Vyznávání: zneužití 1J 1,9

Věříte, že musíte Bohu vyznat každý známý hřích?

Po mnoho let na počátku své služby jsem pronášel výroky, jako je například tento:

„Abyste byli znovu přijati do společenství s Bohem a byli naplněni Duchem, musíte Bohu vyznat každý známý hřích.“

Co si mám o takových pokynech myslet dnes?

Naneštěstí toto učení přidává další vrstvu požadavků na naše odpuštění, které Bůh nezamýšlel. A pokud je věřící bere vážně, může to vést k zmatku a potížím s posvěcením.

Moje zkušenost s vyznáváním

Slovo „vyznání“ v původním významu vychází ze spojení dvou slov: „říkat“ a „to samé“. Vyznání znamená souhlasit s Bohem v jeho hodnocení našich činů a myšlenek a pojmenovat před Bohem svůj hřích.

Slovo „vyznavačství“ jsem ve slovníku nenašel, ale tento termín si vytvořím (pokud to již někdo neudělal), abych pojmenoval praxi a učení, podle nichž jsou věřící povinni vyznat Bohu každý známý hřích jako nezbytnou součást svého posvěcení.

S touto praxí jsem měl již od počátku značné zkušenosti. A uvalil jsem toto břemeno i na mnoho dalších. Nechci tvrdit, že Bůh tuto metodu v daném období v určitém smyslu nepoužil k dobrému (koneckonců jsem se snažil přiblížit se k Bohu), ale nakonec jsem dospěl k velmi odlišnému a mnohem osvobozujícímu pohledu na hřích a odpuštění. A začal jsem litovat, že jsem sebe i ostatní uvrhl do otroctví, které podle mého přesvědčení Bůh nezamýšlel. Nesprávný pohled na vyznání může ty, kteří jsou od přírody perfekcionističtí nebo přehnaně citliví, uvrhnout do duchovní bažiny.

Z biblického hlediska se mé dřívější názory na posvěcení vždy vracely k jednomu verši, 1. Janův 1:9. Tento verš byl základem pro posvěcení nejen pro mě, ale i pro mé učitele. Dovolte mi vám jej zde připomenout:

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Tento verš jsem chápal tak, že pokaždé, když jsem zhřešil, musel jsem ten konkrétní hřích vyznat Bohu (a těm, proti nimž jsem zhřešil – což je samo o sobě pravda), aby mi bylo odpuštěno a abych byl očištěn. Pokud jsem tak neučinil, vedl jsem život bez odpuštění a poznamenaný hříchem, v němž Duch neměl volnost působit. Mít nevyznaný hřích znamenalo zůstávat „v těle“.

Nevěřil jsem, že by ten verš znamenal, že mám jen letmo se dotknout povrchu svých hříchů, ale že Bůh vyžaduje, abych každý jednotlivý hřích důkladně prozkoumal, dokud ho nepředložím před jeho tvář. Neznamenalo to některé hříchy, ale každý hřích. A neznamenalo to jen ty velké, ale i ty nejmenší z nich. Znamenalo to nejen samotný konkrétní hřích, ale i každou příležitost, při které k němu došlo. Nemohl jsem své hříchy shrnout a říct: „Pane, jako obvykle.“

To vše znamenalo pravidelnou (denní, hodinovou, okamžitou) sebereflexi svého života, dokud nebyl každý hřích a každý jeho odstín předložen Bohu v modlitbě. Čas od času jsem si sestavoval „seznamy hříchů“ a vždy jsem dokázal napsat celé stránky. Byl jsem odhodlán mít s Bohem vyrovnané účty. Jinými slovy, vyznání každého hříchu bylo jádrem mého chápání posvěcení. Bez něj jsem nebyl naplněn Duchem. S ním a se spoléháním na Ducha, které se nazývá „považovat se za mrtvého pro hřích a živého pro Boha“ (někdy popisované jako „vrácení Krista na trůn svého života“), jsem „osvobozoval Ducha“, aby působil ve mně a skrze mě. Moje posvěcení bylo buď „zapnuté“, nebo „vypnuté“, v závislosti na mém jednání v této oblasti. Pokud jsem vyznával své hříchy a věřil, že Kristus je na trůnu, pak skrze mě žil, ale pokud ne, tak ne. Byl to jakýsi druh poloperfekcionismu. A zdálo se mi, že tím žiji podle 1. Jana 1,9.

