Je pokušení (například přitažlivost k osobám stejného pohlaví) hříchem?

• Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. (Jk 1,14)

Často slýcháme: „Být v pokušení není hřích. Hříchem se to stává teprve tehdy, když pokušení podlehnete.“ Toto tvrzení je však značně nedostatečné a mylné, neboť je v rozporu s mnoha biblickými pasážemi i s velkými vyznáními víry.

Pokušení zevnitř

Za prvé, nerozlišuje mezi pokušeními, která přicházejí zvenčí, a pokušeními, která pocházejí zevnitř, a to je naprosto zásadní. Právě katolický výklad trvá na tom, že pokušení samo o sobě nezpůsobuje hřích. To platí pouze v případě, že pokušení přichází zvenčí a je okamžitě odmítnuto, problémem však je, že většina pokušení ve skutečnosti pochází zevnitř a pramení z naší vlastní hříšné přirozenosti. Tak to uvádí i Třicet devět článků Anglikánské církve. Tak to uvádějí i Westminsterské a Baptistické vyznání víry. A především to uvádí Písmo, zejména podrobné pasáže jako Římanům 7,20–25 a Jakub 1,14–16.

Ti, kdo trvají na tom, že pokušení není nikdy hříchem, se mylně odvolávají na dva biblické texty, na které odpovíme dále v tomto článku.

Hříchy srdce

Jakub 1,14 představuje dokonalou analýzu průběhu pokušení a hříchu, když říká: „Každý člověk je pokoušen, když je sváděn a lákán svou vlastní žádostivostí.“ Slovo „chtíč“ označuje žádostivost nebo touhu srdce po něčem, co je špatné, tedy neúměrnou touhu. Má zlou povahu, i když je skryta v srdci. Vychází z naší zkažené staré přirozenosti a volá po uspokojení. Toto vnitřní pokušení není v žádném případě morálně neutrální ani nevinné a je známé jako „přetrvávající hřích“. Vnitřní pokušení jsou projevem přetrvávající hříchu, který se snaží prosadit.

Jakub pokračuje k další fázi života hříchu slovy: „Žádostivost pak počne a porodí hřích.“ „Dítě“ je porozené, neboli náhle zrozené a zjevené. Jak říkali staří autoři: „Žádostivost se stává matkou hříchu.“ Matthew Henry říká: „Původ hříchu a pokušení leží v našich vlastních srdcích.“

Přetrvávající hřích

Přetrvávající („zbytkový“) hřích představuje neviditelný kotel hříchu, který lze odstranit pouze Kristovou smírnou smrtí. Čím déle se tomuto hříchu nebráníme, ale naopak o něm přemýšlíme, toužíme po něm a vychutnáváme si ho, tím větší vinu na sebe bereme (a tím větší je pravděpodobnost, že se žádost vynasnaží, aby byla uspokojena).

Nakonec Jakub uvažuje o růstu nově vzniklého hříchu a říká: „A dokonaný hřích…“, což neznamená, až skončí, ale až se plně vyvine či dospěje. Tato třetí fáze představuje vrchol hříchu a viny. Cílem Jakuba (píše Kalvín) je ukázat nám zvrácený kořen našeho hříchu, a ne učit, jak to činí Řím, že zlé a ohavné žádosti nejsou hříchy, pokud nedojde k jejich dokonání. Nikdy není pravda, že vnitřní pokušení je nevinné a morálně neutrální.

Homosexuální touhy

Nejnovějším a nejznámějším zastáncem tohoto „morálně neutrálního“ názoru je poměrně mladý anglikánský kněz, který napsal několik populárních knih a vystupuje na velkých shromážděních, kde se snaží přesvědčit evangelikály, že homosexuální touhy, či přitažlivost k osobám stejného pohlaví, jsou v zásadě nevinné a morálně neutrální. Těm, kteří je pociťují, by se nemělo říkat, že hřeší, ale měli by být přijímáni jako věřící, kteří kráčí s Pánem. Ba co víc, měli by být oceňováni a chváleni za to, že žijí v celibátu.

To je zjevně v rozporu s biblickým učením a představuje katastrofální způsob, jak pomáhat lidem, kteří pociťují přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Zjednodušeně řečeno, jde o herezi, která popírá základní skutečnosti o pádu, o povaze hříchu a o posvěcení. Ať už mluvíme o homosexuální či heterosexuální žádostivosti, platí slova Krista:

• Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Mk 7,20-23)

Také si všimněme Pánových slov z Matouše 5,28:

• Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Špatně použité důkazní texty

Hřích tedy vzniká již při prvním vzplanutí špatné touhy.

