O pokušení

Slyš, dcerko, viz a nakloň své ucho, abys poznala pokušení tohoto světa. Věz nejdříve, že existuje pokušení dvojího druhu – jedno, kterým někdo pokouší druhého, a druhé, kterým je někdo pokoušen. Pokouší totiž Bůh, pokouší člověk a pokouší ďábel. Bůh pokouší vždycky dobře, neboť když zkouší, činí tak spravedlivě. Člověk někdy pokouší dobře a jindy zle, ale ďábel vždycky jen zle. Jestliže si však člověk sám vezme podnět od nějaké nerozumné věci, aby byl vnitřně pokoušen, pokouší sám sebe, anebo ho ďábel pokouší skrze tu věc, avšak ta věc sama o sobě ho nepokouší. Je to jako s Eviným jablkem – či jaké to ovoce jedla –, to ji nepokoušelo, ale ona pokoušela samu sebe a ďábel působil skrze to ovoce. Každá taková nerozumná věc totiž nedělá nic jiného, než co jí Bůh přikázal v její přirozenosti.

Dále věz, že Bůh zkouší svého vyvoleného syna či svou vyvolenou dceru k tomu, aby získali zásluhy, jak ukazují Písma, o čemž jsem psal již jinde. Ďábel však pokouší k zatracení a člověk někdy k hříchu. Ďáblovo pokušení je však vždy špatné a nejhorší, proto se ho člověk musí varovat ze všeho nejvíce.

Věz také to, že člověk by neměl žádné pokušení ze strany těla, kdyby neměl duši; neboť když je tělo bez duše, ďábel ho pokouší asi tak málo jako dobytče nebo kámen. Z toho hned poznáš, že dítě, dokud ještě nemá rozum, ďábel nepokouší, a platí to i o bláznu, který je hloupý už od dětského věku.

A tak ačkoliv má člověk z nějaké vnímatelné věci, z toho, co vidí nebo může vidět, vnímat zrakem, sluchem, čichem, chutí či hmatem, nějaký počátek pokušení skrze smysly, přece jen k samotnému dokončení pokušení nedojde, ledaže je zasažen rozum, vůle nebo žádostivost duše. Jelikož je vůle v člověku tou nejvyšší mocí duše, takže je svobodná a ačkoliv mu rozum může radit k dobrému a bez donucení ho odvracet od zlého, každý hřích se nakonec uskutečňuje skrze vůli a má v ní své hnízdo. Jak sám náš Spasitel říká, že ze srdce, to jest ze srdeční vůle, vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání a tak dále i jiné hříchy.

Proto, když člověka pokouší ďábel jakýmkoliv hříchem, nikdy to není smrtelný hřích, dokud s tím člověk nepřivolí. Jak proto říká svatý Augustin, hřích je tak úzce spjat s vůlí, že pokud není volen, není ani hříchem. A pohan Aristoteles říká, že nikdo není zlý bez vlastní vůle, to znamená, pokud sám nechce volit to, aby byl blažený, a že lidé prožívají ta nejtěžší pokušení ve svých myšlenkách. Proto si všichni musí pamatovat, že když na mysl člověka padne jakákoliv zlá myšlenka, pokud s ní nesouhlasí, ale statečně se jí brání, vůbec mu neuškodí.

Proto říká svatý Řehoř: Jakákoliv nečistá myšlenka neposkvrní duši, dokud s ní rozum nesouhlasí. A svatý Augustin říká: Nic mi neuškodí, když mě potká pokušení k hříchu, pokud jen zůstanu prost souhlasu a zalíbení. Tímto biblickým učením se má každý řídit a nepřivolovat k ďáblu ani ke zlé žádostivosti.

Člověk také musí vědět, že ďábel má ze své pýchy touhu pokoušet člověka až do konce v jeho vůli – tedy proto, aby člověk s hříchem souhlasil, a obzvlášť proto, aby propadl zoufalství tak jako on, a byl tak navěky zatracen. Nejvíce mu totiž záleží na tom, aby člověk nakonec nelitoval svých hříchů a nečinil z nich pokání.

Tohle pokušení si můžeme představit na příkladu dvou lidí, kteří spolu bojují o vítězství, dokud se jeden druhému nevzdá: přesně tak se ďábel přetahuje s lidskou vůlí, až ji odvrátí od dobra a přitáhne ke zlu. Dusí člověka tak dlouho, dokud se ten nepřizná, že už se nechce ze svých hříchů kajícně vracet, a neřekne: „Čerte, už se ti vzdávám!“ V tu chvíli má čert za to, že ten člověk je už jeho a je přemožený.

