodlnějších zlozvyků v této diskusi je předstírat, že záleží pouze na celkových číslech, nebo že na číslech nezáleží vůbec. Ve skutečnosti mohou rychlost a rozsah zásadně ovlivnit integraci, bytovou situaci, veřejné služby, školství i soudržnost komunity. Země může být schopna postupně a v průběhu času přijmout určitý počet nově příchozích, zatímco s velmi rychlými změnami soustředěnými na konkrétní místa se potýká obtížně.

To není rasistická poznámka. Je to prostý zdravý rozum. Křesťané by měli být schopni uznat místní tlaky, aniž by démonizovali přistěhovalce, stejně jako bychom měli být schopni vítat přistěhovalce, aniž bychom přehlíželi skutečné zátěže, kterým čelí stávající komunity.

7. Důležitá je i integrace

Bible nám dává krásný příklad Moábky Rút. Když přišla do Izraele, řekla Noemi: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Rút svou minulost nevymazala, ale ani se nedržela stranou od národa, který se stal jejím domovem. V Betlémě si nezaložila moábskou enklávu. Začlenila se mezi lidi a přijala jejich zvyky.

To má význam i dnes. Zdravá imigrace nespočívá pouze v příjezdu; jde o to, co se děje po příjezdu. Jde o pocit sounáležitosti. Důležité je osvojení si jazyka, účast na občanském životě, dodržování zákonů, přijetí společných norem a přispívání ke společnému blahu. Multikulturalismus, jak je často praktikován v moderní Británii, může podněcovat paralelní životy v rámci jedné zeměpisné oblasti. Církev nabízí něco lepšího: jednotu v Kristu napříč všemi kmeny a jazyky.

8. Dejte si pozor na modly levice i pravice

Politická levice může podlehnout pokušení sentimentality: mluvit tak, jako by soucit nevyžadoval žádné hranice, žádnou opatrnost, žádné prosazování ani žádné důsledky. Politická pravice může podlehnout pokušení tvrdosti: mluvit tak, jako by pořádek nevyžadoval žádné slitování, žádnou trpělivost ani žádné uznání lidského utrpení. Obě chyby jsou reálné. Křesťané musí odolat oběma. Není naší povinností, abychom přijímali slogany jakékoli politické strany.

Někdy se můžeme dopustit toho, že si najdeme teologii, která vyhovuje našim politickým názorům, a až dodatečně hledáme biblické argumenty, abychom ospravedlnili, jak jsme hlasovali u volebních uren. To bychom však neměli dělat; měli bychom spíše nechat Bibli, aby náš pohled na svět formovala předem. Křesťané by si měli dávat pozor, aby své osobní preference neprezentovali jako morální normy tím, že zaměňují osobní úsudky a politické instinkty za jasná biblická přikázání.

9. Církev musí chránit svou jednotu

Toto je možná ten nejnaléhavější bod ze všech. Imigrace se stává jednou z hlavních dělicích čar britské politiky. Brzy se může stát jednou z hlavních dělicích čar i uvnitř církví. To by byla tragédie. Nesmíme dopustit, aby diskuse ve Westminsteru, rozhořčení na sociálních sítích nebo stranické soupeření rozdělily sbory, které byly vykoupeny Kristovou krví.

Někteří věřící budou klást důraz na soucit. Jiní budou klást důraz na pořádek. Někteří se budou zabývat počty. Jiní se budou zabývat tónem. Jsou-li to věrní věřící, kteří hledají moudrost v Písmu, neměli by za to být zavrhováni. „…vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ (Ef 4,2–3).

10. Otázku islámu nelze ignorovat

Žádná upřímná diskuse o imigraci v dnešní Británii se nemůže zcela vyhnout otázce islámu. Mnoho imigrantů do Spojeného království jsou muslimové. Křesťané musí brát vážně přikázání milovat své bližní. Muslimští muži, ženy i děti jsou stvořeni k Božímu obrazu. Jsou to naši bližní, naši spolupracovníci, spolužáci a spoluobčané. Potřebují slyšet evangelium Ježíše Krista úplně stejně jako všichni ostatní.

Zároveň však křesťané nesmí být naivní. Ze strany fundamentalistického islámu vychází reálná a rostoucí hrozba, ať už se projevuje terorismem, zastrašováním, sektářstvím nebo pokusy budovat paralelní komunity, které se brání integraci a jsou nepřátelské vůči křesťanským nebo liberálně demokratickým svobodám. Není projevem nenávisti uznat toto nebezpečí, ani není projevem lásky předstírat, že neexistuje. Vlády mají povinnost chránit občany a dodržovat právní řád, zatímco církve mají povinnost mluvit pravdivě a odvážně.

11. Imigrace jako příležitost k šíření evangelia

Tato debata má ještě jednu stránku, kterou by křesťané neměli přehlédnout: imigrace přivedla národy až k našim dveřím. Mnohé církve v Británii se již léta snaží oslovit bílé britské obyvatelstvo, často však s omezenými viditelnými výsledky. Naproti tomu v mnoha imigrantských komunitách panuje větší otevřenost vůči víře a duchovním rozhovorům, než jakou často nacházíme v naší sekularizované kultuře. To, kvůli čemu kdysi misionáři cestovali do zámoří, je dnes možno dělat přímo v našich ulicích.

Mnohé církve, které stárly nebo upadaly, prošly obnovou díky věřícím přicházejícím z Afriky, Asie, východní Evropy a Latinské Ameriky. V jiných církvích došlo k obrácením mezi migranty, kteří se s křesťanstvím setkali poprvé. Imigrace sice přináší určité výzvy, ale zároveň vytvořila pozoruhodné příležitosti k šíření evangelia.

12. Je tedy imigrace křesťanskou otázkou?

Ano i ne. Ne v tom smyslu, že by Bible Británii předkládala podrobnou imigrační politiku pro 21. století, včetně ročních limitů, systémů bodování a azylových řízení. Ano, v tom smyslu, že imigrace vyvolává hluboce křesťanské otázky: Co je spravedlnost? Co je milosrdenství? Jaká je role vlády? Jaká je podstata lásky k bližnímu? Co spojuje lidi? Jak udržujeme naše hranice a dodržování zákonů? Jak by se mělo zacházet s těmi, kteří jsou zranitelní? Jak spolu souvisí pravda a soucit?

Nejde o okrajové záležitosti. Jde o morální otázky. Což znamená, že jde o křesťanské otázky. O imigraci bychom proto neměli diskutovat ani jako stoupenci politických stran, ani jako vystrašení odpůrci, ale jako učedníci Ježíše Krista. S otevřenou Biblí. S chladnou hlavou. S laskavým srdcem. S čistým svědomím. A vzhledem k současné situaci by snad i to mohlo být dost radikální.

Evangelical Times