Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Na všech našich toulkách nás stále sleduje bdělý pohled Věčného Strážce - nikdy se nevzdálíme od Pastýřova oka. V našich bolestech nás nepřetržitě pozoruje a neunikne mu žádná rána. V našich útrapách zaznamenává všechnu naši únavu a do své knihy zapisuje všechny zápasy svých věrných. Tyto Pánovy myšlenky nás obklopují na všech našich cestách a pronikají do nejhlubšího nitra naší bytosti.

Milý čtenáři, je ti to drahé? Pak se toho drž. Pán žije a myslí na nás; to je příliš cenná pravda, než abychom se o ni nechali lehkovážně připravit. Pokud na nás Pán myslí, je vše v pořádku a my se můžeme radovat navěky.

Modlitba někdy postává jako prosebník u brány, dokud Král nevyjde, aby naplnil její lůno požehnáním, které hledá. Je známo, že když Pán dává velkou víru, prověřuje ji dlouhým prodléváním. Dopouští, aby se hlasy jeho služebníků vracely do jejich uší jako odražené od měděného nebe. Nezodpovězené prosby nezůstávají nevyslyšené. Nakonec tvá žádost přece jen zvítězí. Nemůžeš se spokojit s tím, že chvíli počkáš? Nebude čas tvého Pána lepší než tvůj čas? Zanedlouho se ti k potěšení tvé duše zjeví a nechá tě odložit žíněné roucho a popel dlouhého čekání a obleče tě do šarlatu a jemného plátna dokonalého naplnění.

Je pro nás dobré, když jsou modlitby týkající se našich bolestí spojeny s prosbami, které se týkají našich hříchů, když jsme pod Boží rukou a nejsme zcela pohlceni svou bolestí, ale pamatujeme na svá provinění proti Bohu. Je také dobré, když se jak zármutek, tak hřích přenesou na stejné místo. David přinášel svůj zármutek Bohu, a právě tak mu vyznával svůj hřích. Všimněte si tedy, že své bolesti musíme přinášet Bohu. I své malicherné bolístky můžeš uvalit na Boha, neboť on má spočítané vlasy na tvé hlavě, stejně jako svá velká trápení můžeš svěřit Bohu, neboť on má ve své dlani celý oceán.

Pokud jsme vyučeni Velkým učitelem, následujeme ho. I v tomto temném prostředí nacházíme dobro. Kde se však nachází taková moudrost? Mnozí o ní snili, ale nevlastnili ji. Kde se ji naučíme? Naslouchejme hlasu Pána, neboť on nám to tajemství oznámil. Zjevil synům lidským, v čem spočívá pravá moudrost, a my o ní máme tato slova: „Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina“ (Př 16,20). Nejlepší způsob, jak moudře vyřešit nějakou záležitost, je důvěřovat Hospodinu. To je spolehlivý klíč k nejsložitějším labyrintům života.

Pane, procházej se se mnou během tohoto příjemného večera po zahradě a vyučuj mě moudrosti víry.

Boží vševědoucnost nepřináší bezbožnému člověku žádné potěšení, ale Boží dítě zahrnuje útěchou. Bůh na nás stále myslí a nikdy od nás neodvrací svou mysl, neboť by bylo strašné existovat byť jen na okamžik mimo pozornost našeho nebeského Otce. Jeho myšlenky jsou vždy něžné, láskyplné a dalekosáhlé a přinášejí nám nesčetná dobrodiní. Pán vždy myslel na svůj lid, proto je tu jeho vyvolení a smlouva milosti, kterou je zajištěna jeho spása. Vždy na ně bude myslet, z čehož plyne jejich vytrvalost, díky níž budou bezpečně dovedeni až k jejich konečnému odpočinku.

Kratičký čas strávený na zemi učiní nebe skutečně nebem. Odpočinek neučiní nic tak lahodným jako předchozí námaha. Až budeme přivítáni na trůnech těch, kdo přemohli svět, bude naše vítězství mnohem zjevnější při pohledu na naši rozbitou zbroj a zjizvený vzhled. Kdybychom nestrávili krátkou chvíli dole, nemohli bychom mít plné společenství s Kristem, protože on byl pokřtěn křtem utrpení mezi lidmi a jestliže my s ním máme sdílet jeho království, musíme být pokřtěni stejným křtem. Společenství s Kristem je tak vznešené, že i ten nejhlubší zármutek je jenom nepatrnou cenou za jeho zajištění. 

