Bůh vychovává svůj lid

O tom, jestli se obyvatelům Hospodinovo hradu stává také něco špatného, a proč se tak děje.

I když to všechno je pravdivé a nematoucí, je třeba to vysvětlit rozumu, poněvadž má proti tomu námitky. Rozum říká: Jestliže je Bůh s námi, proč na nás přichází tak mnoho zlého (Sd 6,13)? Proč i ti nejzbožnější nejen propadají rozličným úzkostem, ale mívají i hrozné a žalostné konce? Což jim jejich naděje, složená v Bohu, nic neprospívá? Vždyť je zcela zřejmé, že totéž postihuje spravedlivého jako bezbožného, dobrého jako hříšníka (Kaz 9,2). Odpověď: Jiný je úsudek lidský a jiný Boží. Jedno je Božím slovem potvrzeno a zůstane to navěky nezměnitelné, že kdo doufá v Boha, nebude zahanben (Ž 22,6; 25,3; 31,2.18.25; 84,13; 91,14; 147,11; Př 29,25; Iz 40,31; Jr 39,18; Ř 5,5). A proto, co se tomu zdá odporovat, to je jen zdání a ve skutečnosti to tak není.

Hleďme tedy, jak nám o tom Bůh velí smýšlet: Zejména, že bezpečnost nás, kteří jsme se svěřili a svěřujeme křídlům Hospodinovým, není v tom, že by se nám nic zlého nemělo přihodit, ale že se nemůže nic stát proti vůli Boží (Mt 10,29–30; Ez 9,6). Ne, že bychom nikdy neměli jít vodou nebo ohněm, ale že nás nestrhne proud, hlubina nás nepozře a oheň nepohltí (Iz 43,2; Ž 69,16). Ani že bychom nikdy neměli upadat do bahna těžkostí, ale že v něm nemáme utonout (Ž 69,3.15). Ani že bychom proti sobě neměli mít nepřátele, ale že jejich vztek nemůže uskutečnit, co chce (Iz 10,24; 37,29; 51,12). Ne že by se vždycky kvůli nám dály divy, ale že Bůh své věrné střeží i tajně (Ž 97,10); a že ruší úsilí nepřátel, třebaže si to nemyslíme my ani nikdo jiný (Ž 140,9; Jr 11,19); a to jak kdy chce. Ne že by také vždycky hned odvracel nastalé nebezpečí, ale dopouští, aby vykonalo, co uložil, a tak aby nepřátelům byla nastražena past (Ž 94,13). Ne že bychom nikdy nebyli rozháněni, ale že v rozehnání nehyneme a opět býváme shromážděni (Ž 147,2). Ne že bychom se nebáli smrti a zániku, ale že jako ovce vydáni na smrt přece vítězíme (Ř 8,36–37) vysvobozováni mocí Boží. Říkáme tak s apoštoly: Umíráme a hle, jsme živi (2K 6,9). Ne že bychom se nikdy neměli dostat nepřátelům do rukou, ale že na svědectví Boží moci býváme podivuhodně vytrženi (Ž 22,21–22; 107,2); neboť on obměkčuje mysl nepřátel, aby nás v zajetí netrápili tak, jak jsme se obávali (Ž 106,46). Konečně ne že bychom nikdy nebyli vydáni násilné smrti, ale že ona nemůže přijít dříve a jinak, než jak to vyměřil ten, jenž nás chová ve svém opatrování (Jb 2,6; Ž 39,5).

Zkrátka, ne že bychom měli moc si vybírat a vyměřovat, co na nás má nebo nemá přijít, ale že máme moc očekávat od Pána milosrdenství a doufat v dobré věci (Sir 2,8–9), i kdyby to bylo nad náš rozum (Ef 3,20).

Ale rozum se ještě táže: Pročpak to Pán Bůh dopouští, aby takové zlé události i potupná smrt potkávaly ty, kdo mu důvěřují? Odpověď: Nechť se o tom nemluví, že zbožní si často zaviňují své postižení zlem tím, že opouštějí svou výhodu, tedy hrad Boží ochrany, když lehkovážně opouštějí své úkoly a pouštějí se do jiných, nebo když se přestávají modlit a chválit Boha. Jakýpak div, že všelijak doplatí na to, že nezůstali ve své skrýši? Když tohle pominu, ukážu z Písem, že to, aby zbožní žili i na Božím hradě ve strachu, někdy i přílišném, je v zájmu jich samotných i Pána Boha i bezbožných lidí.

Zbožní toho jistě mají zapotřebí, aby byli trestáni, poněvadž se tím jejich víra, láska, trpělivost, horlivost a všechny jiné ctnosti přetavují jako ve výhni a znamenitě brousí jako v brusírně. Zlatník je na zlato laskavý, ale vkládá je do ohně, protože si je jist, že mu tím vůbec neuškodí, ale že bude čistší. A proč by Pán Bůh nečinil stejně svému zlatu, svým vyvoleným? Zlato se zkouší ohněm (Sir 2,5) a vzácní lidé pokořováním.

Pán Bůh z toho má také užitek, když ohrožuje nějaké nebezpečí nás, kdo bydlíme v jeho hradu. Když jsme postihováni jakýmikoli hrůzami, vzýváme jej vroucněji (Iz 26,16) a když nás zase vysvobodí, obdivujeme se jeho moudrosti a chválíme jej, což bychom jinak nečinili. Neboť to je všechen jeho příjem z nás, modlitby a chvály, které z nás musí dobývat, jak umí.

Konečně i bezbožným tím také Pán Bůh dokazuje svou lásku, když před jejich očima dá trápit zbožné proto, aby se ve svědomí mohli kát a soudit, poněvadž když se začíná od takových, jak musí skončit ti, kteří nejsou povolní Božímu evangeliu (1Pt 4,17)?

Není proč se divit, že na své věrné dopouští mimo jiná trápení i potupnou smrt. Neboť poněvadž je uloženo nakonec všem umřít (Žd 9,27), nemůže to minout ani zbožné lidi. Co tedy na tom již záleží, odnímá-li Bůh sám život (tedy smrtí přirozenou), nebo jej poroučí odejmout někým jiným? Vždyť když se to děje rukou nepřátel pravdy, je to pocta nebeského Otce jeho ctitelům, aby tím, že pro něho trpí, mohli mít tím slavnější odplatu v nebi; neboť jinak by podle jeho určení v tentýž čas musili ze světa, a to bez koruny slávy. Neboť poněvadž je spravedlivé u Boha, aby utiskovaným bylo dáno odpočinutí (2Te 1,6–7), je také spravedlivé, aby těm, kdo trpí více, bylo dáno více slávy. Proč tedy má někdo zamítat, co by mu chtěl Pán Bůh přát před jinými?