Ďábel má ze své přirozenosti, dávného zvyku a zkušeností spoustu chytrostí, kterými lidi pokouší, svádí a přemáhá. Proto jednoho člověka pokouší tímto a jiného zase oním hříchem – podle toho, jaké vycítí sklony a znamení, kterými by člověka v pokušení mohl obelstít. Důkazem toho je evangelijní příběh, který ukazuje, že Pána Ježíše pokoušel trojím způsobem: žádostí, když vytušil, že vyhladověl, pýchou, když poznal, že je učený znalec Písma, a ctižádostí, která lidi vzdělané velice klame. Hle, když se pokusil o Nejvyššího tolika různými způsoby, přesně totéž dělá i s ostatními, obyčejnými lidmi. Stejně tak to bylo u Evy, první ženy, u svatého Joba a u mnoha dalších, které ďábel zkoušel všemožnými způsoby a útočil tam, kde mohl nejvíce uškodit.

Proto si nejvíce brousí zuby na preláty a mocné knížata, aby je svedl z Boží cesty. Proto usiluje především o svaté muže, a zvláště o ty, kteří svým kázáním Božího slova prospívají v svaté církvi, protože právě oni mu nejvíce boří jeho království. Kvůli tomu velmi popouzí proti nám své lidi, tak jako kdysi popudil biskupy, kněze a zákoníky proti Kristu, aby ho zavraždili v domnění, že tím zlámou jeho moc. Přepočítal se však: kdyby býval věděl, že Kristova smrt bude znamenat jeho vlastní porážku a vysvobození duší, byl by ji raději sám překazil, aby Kristus nezemřel. Dnes se tak strašně obává vlastní porážky, že dokonce navedl Pilátovu ženu, aby Pilát s Kristem raději nic neměl, neboť, jak říká evangelium, vzkázala mu: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“

Jak ďábel přesvědčuje

Dále věz, jak jsem již řekl, že ďáblovi jde především o to, aby člověk na konci života nelitoval svých hříchů a nečinil pokání. K tomu využívá tyto své argumenty:

První z nich je, když člověku namlouvá: „Bůh tě přece předurčil k zatracení, a co Bůh předurčil, to se zkrátka musí stát. Co ti tedy platí, že vůbec hledáš spásu?“

Druhý ďáblův argument vychází z toho, jak těžkých hříchů se člověk dopustil, a vyvozuje to takto: „Jelikož Bůh nemůže slevit ze své spravedlnosti a Boží spravedlnost žádá, abys byl zatracen, a to dokonce i za mnohem menší hřích, než jakého ses dopustil, musíš zkrátka skončit v zatracení. Vždyť já sám jsem jako anděl spadl z nebe kvůli jediné špatné myšlence a jsem zatracen, nekřtěné děti, které ještě ani nestačily zhřešit, jsou zatraceny kvůli hříchu svých prarodičů, a podle Písma byli zatraceni i Kain a Saul, kteří hřešili méně než ty. Jakpak bys ty mohl dojít spásy?“

Třetí ďáblův argument: Když člověku namlouvá: „Cokoliv uděláš, všechno děláš špatně, protože jsi v smrtelném hříchu. Myslíš si, že se kajícně vracíš k Bohu, ale ve skutečnosti nečiníš pokání, protože jsi ten hřích ani pořádně nevyznal a ani jsi ho dostatečně nelitoval.“

Čtvrtý argument: Když člověku říká: „Jsi mlád, užívej si světa, na pokání máš ještě dost času. Až budeš nemocný, pak toho v nemoci budeš litovat.“

Pátý argument: Když tvrdí: „Proč si děláš starosti? Vždyť Bůh za tebe trpěl a tím učinil všemu zadost. Jsi Boží syn předurčený ke spáse, takže budeš určitě spasen – žij si tady dál, jak chceš, v radosti, tělesných libůstkách a rozkoších.“

Šestý argument: Když ďábel namítá: „Podívej se, jak těžký zákon vám Bůh ustavil! Kdo ho může naplnit, když vám zakázal každé jedno potěšeníčko, přikazuje vám nést kříž a chce, abyste sami sebe nenáviděli? Chceš se o to opravdu pokoušet, když jsi tak křehký člověk?“

Tento chytrý ďábel používá ještě mnoho dalších lstí, ale těmito obzvláště rád lidem našeptává, aby je přivedl k zatracenosti skrze zatvrzelost a nekající konec. Některého člověka trápí několika těmito argumenty, jiného jen jedním, dalšího zase jinými.