Jak se Jan vypořádává s hříchem věřícího

Nyní bych rád podrobněji vysvětlil ucelenější a správnější pohled na vyznání hříchů, který najdeme v pasáži z 1. Janova listu kolem locus classicus týkajícího se vyznání hříchů (1:9). Bude k tomu zapotřebí důkladné prostudování kontextu. Některé části jsem zvýraznil. Prosím, pečlivě si prostudujte následující pasáž:

A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.

Nejprve si všimněte, že tento oddíl jasně formuluje svůj účel – „Píšu vám tyto věci, abyste nehřešili.“

Účelem, s jakým autoři, kteří zastávají vyznávání hříchů, používají verš 1,9, je přivést křesťana do stavu, kdy je mu Bohem odpuštěno a je jím očištěn, a tím pádem je v společenství s ním a je naplněn Duchem, ale Janovým záměrem byla poslušnost. A právě to je v 1. Janově listu opakovaně uváděno jako znak pravého křesťana.

Za druhé si však všimněme, že Jan jasně ukazuje, že hříchy věřícího jsou okamžitě a úplně zakryty Kristovou obětní službou. Například ve verši 7 tvrdí, že věřící (který je důsledně popisován jako ten, kdo chodí ve světle) se těší z tohoto zaslíbení: „krev Ježíše, jeho Syna, ho očišťuje od každého hříchu.“

Toto slovesné vyjádření (očisťuje) má průběhový význam, což znamená, že Ježíšova krev věřícího neomylně očisťuje od jeho hříchů po celou dobu. Neexistuje žádný hřích, který by krev nezakryla, ať už je vyznaný, nebo nevyznaný. Ačkoli o naše hříchy bylo postaráno na Kristově kříži a skrze jeho krev prolitou za nás, uplatňuje se to okamžitě na každý hřích, který spácháme, v té samé nanosekundě, kdy jej spácháme.

Ve verších 2,1–2 to Jan vysvětluje ještě jasněji. Říká, že když věřící zhřeší, má k dispozici pomoc Přímluvce, který je smírnou obětí za naše hříchy i za hříchy všech lidí na světě. Smírná oběť znamená, že náš Zástupce již přinesl příjemnou a uspokojivou oběť. Jakmile jsme součástí Boží rodiny, k odpuštění již není zapotřebí nic dalšího. Kdyby to z toho, co jsme již četli, nebylo dost jasné, odstraňuje veškeré zbývající nejasnosti tím, že dodává: „Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno“ (2,12).

Dostalo se nám maximálního možného odpuštění.

Důsledky vyznání hříchů

Zvažme nyní důsledky toho, že k dosavadním informacím, které máme k dispozici, přidáme i skutek vyznávání hříchů jako podmínku pro trvalé odpuštění. Pokud je k odpuštění a očištění od veškeré nepravosti (což je stav nezbytný pro vstup do nebe) zapotřebí ještě něco navíc, pak se věřící ocitá v dilematu. Co když některé hříchy nevyzná? Co když nevyzná jen jeden hřích? Není mu tedy odpuštěno a není očištěn od veškeré nepravosti? To však není to, co tvrdí smíření a neustálé okamžité očištění od hříchu skrze krev. Musíme něco přidávat k tomu, co Bůh tak dokonale vykonal? Nestačí snad Kristova smrt a účinnost jeho krve? Neoslabuje tento dodatečný požadavek význam kříže tím, že z mého pojmenování hříchu, každého hříchu, činí předpoklad pro odpuštění?

A co tedy verš 1,9, který používají ti, kdo se zasazují o vyznání každého hříchu?

Než se pustím do výkladu tohoto textu, musím vás upozornit na nebezpečí, které spočívá v tom, když se při stanovování doktríny opíráme pouze o jeden verš. Je pravda, že kdyby naše posvěcení, odpuštění a očištění od veškeré nepravosti závisely pouze na jediném verši, stačilo by to k vyřešení této otázky. Je však velmi neobvyklé, aby Bůh tak zásadní doktrínu, která by se vztahovala na každý den a každou hodinu našeho života, zmínil v Novém zákoně pouze jednou.

Abychom mohli obhájit postoj zastánců vyznávání hříchů, museli bychom obejít List Římanům, protože ten, když se zabývá naším posvěcením, vůbec nemluví o vyznávání hříchů před Bohem – stejně jako List Efezským, Koloským, Filipským, pastorační listy, List Jakubův a všechny knihy Nového zákona, z nichž žádná nezmiňuje názor zastánců vyznávání hříchů. Je docela podivné, že by to uniklo tolika biblickým autorům, kteří se konkrétně zabývají naším posvěcením. Tito autoři sice někdy hovoří o vyznávání hříchů jeden druhému a o pokání, ale nikdy o požadavku, abychom před Bohem vyjmenovali každý hřích. To by nás mělo vést k pečlivějšímu prozkoumání tohoto verše, abychom zjistili, zda jej interpretujeme správně. Tvrdím, že ne.