Autoři, jako je ten, o kterém jsme právě mluvili, mají pro svůj (katolický) názor, že pokušení není hříšné, dva „důkazní texty“. Oba zahrnují zjevné zneužití textu. Prvním z nich jsou slova Modlitby Páně – „Odpusť nám naše hříchy… a neuveď nás do pokušení.“ Na základě těchto slov tvrdí, že hříchy potřebují odpuštění, ale pokušení nikoli; ta potřebují pouze vysvobození. Jak však vidí i každé dítě, Pán zde činil zcela odlišné rozlišení, a to, že musíme hledat odpuštění za hřích, který již byl spáchán, ale vysvobození z pokušení, které ještě nezačalo. Sotva můžete prosit o odpuštění za věci, které se ještě nestaly.

Myšlenka, že pokušení je morálně neutrální, tedy spočívá na zkresleném výkladu či překrucování Kristových slov.

Další nesprávně vyložený text, který se používá k ospravedlnění představy o morálně neutrálních pokušeních, pochází z Židům 4,15, kde se píše:

• Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.

Tvrdí se, že jelikož Kristus, který byl bez hříchu, byl pokoušen ke všem druhům hříchu, nemůže být pokušení samo o sobě zlem. Jedná se však o poněkud pošetilý výklad této pasáže. Je pravda, že Kristus nebyl nikdy pokoušen zevnitř, neboť neměl hříšnou přirozenost. Byl počat z Ducha Svatého a zrozen z panny, protože bylo nemožné, aby Svatý zdědil hříšnou přirozenost. Je tedy zřejmé, že v jeho případě na něj byla všechna pokušení, jakéhokoli druhu, vrhána zvenčí Satanem a nepochybně i démony temnoty. Tímto způsobem na něj byly vrhány všechny zlé myšlenky a návrhy, avšak bez hříchu. Náš jedinečný Pán nemůže být uváděn jako důkaz morální neutrality lidské hříšné přirozenosti.

Vnější pokušení

Abychom si představili pokušení zvenčí, představte si, že jdete s někým po venkovské cestě a míjíte chalupu obklopenou stromy. U brány stojí stůl s krabicí jablek a krabicí na peníze. K vašemu překvapení váš společník řekne: „Vezmeme si je, aniž bychom zaplatili; nikdo to neuvidí.“ Okamžitě trváte na tom, že o tom nemůže být ani řeč. Jedná se zcela jasně o pokušení zvenčí a vy jste zcela nevinní.

Pokud však podnět vychází zevnitř a je poháněn například chamtivostí, pýchou, nenávistí, vztekem, žárlivostí nebo nečistotou, jako jsou pornografické touhy či přitažlivost k osobám stejného pohlaví, pochází z naší hříšné přirozenosti, je zkažený a je třeba s ním bojovat. V žádném případě jej nelze považovat za nevinný do té doby, dokud není uskutečněn. To by vedlo k tomu, že by byl v mysli přijímán s uspokojením a možná by se v něm dokonce nějakým způsobem člověk „vyžíval“.“

Někdy se lidé ve svých myšlenkách rozčilují, což jim přináší jisté uspokojení a ospravedlňuje to jejich hříšné pocity vůči jiné osobě. Někdy se v mysli objevují a jsou vyhledávány nečisté myšlenky. I když se podle nich nejedná, vzniká pocit viny a všechny hříšné myšlenky, kterým se takto věnujeme, se pravděpodobně budou vracet s čím dál větší frekvencí a silou. Ve 2. Petrově 2,14 čteme o některých, kteří se prohlašovali za věřící, ale jejichž hříchy nečistých tužeb se znásobily, protože jejich myšlenky byly „procvičovány“ (doslova drezírovány) s rostoucí opakovaností.

Ideální řešení

Zde je dokonalé shrnutí a řešení této záležitosti v Římanům 7,22–25:

• Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? [Tj. od staré přirozenosti, která je stále podpalována hříšnými touhami a myšlenkami.] Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.

Poté následuje nádherná povzbuzení z Listu Římanům 8, které slibuje moc a pomoc Ducha těm, kdo umrtvují skutky těla.

Nejkrutější rada, kterou si můžeme navzájem dát, zní: „Nedělej si starosti s pokušením; tvá pokušení jsou neutrální; nezpůsobují vinu.“ Nejlaskavější rada, kterou můžeme dát, zní: „Bojuj s těmi pokušeními! Nedejte jim žádný háček, na který by si mohli pověsit kabát; žádnou příležitost, aby zůstaly a rozmnožily se!“ Jakub napomíná: „Neklamte sami sebe, milovaní bratři“ (Jk 1,16).

Z krátkého projevu na modlitebním shromáždění v Metropolitan Tabernacle. Vyšlo v elektronickém časopise Sword & Trowel č. 1 z července 2026. Publikováno se svolením. 

1. ^

   Článek IX, vypracovaný pod vedením Thomase Cranmera, zní: „Dědičný hřích… je vina a zkaženost přirozenosti každého člověka… a tato zkaženost přirozenosti přetrvává i v těch, kteří jsou znovuzrozeni… a ačkoli pro věřící neexistuje žádné odsouzení… žádostivost a chtíč mají samy o sobě povahu hříchu.“