Bůh Otec nekonečně miluje Syna, a právě tak Syn miluje svůj lid. Buďte si jisti, že Kristus s vámi půjde i do hrobu a že až z něj opět vystoupíte, bude vaším průvodcem po nebeských výšinách. Kromě toho Otec miluje Syna bez jakékoli míry a Syn obdařuje stejně nezměrnou láskou své vyvolené. Celé Kristovo srdce je oddáno jeho lidu. "Miloval nás a vydal sám sebe za nás" (Ef 5,2). Jeho láska je láska, která přesahuje poznání. Ach, máme vskutku vzácného Spasitele, který miluje bez omezení, beze změny, bez začátku a bez konce, tak jako Otec miluje jej!

Bůh Otec nekonečně miluje Syna, a právě tak Syn miluje svůj lid. Buďte si jisti, že Kristus s vámi půjde i do hrobu a že až z něj opět vystoupíte, bude vaším průvodcem po nebeských výšinách. Kromě toho Otec miluje Syna bez jakékoli míry a Syn obdařuje stejně nezměrnou láskou své vyvolené. Celé Kristovo srdce je oddáno jeho lidu. "Miloval nás a vydal sám sebe za nás" (Ef 5,2). Jeho láska je láska, která přesahuje poznání. Ach, máme vskutku vzácného Spasitele, který miluje bez omezení, beze změny, bez začátku a bez konce, tak jako Otec miluje jej!

V této hodině církev očekává, že bude kráčet v souladu se svým Pánem po trnité cestě. Skrze mnohá soužení si razí cestu ke koruně. Nést kříž je jejím úkolem, a přesto má církev hlubokou studnici radosti, z níž nemůže pít nikdo jiný než její vlastní děti. Uprostřed našeho Jeruzaléma jsou skryté zásoby vína, oleje a obilí, z nichž se Boží svatí neustále posilují a sytí. Někdy, jako tomu bylo v životě našeho Spasitele, máme svá období intenzivní radosti, neboť je tu řeka, která „svými toky oblažuje město Boží“ (Ž 46,5). Ačkoli jsme vyhnanci, radujeme se ze svého Krále; ano, v něm se nesmírně radujeme.

Holubice, unavená svým putováním, se nakonec vrací do archy, která je jejím jediným místem odpočinku. Noe po celý den vyhlíží svou holubici a je připraven ji přijmout. Má sílu dosáhnout právě okraje archy, když Noe vztáhne ruku a přitáhne ji k sobě. Sama nevletěla přímo dovnitř, ale byla příliš vyděšená nebo unavená, než aby to udělala. Letěla, co jí síly stačily, a on pak vztáhl ruku a vtáhl ji k sobě. Stejně jako ona byla vtažena do archy, tak budeš přijat i ty, hledající hříšník, se všemi svými hříchy. Jen se vrať – to jsou dvě slova Boží milosti: „Vrať se.“

Seděli jsme u stolu Pánovy lásky a říkali: "Nic než nekonečno mě nemůže uspokojit. Jsem tak velký hříšník, že musím získat nekonečné zásluhy, abych smyl svůj hřích." Ale nechali jsme se očistit od hříchu a zjistili jsme, že zásluh je dost. Při slavnostní hostině posvátné lásky byl utišen náš hlad a my jsme zjistili, že nám zbývá ještě mnoho duchovního pokrmu. Ano, existují milosti, kterých jsme nedosáhli, existují oblasti blízkého společenství s Kristem, kterých jsme nedosáhli, a existují výšiny společenství, na které naše nohy nevystoupily. Na každé hostině lásky zbývá mnoho košů s úlomky. Velebme štědrost našeho slavného Vykupitele.

Životy některých Božích lidí nás naplňují svatým úžasem. Podivné a obdivuhodné jsou způsoby, které Bůh v jejich případech použil, aby našel své vlastní. Požehnáno budiž jeho jméno, že se nikdy nevzdává hledání, dokud nejsou vyvolení skutečně nalezeni. Nejsou lidem, který by byl dnes hledán a zítra zavržen. Spojení všemohoucnosti a moudrosti nepřinese žádné selhání. Budou nazváni „Vyhledávaná“ (Iz 62,12). To, že má být kdokoli vyhledáván, je nesmírná milost, ale to, že máme být vyhledáváni my, je milost nad veškeré pomyšlení! Nemůžeme pro to najít jiný důvod než Boží svrchovanou lásku a můžeme jen pozvednout srdce v úžasu a chválit Pána, že dnes nosíme jméno „Vyhledávaná“.