Moje přesvědčení

Rád bych zde vyjádřil své názory na tento verš. Samozřejmě si zde nenárokuji neomylnost, ale mohu říci, že jsem se těmito otázkami v průběhu let velmi důkladně zabýval. Vzhledem k tomu, že jsem dříve tak pevně věřil v opačný názor, nemohl jsem si dovolit se mýlit.

Dovolte mi uvést rozšířenou parafrázi textu a poté vysvětlit, na co kladu důraz:

Pokud chodíme ve světle, to znamená, pokud jsme praví věřící, pak máme společenství mezi sebou a děje se tato úžasná věc: krev Ježíše, jeho Syna, nás neustále očišťuje od veškerého hříchu.

Pokud veřejně prohlašujeme, že nemáme hřích, jsme lháři a pravda v nás není, to znamená, že vůbec nejsme praví věřící.

Pokud však vyznáváme své hříchy (tj. pokud je pro nás nyní charakteristické, že přiznáváme hříchy ostatním jako běžnou součást života pravého křesťana – člověka, který nyní kráčí ve Světle), pak je Bůh věrný a spravedlivý (na základě toho, co vykonal Kristus), aby nám odpustil všechny naše hříchy ve smyslu našeho stavu, a neustále nás očisťuje od veškeré nespravedlnosti.

Pro zastánce vyznávání hříchů, pokud mám v tomto výkladu pravdu, se tento úryvek nyní obrací naruby. Místo toho, aby nás povzbuzoval k tomu, abychom Bohu vyznávali každý hřích jako nezbytný prostředek k pokračujícímu posvěcování, tento úryvek oslavuje dokonané a dostatečné dílo Krista. To znamená, že v tomto úryvku vidíme, jak milosrdný je Bůh v Kristu a jak jeho krev neustále působí v náš prospěch.

Vidím to takto:

