Džihád a válka v islámu a v křesťanství
Víte, jaká je první otázka, kterou dostávám, když přednáším o dlouhé historii válek a zabíjení v islámu? Většina lidí se mě ptá: „Nemá snad i křesťanství dlouhou historii válek a zabíjení? Není to stejné jako v islámu?“ Odpověď zní ano i ne. Ano, křesťané v minulosti zabíjeli. Ano, vedli války proti jiným lidem. Ano, jejich historii poznamenaly události jako křížové výpravy a španělská inkvizice. Ale nejde o totéž jako v islámu. Ve skutečnosti je to velmi odlišné.
Obvykle muslim, kritik křesťanství nebo věřící s upřímnou touhou porozumět poukazuje na příklady, kdy křesťané zabíjeli nebo vedli války. Mohou citovat příběhy ze Starého zákona, v nichž Boží lid vedl válku proti svým nepřátelům (jako v případě Kanaánců). Nebo mohou zdůrazňovat křížové výpravy a španělskou inkvizici. Žádný z těchto příkladů však není srovnatelný s tím, co se děje v islámu. Je však důležité uznat války, násilí a zabíjení, které existují ve Starém zákoně a v historii církve. Nikdo by se neměl pokoušet popírat nebo bagatelizovat násilí, ke kterému došlo. Jak však uvidíme, tyto činy nejsou analogické s těmi v islámu.
Vezměme si například války ze Starého zákona. Bůh obvykle používal války jako prostředek soudu nad hříšným a vinným národem, nikoli jako způsob, jak rozšířit židovský národ. Bůh totiž soudil hřích bez ohledu na to, kdo jej spáchal. Zatímco Bůh použil Židy jako nástroj soudu proti hříšným kanaánským národům, byl také ochoten použít nepřátele Izraele jako nástroje soudu proti hříšným Židům. Bůh byl a je soudcem, který zachází se všemi stejně. V islámu však Mohamed používal válku jako prostředek k porážce svých nepřátel. Muslimové byli vždy vykreslováni jako ti dobří, bojující proti komukoli, kdo se postavil proti jejich „ušlechtilé“ věci.
Je také důležité si uvědomit, že neexistuje žádná teologie, která by válku a zabíjení ve Starém zákoně považovala za normu pro křesťany v jakékoli době. Biblický text je v případě starozákonních příkladů popisný, nikoli normativní. V současnosti neexistuje žádná církev ani myšlenkový směr, který by prosazoval vojenské akce jako vhodný prostředek evangelizace.
Korán naproti tomu nejen popisuje nesčetné bitvy, do nichž se Mohamed zapojil, ale předkládá je také jako vzor chování pro dnešní dobu. Abul A’la Mawdudi ve svém apologetickém díle „K porozumění islámu“ uvádí: „…všechny příkazy a nařízení v Koránu lze uplatňovat kdekoli a v jakékoli době...“ Muslimský učenec a překladatel Koránu Muhammed Asad říká k súře 2,191, pasáži předepisující muslimům sedmého století vést válku: „…jak je tomu vždy u historických odkazů v Koránu – výše uvedený příkaz má obecný význam a platí pro všechny časy a okolnosti.“ V Koránu je přítomna silná teologie války, která je pro dnešní muslimy normativní.
Příklady jako křížové výpravy a španělská inkvizice nelze srovnávat s islámem. Tyto události nemají v Bibli žádný teologický základ. Ačkoli se církev pokoušela ospravedlnit své činy pomocí Bible, její snahy byly mylné. Jakákoli teologie byla vytvořena, byla od té doby církví zavržena, protože neměla biblickou oporu. Islám stále energicky brání džihád pomocí Koránu, precedentu stanoveného Mohamedem a Mohamedových vlastních pokynů. Žádný významný muslimský učenec ze Středního východu by nikdy nezavrhl džihádistickou teologii – je pro islám ústřední.
Když se mě tedy někdo zeptá na křížové výpravy nebo inkvizici, potvrdím, že křesťané se dopustili špatných činů, ale hned na to poukážu na to, že jejich chování nebylo v souladu s biblickou teologií. Když se však muslimové zapojili do válek a zabíjení, jejich chování bylo v souladu s teologií islámu.
A konečně, pokud chce někdo vědět, jak by měli křesťané žít, může se inspirovat Ježíšovým životem, jeho pokyny a vzorem novozákonní církve. Ježíšův život byl natolik mírumilovný, že ho mnozí lidé mylně považují za pacifistu. Ani poté, co čelil četným pokusům o zabití, nikdy neodplácel násilím. Na rozdíl od Mohameda nikomu neublížil. Těsně předtím, než opustil tuto zemi, dal nám Ježíš to, co se stalo známým jako „Velké poslání“ (Mt 28,16–20). Jsou to jeho poslední pokyny pro jeho následovníky. Řekl, že máme činit učedníky ze všech národů, křtít je a učit je tomu, co přikázal.
Je vlastně zajímavé podívat se na to, jak postupovala raná církev. Podívejme se na prvních 100 let islámu po Mohamedovi a na prvních několik set let křesťanství po Ježíši. Islám se šířil především prostřednictvím vojenských výbojů, při nichž se zmocnil území od Španělska až po hranice Číny a Indie. Křesťanství se navzdory intenzivnímu pronásledování šířilo téměř 300 let po částech Evropy, severní Afriky a Blízkého východu.
S Kristem jako vzorem lze jen těžko tvrdit, že jsou křesťané povoláni k válce či násilí, aby prosazovali Kristovu věc. Život Ježíše a učení Nového zákona jsou tím, co v první řadě určuje směr života křesťanů. Pokud chtějí muslimové dnes žít v míru, udělali by lépe, kdyby se ve svém životě řídili příkladem Ježíše, Knížete pokoje.
Přidat komentář