„Čí jsi?“ (1S 30,13). Dovol, abych ti, čtenáři, pomohl s odpovědí. Jsi „znovuzrozený“? Pokud ano, patříš Kristu, ale bez znovuzrození nemůžeš být jeho. Komu věříš? Ti, kdo věří v Ježíše, jsou synové Boží. Čí dílo konáš? Zcela jistě sloužíš svému pánovi, neboť ten, komu sloužíš, se stává tvým pánem. Jaká jsou tvá slova? Je to řeč nebeská nebo pozemská? Co ses naučil o svém pánovi? Jestliže jsi nějakou dobu sloužil Ježíši, bude o tobě řečeno totéž, co o Petrovi a Janovi: „Poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13).

„Ona řekla: ‚Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů‘“ (Mt 15,27). Moje hříchy jsou mnohé, ale pro Ježíše není nijak těžké je všechny odstranit. „Dát mi plné odpuštění hříchů je pro něj jenom maličkost, zatímco pro mne znamená přijetí odpuštění nekonečné požehnání.“ Ona žena doširoka otevřela svou duši, očekávala velké věci, a on jí naplnil svou láskou. Drahý čtenáři, udělej totéž. Velmi na něj naléhala, předložila mu své argumenty, a dokonce z jeho vlastní odpovědi. Cele se spolehla na jeho velikost a tak ho přemohla. Své vítězství získala skrze víru v něj. Její případ je příkladem víry, která přemáhá obtíže, a pokud chceme vítězit tak, jako ona, musíme jí napodobit.

Stejně jako Otec miluje Syna, tak i Ježíš miluje svůj lid. Miloval ho od nepaměti, a stejně tak Ježíš miluje nás. „Miloval jsem tě věčnou láskou“ (Jr 31,3). Můžete vystopovat počátek lidské náklonnosti; snadno najdete počátek své lásky ke Kristu, ale jeho láska k nám je proud, jehož pramen je skryt ve věčnosti. Bůh Otec miluje Ježíše beze změny. Křesťane, vezmi si to k svému potěšení: V lásce Ježíše Krista k těm, kdo v něm spočívají, není žádná změna. Včera jsi byl na vrcholu hory a říkal jsi: „Miluje mě.“ Dnes jsi v údolí ponížení, ale on tě miluje stále stejně.

Ať už mluvíme o aktivní nebo pasivní spravedlnosti Kristově, má to stejnou vůni. Jeho praktický život, jímž ctil Boží zákon a každé přikázání se třpytilo jako vzácný drahokam v dokonalém lesku jeho vlastní osoby, měl lahodnou příchuť. A právě taková byla i jeho pasivní poslušnost, když s neochvějnou podřízeností snášel hlad a žízeň, zimu a nahotu a nakonec byl připoután na strašlivý kříž, aby za nás vytrpěl Boží hněv. Tyto dvě věci jsou před Nejvyšším líbezné a pro jeho skutky a smrt, pro jeho zástupné utrpení a zástupnou poslušnost nás Pán, náš Bůh, přijímá.

Upřímnost srdce se projevuje vytrvalostí. Zpočátku může dojít k neúspěchu, ale horlivý pracovník si řekne: „Je to Pánovo dílo a musí být vykonáno. Můj Pán mi přikázal, abych to udělal, a v jeho síle to vykonám.“ Křesťane, sloužíš takto celým svým srdcem svému Mistru? Vzpomeň si na Ježíšovu horlivost! Přemýšlej, jaké bylo jeho srdce! Mohl říci: „Horlivost pro tvůj dům mě strávila“ (Ž 69,10). Když potil velké kapky krve, rozhodně nešlo o lehké břemeno, které musel nést na svých požehnaných ramenou, a když vyléval své srdce, nevynakládal na záchranu svého lidu nijak nepatrné úsilí.

Syn člověka – kdykoliv Pán pronesl tato slova, způsobil rozruch v hlavách Adamových dětí. Ježíš Kristus se nazýval Synem člověka, aby vyjádřil svou jednotu a svůj soucit se svým lidem. Těmito slovy nám připomíná, že je tím, ke komu můžeme přistupovat beze strachu. Protože je člověkem jako my, můžeme mu přinést všechen náš zármutek a všechny naše starosti, neboť to všechno sám zakusil. Jako Syn člověka sám trpěl, a proto je schopen nám pomoci a utěšit nás. Všechna sláva buď požehnanému Ježíši! Neustálé používání toho přelahodného jména, které říká, že jsme jeho bratři a blízcí příbuzní, se nám stává milou připomínkou jeho milosti, jeho pokory a jeho lásky.