1. Chodit ve tmě není projevem méněcenného křesťanství, ale znamená to žít jako nevěřící; chodit ve světle neznamená být duchovním křesťanem, ale je to pouze popis toho, co znamená být pravým křesťanem.
2. Poslušnost, či chození ve světle, charakterizuje všechny pravé věřící, ačkoli to neznamená dokonalost.
3. Věřící je neustále očišťován od veškerého hříchu a k dosažení tohoto cíle nelze učinit nic víc, než co již Kristus pro věřícího učinil.
4. Věřící se těší ze společenství s Bohem a ostatními věřícími.
5. Věřící vědí, že mají hřích, a ochotně se ke svým hříchům přiznávají. Ze všech lidí jsou právě věřící nejcitlivější a nejlépe si uvědomují své hříchy. Jinými slovy, chodit ve světle znamená nejen to, že nás Bůh podstatně proměnil, pokud jde o poslušnost, ale také to, že jasně vidíme své hříchy a přiznáváme je. Pokud lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, své hříchy ochotně nepřiznávají, pak jsou oklamáni. Zároveň tak činí Boha lhářem a dokazují, že jeho Slovo v nich není.
6. Toto přiznání našich hříchů však nespočívá v tom, že bychom Bohu vyjmenovávali každý jednotlivý hřích, nýbrž v ochotném přiznání našich hříchů před ostatními. V 1. Janově 2,19 můžeme číst, že někteří lidé odešli z církve. Jednou z charakteristik této skupiny byla jejich neochota přiznat hřích. Jednalo se o doktrinální omyl, který pravděpodobně souvisel s jejich názorem, že Kristus nepřišel v těle, ale pouze v duchovním těle, a s přesvědčením, že vše, co bylo v těle, bylo zlé, což vedlo k popření hříchu vzhledem k jejich myšlence, že křesťanský život se žije pouze v duši. Někteří se domnívají, že se jednalo o rané formy doketismu a gnosticismu, které se v následujícím století dále rozvinuly. Nejsme si jisti podrobnostmi, avšak čtení 1. Janova listu tyto doktrinální chyby jasně odhaluje. Skuteční křesťané v církvi jsou jiní. Otevřeně vyznávají své hříchy těm, kteří by o nich měli vědět. Všimněte si slov „jestliže říkáme, že nemáme hřích“ a „jestliže říkáme, že jsme nezhřešili“ ve verších před a po 1. Janově 1,9, které jsou v kontrastu s „Jestliže vyznáváme své hříchy“. Křesťané hovoří o svých hříších otevřeně, na rozdíl od těchto bloudících lidí. Ještě čtyřikrát v 1. Janově listu používá autor slovo „vyznávat“ ve smyslu vyznání Krista, což znamená otevřené vyznání nebo prohlášení, že Kristus přišel v těle. Zde toto slovo používá ve smyslu otevřeného přiznání hříchů ze strany pravých věřících. Je samozřejmé, že naše otevřenost vůči ostatním ohledně našich hříchů zahrnuje mluvit o nich ve správném kontextu a s těmi správnými lidmi.
7. „Odpusť nám naše viny“ a „Očisti nás od veškeré nepravosti“ jsou pojmy týkající se spasení, nikoli posvěcení. Možná by slovo „veškeré“ mělo být zvýrazněno! Všechny hříchy jsou odpuštěny a očištěny.
8. Tento stav přiznání hříchu před ostatními charakterizuje pravého věřícího – neskrývá, jaký je a co dělá. Pokud někdo přichází ke Kristu s touto proměnou k otevřenosti, vstoupil do Světla. Jan neříká, že věřící musí před Bohem vyjmenovat každý hřích, aby byl posvěcen. Říká, že toto charakteristické přiznání hříchů ostatním se projevuje u člověka, který se stal věřícím a kterému byly na základě Kristovy smrti zcela odpuštěny všechny hříchy a byl od nich očištěn.
9. Bůh je věrný a spravedlivý, aby odpustil každý hřích a očistil od veškeré nepravosti výhradně díky Kristovu smírnému dílu. Jinými slovy, věřící nevyznávají své hříchy proto, aby něco získali. Odpuštění a očištění již plně mají, protože žijí v charakteristické otevřenosti věřících vůči hříchu.
10. Poté, co člověk přijde ke Kristu, není třeba činit nic dalšího, aby si zasloužil odpuštění či očištění. „Smíření“ znamená, že Bůh byl zcela uspokojen obětí, kterou jeho syn přinesl na kříži. I když věřící zhřeší, má Přímluvce, který představuje úplné smíření za jeho hříchy a přimlouvá se za něj (viz 1. Janův 2, 1–2)
11. Bůh skutečně chce, jak nás tento oddíl učí, aby věřící nehřešil (1. Jan 2,1), a proto je neustálé pokání z hříchu charakteristickým rysem naší cesty s Bohem – naší cesty ve Světle. Neustálé pokání se liší od výčtu každého hříchu, ačkoli při pokání člověk obvykle před Bohem vyjmenovává své hříchy, které se staly jeho zvykem.
12. Skutečnost, že vyznání hříchů Bohu ze strany věřícího není v žádném dalším textu Nové smlouvy z doby po Kristově smrti zmíněno jako prostředek k neustálému posvěcování, s výjimkou tohoto nesprávně vykládaného úryvku z 1. Janova 1:9, by nás měla vést k tomu, abychom se nezatěžovali zbytečnou povinností pojmenovávat každý hřích jako formuli pro odpuštění a očištění. Můžeme to dělat, ale není to od nás vyžadováno.

Vyznávání hříchů je pro nás problém

Pokud je tento úryvek výzvou k okamžitému vyznání každého hříchu před Bohem, máme problém:

1. Nacházíme se v logistickém dilematu. Nemůžeme si pamatovat každý hřích. Pokud na tom závisí naše odpuštění, jsme ve skutečně neřešitelné situaci. Z tohoto důvodu většina zastánců této teologie tvrdí, že vyznání, které máme činit, se má týkat každého známého hříchu. To je však přizpůsobení textu. To tam totiž není řečeno. Ve skutečnosti totiž žádný křesťan nevyznal ani všechny známé hříchy.
2. Nacházíme se v teologickém dilematu. Máme jakousi katolickou teologii. To znamená: pokud odpuštění závisí na tom, že se Bohu neustále zpovídáme, co se stane, když zemřeme s nevyznanými hříchy? Znamená tento názor, že vyznání každého hříchu je nezbytné pro odpuštění a úplné očištění, že naše hříchy nejsou od nás odděleny tak, jako je východ oddělen od západu? Znamená to, že nám není odpuštěno? Znamená to, že nejsme očištěni od všech nepravostí? Jinými slovy, znamená to, že Kristovo dílo, které vykonal za nás, je neúčinné, pokud jde o odpuštění a očištění? Znamená to, že nejsme ospravedlněni, dokud nedosáhneme konce života, a dokonce i v tom případě jen tehdy, pokud jsme Bohu vyznali vše?
3. Nacházíme se v exegetickém dilematu. Tím mám na mysli, že nedokážeme sladit skutečnost, že tentýž text na základě samotné Kristovy krve připouští úplné odpuštění a neustálé očištění od všech hříchů, zatímco v následujícím verši zároveň klade jako podmínku pro naše odpuštění podrobné vyznání každého hříchu.