Jak se ďáblovi bránit

Aby člověk dokázal ďáblovi na jeho argumenty odpovědět, musí nejprve dobře znát přirozenost svého těla a mysli. Ďábel totiž velmi rychle oklame lidi, kteří jsou od přírody nějak oslabeni či náchylní – například ty, kdo jsou úzkostliví, hněviví nebo bázliví. Zvláště mladé ženy mívají po porodu a ve svých bolestech velké pokušení a strachy, protože jejich přirozenost byla silně otřesena a v těle se jim nahromadilo příliš mnoho vlhkosti. Proto je pro takové ženy, stejně jako pro všechny bázlivé a úzkostlivé lidi, velice důležité, aby nezůstávaly samy a vyhýbaly se temným místům. Ďábel totiž právě na těchto slabostech přirozenosti staví, snáze je poráží, svádí jejich rozum k zoufalství a dohání je až k tomu, že si berou život. Člověk se proto má varovat samoty, temnoty i nemocí, a hlavně vnitřní úzkosti, do které ďábel lidi láká.

Za druhé: Aby člověk dokázal stát před ďáblem neporažen, musí být osvícen vírou, nadějí a láskou. Velmi mu pomůže, když je z Boží milosti obeznámen s Písmem, kterým se může bránit. Přesně tak se přece Kristus bránil trojímu pokušení a přemohl ďábla Božím slovem, jak to popisuje svatý Matouš v evangeliu.

Za třetí: Další obranou proti ďáblovi je neustálá pilnost ve službě Boží. Buď v modlitbě, nebo (pokud umí psát) v opisování či psaní zbožných textů, v chvále a zpěvu, případně v radostném společenství rozumných lidí, kteří milují Boha. Člověk by se měl zvláště vyvarovat toho, aby trávil příliš mnoho času o samotě s věcmi, které k vlastní spáse nepotřebuje. Kdykoliv totiž ďábel zastihne člověka o samotě, velmi rád ho pokouší. Právě takto našel o samotě Evu a oklamal ji, a sám Pán Ježíš byl pokoušen na poušti o samotě.

Pokud bude mít člověk tyto tři zbraně, s Boží pomocí a pomocí jeho andělů, kteří jsou připraveni pomoci každému, kdo se sám přichystá, přemůže ďábla i všechny jeho argumenty. Svatý Pavel přece říká, že Bůh nepřipouští, aby byl člověk pokoušen nad své síly. Tak milosrdný a spravedlivý Bůh by nikdy nedovolil, aby na člověka dolehl ďáblův nátlak přesahující jeho možnosti. Milosrdný Spasitel navíc obrací pokušení v náš prospěch, pokud sám člověk zatvrzele nemiluje temnotu hříchu.

Odpovědi na ďáblovy argumenty

Stůjme proto pevně ve světle víry, lásky a Boží milosti a odpovídejme ďáblovi na jeho řeči:

1. Když ďábel tvrdí: „Bůh tě předurčil k zatracení.“

Řekněme mu: „Ďáble, víme, že jsi lhář a svými lžemi už jsi oklamal mnohé. Lžeš, když tvrdíš, že já jsem předurčen k zatracení! Nebyl jsi přece v Boží radě ani neznáš jeho tajemství, nevíš ani o dni soudu či jiných budoucích věcech. Nemáš Boží Písmo, kterým bys mi mohl dokázat, že patřím k zatraceným.“

2. Když ďábel říká: „Bůh nemůže opustit svou spravedlnost... a chce, abys byl zatracen i za mnohem menší hřích, než jakého ses dopustil.“

Odpovězme: „Ďáble, v tom prvním ti dáváme za pravdu: Bůh svou spravedlnost neopustí. Ale když tvrdíš, že musím být zatracen, lžeš! A když mi říkáš: ‚Já sám jsem jako anděl kdysi zhřešil jen jediným drobným pomyšlením a hned jsem spadl z nebe a byl zatracen‘, odpovězme mu: ‚Ďáble, ty jsi nebyl zatracen za to jedno pomyšlení, ale proto, že ses odmítl pokání, a nekajícnost je ten největší hřích! Kdyby ses s pravou pokorou kajícně obrátil, Bůh by ti byl připraven odpustit. Vždyť Pán přece říká, a to nemůže selhat, že když hříšník odvrátí ze svých zlých cest, bude žít a nezemře. A pokud strašíš tím, že nekřtěné děti jsou zatraceny pro hřích svých otců, mísíš lež s pravdou: lžeš, že by dítky vůbec nezhřešily, protože svatý Pavel říká, že všichni jsme hřešili v Adamovi. A pravdu máš v tom, že trpí pro hřích otců. Ale přidej k tomu, ďáble, že je to i jejich vlastní hřích, a kdyby činily pokání, nebyly by ztraceny. Jejich i tvoje záhuba tvoří právě zatvrzelá nekajícnost, ale my chceme činit pokání! A když tvrdíš, že Kain a Saul jsou podle Písma zatraceni, to připouštím. Ale když dodáváš, že hřešili méně než já, to odmítám. Oni totiž zhřešili hříchem konečného nekajícnosti. Neodpustitelné je nechtít se do konce života obrátit. Kdyby člověk nahromadil jakékoliv hříchy, ale neměl na sobě hřích zatvrzelé nekajícnosti, nebude zatracen. A ten hřích, ďáble, je tvojí vlastní vizitkou!‘“