„Buď mi oporou a budu spasen“ (Ž 119,117). Po modlitbě musíš také bdít a se svatou žárlivostí střežit každou myšlenku, slovo i čin. Nevystavuj se zbytečně nebezpečí, ale jsi-li povolán do akce, máš-li jít tam, kde létají šípy, nikdy se neodvažuj vyjít bez štítu, neboť ďábel se bude radovat, že se blíží chvíle jeho vítězství, že tě rychle srazí k zemi svými šípy a že tě zraní. I když nemůžeš být zabit, můžeš být zraněn. „Buďte střízliví, buďte bdělí“ (1Pt 5,8); nebezpečí může hrozit i v takové chvíli, kdy se ti bude zdát, že jsi v bezpečí. Dávej si proto pozor na své cesty a bdi na modlitbách. Kéž nás Duch svatý vede na všech našich cestách.

Spasitel byl „muž plný bolesti“ (Iz 53,3), ale každá přemýšlivá mysl objevila skutečnost, že v hloubi své duše ukrýval nevyčerpatelný poklad nejčistější nebeské radosti. Ze všech lidských pokolení nikdy nikdo neměl tak hluboký, čistý a trvalý pokoj jako Ježíš Kristus. Byl pomazán „olejem radosti nad své druhy“ (Žd 1,9). Jeho ohromná dobrota mu byla zdrojem nejhlubšího možného potěšení, protože v dobrotě je radost. V jeho životě nacházíme několik významných okamžiků, kdy je tato radost zjevná. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země‘“ (Lk 10,21).

V otázce náboženství nelze zastávat dva protichůdné názory. Je-li Bůh Bohem, služ mu a dělej to důkladně. Je-li však tento svět bohem, služ mu a nemusíš se ohánět žádným náboženstvím. Pokud považuješ věci tohoto světa za to nejlepší, služ jim. Pamatuj si však, že je-li tvým Bohem Hospodin, nemůžeš současně milovat i baala; buď budeš sloužit jednomu, nebo druhému. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Jestliže sloužíš Bohu, bude Pánem on. Pokud však začneš sloužit ďáblu, nebude trvat dlouho a bude pánem on, a „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“. Ach! Buď moudrý a nemysli si, že se ti dva mohou míchat dohromady.

Kdykoliv máme tu výsadu jíst chléb, který Ježíš dává, jsme uspokojeni plnou a lahodnou chutí. Když je Ježíš hostitelem, žádný host neodejde s prázdnou. Naše hlavy jsou uspokojené pravdou, kterou Kristus zjevuje. Naše srdce jsou naplněná Ježíšem. Naše naděje uspokojena – vždyť s kým bychom byli v nebi než s Ježíšem? A naše touhy jsou uspokojené, protože co víc bychom si mohli přát než znát Krista a být nalezeni v něm? Ježíš naplňuje naše svědomí, dokud není v naprostém pokoji, naše rozhodování jistotou svého učení, naše vzpomínky připomínáním si toho, co udělal a naše představy vyhlížením toho, co ještě musí udělat. 

Náš Mistr neustále používal titul „Syn člověka“! Kdyby chtěl, mohl o sobě vždy mluvit jako o Synu Božím, Otci věčnosti, Podivuhodném, Rádci, Knížeti pokoje; ale hle, Ježíšova pokora! Raději se nazývá Synem člověka. Poučme se od našeho Spasitele o pokoře. Ježíš miloval lidství natolik, že ho s potěšením ctil. A protože to je vysoká pocta – vskutku největší důstojnost lidství – že Ježíš je Synem člověka, zvykl si toto jméno vystavovat na odiv, aby si takříkajíc zavěsil královské medaile na hruď lidství a ukázal Boží lásku k Abrahamovu potomstvu.

Není to nic neobvyklého; je to obecné pravidlo v celém světě – lidem, kteří dělají svou práci celým srdcem, se daří, zatímco ti, kteří se do práce pouštějí s polovičním srdcem, téměř jistě neuspějí. Bůh nedává úrodu zahálčivým lidem, leda úrodu bodláčí, ani se mu nelíbí posílat bohatství těm, kdo nechtějí kopat na poli, aby našli jeho poklad, který je tam ukrytý. Všeobecně se uznává, že chce-li člověk prosperovat, musí být pilný v podnikání.