Bůh od nás neočekává, že mu budeme vyjmenovávat své hříchy, ale že se od nich v poslušnosti odvrátíme. Vyžaduje pokání z konkrétních hříchů a upřímnost ohledně našich hříchů jako projev pokory věřícího. On už ví, co děláš. Jak říká puritán Trapp: „Náprava života je tím nejlepším pokáním.“ To je život věřícího. Vyjmenovávání všech našich hříchů může být terapeutické, ale nikdy nelze říci, že by to bylo nezbytné.

Zároveň chci zdůraznit, že pro věřícího je emocionálně normální vyznávat hříchy. To je ostatně i poselství tohoto textu. Svobodně si navzájem a před Bohem přiznáváme hříchy. Je to pro nás přirozené, protože Bůh nám dal jasnější pohled na nás samotné. To je součástí naší nové přirozenosti. Nemusíme mít pocit, že Bůh od nás vyžaduje, abychom mu nikdy nevyznávali hříchy. Cílem našeho učení však není přimět lidi, aby Bohu vypočítávali hříchy jako podmínku pro odpuštění. Je pravda, že můžeme své hříchy vyznávat na cestě k pokání, ale neděláme to za účelem, aby nám bylo odpuštěno nebo abychom byli očištěni. V tom důvěřujeme výhradně Kristovu dílu.

Ještě jedna pasáž

Rád bych vás upozornil na ještě jednu pasáž, která pochází z doby před ukřižováním a Novou smlouvou. V Kázání na hoře Ježíš ve své vzorové modlitbě řekl: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Hned po této modlitbě, jako by předvídal určité nedorozumění, dále říká: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mt 6,12.14–15).

Musíme se na toto místo podívat podrobněji. Říká totiž toto: Odpusť nám tak, jak, nebo stejným způsobem, jakým jsme odpustili my druhým. Jinými slovy, vede nás k tomu, abychom řekli: „Prosím, aby tvé odpuštění vůči mně (o kterém můžeme říci, že je v Kristově oběti úplné a bezpodmínečné a nic dalšího nepotřebuje) bylo stejné jako mé odpuštění vůči druhým.“

Dále uvádí, že toto odpuštění druhým je u věřícího natolik samozřejmé, natolik nedílnou součástí toho, co znamená být křesťanem, že žádný pravý věřící se bez něj neobejde. Pokud neodpouštíš, není ti odpuštěno. A není-li ti odpuštěno, jsi odsouzen strávit věčnost v pekle.

Kristus zde nemluví konkrétně o vyznávání každého hříchu před Bohem. Ve skutečnosti se odpuštění, o kterém hovoří, týká pouze jedné kategorie – osobních urážek. Spíše mluví obecně o podstatě spásy. Říká: „Ať je tvé odpuštění, Bože, vůči nám stejné jako to, které my prokazujeme ostatním.“ Nehovoří zde o konkrétním vyznání hříchů, ale spojuje odpuštění hříchů s novou přirozeností, kterou dává pravým věřícím.

V Novém zákoně se nenacházejí žádné další zmínky, které by vyžadovaly vyznání jednotlivých hříchů před Bohem. Křesťan je člověk, který si je svých hříchů plně vědom a otevřeně o nich hovoří (ačkoli by při tom měl zachovávat rozvážnost). Je však také tím, kdo nesmí zlehčovat význam kříže a Kristovy krve ve svém životě. Takové jednání totiž neoslavuje Kristovo dílo jako dokonané. Ve skutečnosti je v jistém smyslu vážnou chybou a urážkou Boha věřit, že odpuštění a úplné očištění nám bude uděleno pouze tehdy, pokud Bohu neustále vyznáváme každý hřích, a to pouze jako výsledek tohoto neustálého vyznávání. Je to zlehčování jeho mocného spasitelského díla skrze Kristovu smrt na kříži.

www.ccwtoday.org