Boží věrnost

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

V těchto slovech svatý Jan připomíná, že každý člověk počatý z porušeného semene si musí být vědom dvou věcí: zaprvé, že má hřích hned od přirozenosti, a zadruhé, že se hříchu dopustil právě z této přirozenosti, která je v hříchu počata, jak je psáno: „V nepravosti jsem se zrodil, v hříchu mě počala matka.“ Z tohoto zlého kořene pak roste zlý strom a plodí zlé ovoce. Ani dobrý a svatý člověk, jako je tento apoštol Jan, Kristův miláček, se z toho nevyjímá, ale společně se všemi ostatními říká: „Říkáme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.“

Pravý křesťan tedy ví, že hřích má, a neklame sám sebe tím, že by se z něj vymlouval. Místo toho jej s pokorou a ponížením vyznává a přiznává, že zhřešil. Nedomnívá se, že by hřích neměl sám ze své přirozenosti, která podlehla Adamovu přestoupení Božího přikázání, a ví, že tento hřích v těle nese své ovoce, takže nikdo nemůže říci, že nehřeší. Písmo totiž praví, že „každý člověk je lhář“ a že „všichni se odchýlili, všichni jsou zkažení“; není nikoho, kdo by činil dobro, až na jediného Krista Ježíše, který byl počat z Ducha svatého, hřích neměl a nehřešil. Apoštol proto říká, že jsme nikoho nepoznali podle těla, jedině Krista Ježíše. On sám je spravedlivý a skrze víru ospravedlňuje hříšníky.

V této řeči svatého Jana je však třeba porozumět tomu, proč psal, že každý člověk má hřích a že jej má vyznávat. Chce-li se člověk vyhnout sebeklamu a věřit Bohu, musí si být vědom své viny a vyznávat své hříchy, aby mu je Pán Bůh odpustil a očistil ho od každé nepravosti skrze krev svého Syna, neboť „krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu“. Je potřeba rozumět tomu, jaké očištění to je a proč má tento užitek v Kristu Ježíši. Skrze jeho krev získávají očištění ti, kteří jsou poskvrněni ve svém početí i po celý život, dokud nepřijmou užitek této drahé krve neposkvrněného Beránka, v níž je moc vykoupení. Proto svatý Pavel říká: „Krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě Bohu živému.“

Existuje rozdíl mezi zákonem starým, přirozeným a novým. Bůh ustanovil zákon pro pohanské národy, z nichž se vyvolují ti, kteří jej zachovávají. Již v počátcích světa takoví byli – nejprve Enoch a Noe, potom Abraham ze všech národů, který tento zákon zachovával nad všechny ostatní tím, že věřil Bohu a skutečně ho poslouchal. Všichni, kdo následovali šlépěje víry Abrahamovy, ať už z národů pohanských či z izraelského pokolení, přijali užitek skrze krev neposkvrněného Beránka, získali odpuštění hříchů a byli ospravedlněni darmo z Boží milosti.

Ačkoli se zákon starý od přirozeného výrazně lišil, Abraham jej naplnil tím, že obrátil veškerý svůj zřetel k Bohu všemohoucímu. Věřil mu, poslouchal ho, a než aby cokoli porušil, podstoupil velké věci – dokonce chtěl na Boží vůli obětovat i svého jediného milovaného syna, neboť byl posílen vírou. Pro Abrahama to byla velká věc, když opustil zemi, v níž bydlel, i svou rodinu a odešel do cizích krajů, aniž věděl kam. Poté, když poznal, že Bůh chce, aby se obřezal, učinil tak, nešetřil svůj život a podstoupil velkou bolest, aby naplnil Boží vůli. A konečně, když se chystal obětovat svého syna, jenž byl jako jeho vlastní život, dokázal nejvíce, že chce činit Boží vůli. Proto je Bůh věrný a spravedlivý k těm, kteří přijali símě této víry ve všech národech a posíleni jí poslouchali Boha, jak v zákoně přirozeném, tak v zákoně starém. Podstupovali mnohá utrpení a vydávali se na smrt, jen aby nejednali jinak, než jak poznali Boží vůli prostřednictvím zákona Mojžíšova i pozdějších proroků.

Bůh je věrný a spravedlivý v tom, že takovým lidem odpouští hříchy, neboť zachovali věrnost v tom, co jim svěřil. Poznali jeho vůli, věděli, že jsou jeho stvořením, milovali ho, věřili mu a doufali v něj. Takoví měli zaslíbení, že Bůh zachová svou věrnost k nim skrze svého Syna. Právě jeho přijal Abraham v důvěře srdce, jemuž bylo učiněno zaslíbení: „V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země“ – tedy v tom semeni, jímž je Kristus, Boží moc a moudrost. Kristus na sebe vzal Abrahamovu přirozenost, narodil se, dokončil běh svého života, zemřel za hříchy, vylil svou krev k jejich očištění a vstal z mrtvých k ospravedlnění. Všichni, kdo jsou nalezeni věrní jako Abraham, se tak stávají dědici života neporušeného. Pro spasení není důležité, zda je někdo Žid či pohan podle těla, neboť oba byli v hříších, ale ti, kdo následují šlépěje víry, jsou syny a dědici, neboť poslechli a skutkem zachovali to, co Bůh ustanovil pro jejich spasení.

Všichni, kdo jsou v zákoně Nového zákona až do skonání světa, jsou vyvoleni ke spasení Bohem tak, jak jim to uložil a ustanovil skrze svého milého Syna a Ducha svatého. Ti, kdo se učí Boží vůli, oznámenou skrze Ducha, a vskutku ji plní, mají z Božích slov jistotu, že k nim je Bůh věrný a spravedlivý, aby jim odpustil hříchy a očistil je od každé nepravosti, pokud se k tomu věrně a spravedlivě staví. Následují přitom příklad Abrahama: poznali Boží vůli a zachovávají se v tom tak, jak je Bůh chce mít pro svou líbeznou vůli. K tomu slouží i řeči Pána Krista a apoštolů, v nichž se skrze Ducha svatého oznamuje Boží vůle. Věrní křesťané musí v každém čase z potřeby spásy znát Boží vůli, jak je psáno: „Obnovte se duchem své mysli, abyste poznali, co je Boží vůle, v čem je dobro, co je mu milé a dokonalé.“ K tomu apoštolové nabádali věrné křesťany a sami se za to modlili k Pánu Bohu, jak stojí psáno: „Za to se modlíme, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve veškeré moudrosti a duchovním pochopení, abyste žili životem hodným Pána a jemu se ve všem líbili.“