Ve zbožnosti je to stejné jako v jiných věcech. Chceš-li, aby se ti dařilo v práci pro Ježíše, ať jde o práci vykonávanou srdcem, a dělej ji z celého srdce.

Přestože je zástup u Hospodinova stolu tak nesčetný, jako je množství hvězd na nebi, každý dostane svou porci masa. Přemýšlejte o tom, kolik milosti je potřeba pro jediného svatého – je jí tolik, kolik jí i na jeden jediný den nemůže poskytnout nikdo jiný než sám Nekonečný. Přesto Pán neprostírá svůj stůl jednomu svatému, ale mnoha a není to na jeden den, ale na mnohá léta. Hosté na hostině milosti jsou uspokojeni – ba, víc než to, jsou „nasyceni hojností“ (Ž 36,9 B21) – nikoliv obyčejnými věcmi, ale tím nejtučnějším ze samotného Božího domu. Taková slavnost je zaslíbena věrným slibem každému ze synů člověka, který složí svou důvěru do stínu Hospodinových křídel.

Čtenář nepochybně zažil pokušení spoléhat se na věci, které jsou vidět, místo aby se opíral pouze o neviditelného Boha. Křesťané často hledají pomoc a radu u člověka a maří tak vznešenou prostotu svého spoléhání na Boha. Není snad pro Boží dítě, které se stará o časné věci, vhodný tento oddíl? Pak bychom se nad ním měli na chvíli zastavit. Spoleháš-li se na to, že tě zachrání Ježíš, jedině Ježíš, ale proč se tedy trápíš? „Kvůli mým velkým starostem.“ Není snad psáno: „Na Hospodina slož svoji starost“ (Ž 55,22)? „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“ (Fp 4,6).

Společenství s Kristem je zaručeným lékem na každou nemoc. Ať už se jedná o hořkost žalu, nebo o přílišnou pozemskou rozkoš, úzké společenství s Pánem Ježíšem zbaví jedny hořkosti a druhé rozkoše. Žij blízko Ježíše, křesťane, a je vedlejší, zda žiješ na hoře slávy, nebo v údolí ponížení. Žiješ-li blízko Ježíše, jsi přikryt Božími křídly a pod tebou je věčná náruč. Ať ti nic nebrání v posvátném společenství, které je vybranou výsadou duše zasnoubené s Nejmilejším.

Existuje doba vyhrazená slabosti a nemoci, kdy budeme muset oslavovat Boha utrpením a ne vážnou činností. Neexistuje ani jeden okamžik, kdy bychom mohli doufat, že unikneme ostrým šípům utrpení. Ani jeden z našich nečetných dnů není uchráněn před bolestí. Milovaný čtenáři, nevkládej své touhy do pozemských věcí, ale hledej ty, které jsou shůry. Zde žerou moli a krade zloděj, ale tam jsou všechny radosti trvalé a věčné. Cesta bolesti je cestou domů. Pane, učiň z této myšlenky polštář pro mnohou unavenou hlavu!

Nespokojte se s občasným rozhovorem, ale neustále se snažte zůstat s ním ve společenství, neboť jen v jeho přítomnosti máte útěchu i bezpečí. Ježíš by pro nás neměl být přítelem, se kterým jsme občas v kontaktu, ale tím, s nímž chodíme stále. Máš před sebou obtížnou cestu – hleď, poutníku do nebe, abys nešel bez svého průvodce. Musíš projít ohnivou pecí – nevcházej do ní, dokud nebudeš mít jako Šadrak, Méšak a Abednego za společníka Božího Syna. Ježíše budete potřebovat v každé situaci. Držte se blízko svého nejlepšího Přítele a on vás občerství a povzbudí.

Slovy nelze vystihnout, jak je Pán Ježíš pro svůj lid vzácný. Milý čtenáři, co by sis bez něho počal uprostřed pokušení a starostí tohoto světa? Co by sis bez něho počal ráno, když se probouzíš a očekáváš svůj každodenní zápas? Co bys dělal večer, když se vracíš domů vyčerpaný a unavený, kdyby mezi tebou a Kristem nebyly dveře společenství? Požehnáno budiž jeho jméno, on nedopustí, abychom svůj úděl snášeli bez něj, neboť Ježíš nikdy neopouští své vlastní. Přesto ať myšlenka na to, jaký by byl život bez něho, zvýrazňuje jeho vzácnost.