3. Když ďábel tvrdí člověku, který v sobě necítí smrtelný hřích: „Cokoliv činíš, všechno děláš špatně, protože jsi v smrtelném hříchu.“

Odpovězme: „Ďáble, to rezolutně popíráme! Když tvrdíš, že jsme v smrtelném hříchu, lžeš a nedokážeš to. My totiž činíme pokání, litujeme svých hříchů a vyznáváme je Pánu Bohu, přičemž se před ním usvědčujeme ze všeho, čím jsme pochybili. Nenecháme se od tebe, ďáble, zatáhnout do úzkostlivého vyjmenovávání naprosto každé maličkosti a okolnosti hříchu zpovědníkovi, protože víme, že Pán Bůh dokonale zná všechno, kdežto my mu prostě odevzdáváme celou svou duši a litujeme toho. To ty, ďáble, nedokážeš, a proto zažíváš věčné zatracení!“

4. Když ďábel říká: „Jsi mlád, užívej si světa... a na pokání máš ještě dost času.“

Odpovězme: „Ďáble, chci si užívat, ale tak, jak přikazuje Bůh, ne podle tvých představ! A když říkáš, že mám ještě dost času k pokání, teď tě zastřelím tvým vlastním šípem: před chvílí jsi přece tvrdil, že vůbec nemůžu činit pokání, a teď najednou říkáš, že času mám dost? Jak rychle jsi obrátil svou vlastní lež! Přesto si z toho chci vzít to dobré: když říkáš, že času na pokání je dost, chválím Boha za jeho obrovské milosrdenství. Dokud má člověk v těle duši, má vždy dost času k lítosti a k obrácení. To ale neznamená, že chci schválně hřešit, spoléhat na mládí nebo čekat až na nemocniční lůžko. Vždyť mladí lidé umírají úplně stejně jako staří. Prodávají se přece jak kůže malých telat, tak velké volské či kravské!“

5. Když ďábel namítá: „Oč se strachuješ? Vždyť Bůh za tebe trpěl a dost vykoupil, jsi jeho vyvolený syn, tak si žij v rozkoších, stejně budeš spasen.“

Odpovězme: „Ďáble, vím velmi dobře, že milosrdný Bůh za mě trpěl a učinil zadost. Právě proto mám ale strach, abych jeho svatou smrt nepromrhal a nezničil svou spásu tak, jak jsi ty zmařil království nebeské! A když tvrdíš, že jsem Boží vyvolený syn a že si mám žít ve hříšných rozkoších, lžeš. Věřím sice v Boží milost, ale abych svého milého Otce nehněval, nechci tě v tom zlu poslouchat. Vždyť i ten boháč v evangeliu žil přesně tak, jak ty radíš – a nakonec zemřel a byl od tebe pohřben v pekle!“

6. Když ďábel namítá: „Copak vám Bůh nenaložil tak těžký zákon? Kdo ho může splnit, když vám zakázal každé potěšení a přikazuje vám nenávidět sebe sama?“

Odpovězme: „Ďáble, ty se tu podle tváříš překvapeně, ale Pán přece říká: ‚Moje jho netlačí a břemeno netíží.‘ Co může být pro pravého Božího syna sladšího a lehčího než milovat Boha nad všechny věci a svého bližního jako sebe sama? Když člověk toto má, pak s radostí nese svůj kříž za ním. A když říkáš, že ten zákon nikdo nemůže naplnit, my říkáme, že ho naplní každý, kdo opravdu chce! Když tvrdíš, že Bůh zakázal každé veselí, lžeš. Bůh nám přikazuje radovat se a veselit se, zakázal jen zlé, marné a prázdné veselí, které ve skutečnosti radostí není. Přesně na takové marné veselí jsi ulovil Šalomouna či Davida, ale David z tvé moci nakonec vyvázl. A o Šalomounovi, který se k jiným bohům modlil a na svého Stvořitele zapomněl, možná víš, ale mně o něm Písmo jasně neříká, kde skončil. A co se týče toho, že Bůh chce, abychom nenáviděli sami sebe: porozuměj tomu, ďáble, že to je vlastně velmi snadné. Člověk sám sebe nenávidí tehdy, když odmítá svou zlou vůli, drží své tělo dál od hříchu, a tím vlastně miluje sám sebe pro věčný život!

Zkrátka a dobře, ďáble: tvé argumenty nestojí za nic! Žádné lepší nemáš, a tak jdi ode mě pryč. Nehodlám poslouchat tebe, lháře, ale svého milého Otce a Spasitele Ježíše Krista, který je sama věčná pravda!“