Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Nesmíme odmítat spoléhat se na Boha kvůli své bezvýznamnosti, protože není myslitelné, že by pro Boha mohlo být něco příliš malé. Zázraky mikroskopu jsou stejně pozoruhodné jako zázraky dalekohledu; ale ani v jednom směru nesmíme Pánu určovat hranici. On může a chce ukázat své božské schopnosti v životě člověka stejně jako v oběhu planety.

Existují svědkové, kteří mohou dosvědčit, že Pán vztahuje svou paži k těm, kdo mu důvěřují. (Viz Iz 52,10; 2Kr 16,9.) Každý člověk může tento princip vyzkoušet i ve svém vlastním životě a je třeba připomenout, že nikdo tak nikdy neučinil nadarmo.

Mezi Božím zjevením v jeho Slově a zjevením v Božích skutcích nemůže být žádný skutečný rozpor. Jedno může jít dál než druhé, ale samotné zjevení musí být v souladu. Mezi výkladem skutků a výkladem Slova mohou být velmi velké rozdíly. Je třeba připustit, že znalci Knihy se někdy míjejí s jejím významem. Ne, ba co víc – je jisté, že zbožní lidé v touze obhájit svou Bibli byli natolik nerozumní, že její slova překroutili. Kdyby se vždy snažili pochopit, co Bůh ve své Knize říká, a vytrvale se drželi jejího smyslu, byli by moudří.

Dobře se říká, že „louky mohou být občas zaplaveny, ale bažiny jsou pod vodou při každém přílivu“.

V tom všem je rozdíl mezi hříchy spravedlivých a bezbožných. Praví svatí, zaskočeni pokušením, jsou zaplaveni přechodným výbuchem hříchu, ale bezbožní si v přestupcích libují a žijí v nich jako ve svém živlu. Světec je ve svých chybách hvězdou skrytou za mrakem, ale hříšník je temnotou samotnou. Člověk v milosti může upadnout do nepravosti, ale člověk bez milosti do ní vbíhá, utápí se v ní a znovu a znovu se k ní vrací.

Pokud jde o vědomí zla v minulosti našeho života a o sklon ke špatnému jednání v naší přirozenosti, Bible hovoří velmi jasně. Obdivuhodně jasně popisuje Boží způsob, jak tuto překážku našeho budoucího pokroku odstranit. V Písmu svatém vidíme nanejvýš moudrý a milostivý způsob, jak odstranit vinu, aniž by byla poškozena Boží spravedlnost. Usmíření, které nabízí Pán Ježíš, který je ztělesněním Božího zjevení, je mimořádně uspokojivým řešením nejtěžšího problému duše. Cítíme, že Bůh, univerzální Vládce, musí jednat správně a nesmí ani kvůli milosrdenství slevit z pravidla, že spáchané zlo přináší ve svém důsledku zase zlo.

Jasný důkaz božského původu Písma je v tom, že nám přináší obraz dokonalého člověka. Ježíš je bez hříchu v myšlení, slovech i skutcích. Jeho nepřátelé na něm nedokážou najít chybu, nic navíc, ani žádný nedostatek. Nikde jinde na světě nemáme takový podobný obraz člověka. Bylo by zbytečné říkat, že ani nikde jinde nemůžeme najít takového dalšího člověka. Ježíš je jedinečný, je originální, se zvláštnostmi sobě vlastními, ale bez jakéhokoli vybočení z přímé linie mravních ctností. Není to samotář, který by měl málo vztahů, a tudíž i málo zkoušek, ale je to člověk, který žije mezi lidmi v jasném světle jako král, a vstupuje do vztahu se světem tisícerými způsoby.

Křesťan by měl být těšitelem s laskavými slovy na rtech a soucitem v srdci. Měl by nést sluneční světlo všude, kam jde, a šířit kolem sebe štěstí. Pokud se budete dívat na Ježíše a nepřetržitě setrvávat ve světle jeho tváře, vaše tvář, váš charakter a váš život se rozzáří, aniž byste o tom věděli. Jestliže nás navštívilo něžné Boží milosrdenství a udělalo pro nás mnohem víc, než mohu vyprávět já nebo než můžete slyšet vy, projevujme sami něžné milosrdenství v jednání s našimi bližními. Kdo je nástrojem předávání duchovního života druhým, ten žije nejvíce a nejlépe.

Modlitba je žvatláním věřícího nemluvněte, jásotem bojujícího věřícího, rekviem umírajícího svatého, který usíná v Ježíši. Je to dech, ochrana, útěcha, síla a čest křesťana.

Duchovní milosti jsou dobré věci, a nejen dobré, ale ty nejlepší, takže o ně můžete dobře prosit. Neboť jestliže „žádné dobro neodepře“ (Ž 84,12), potom o to více nebude odepřena žádná z nejlepších věcí.

Chceš-li mít sílu v modlitbě, musíš mít čistotu v životě.

Má-li naše víra nesmírně růst, musíme mít nepřetržitý důvěrný vztah s Bohem.

Nejlepší zjištění o Ježíšově podivuhodné lásce a milosti jsou věřícím nejcitlivěji dopřána ve chvílích zármutku. Tehdy je zvedá od svých nohou, u nichž, podobně jako Marie, s oblibou sedávají, a pozdvihuje je na místo oblíbeného Jana, tiskne je na svá prsa a vybízí je, aby se opřeli o jeho hruď.

Kristova láska ve své lahodnosti, plnosti, velikosti a věrnosti přesahuje veškeré lidské chápání.

Nebe na zemi – to je překypující láska k Ježíši. To je první a poslední skutečná rozkoš – milovat toho, který je „první i poslední“ ( Zj 22,13). Milovat Ježíše je jiné pojmenování pro ráj.

Zamysli se nad dějinami Vykupitelovy lásky a nabídne se ti tisíc okouzlujících projevů náklonnosti, které všechny měly za cíl prolnout srdce s Kristem a propojit myšlenky a city obnovené duše s Ježíšovou myslí. Blízkost života k Beránkovi bude nutně zahrnovat velikost lásky k němu. Jako blízkost slunce zvyšuje teplotu různých planet, tak blízké společenství s Ježíšem zvyšuje žár citů k němu. Jedině to je pravý život křesťana – jeho zdroj, jeho obživa, jeho oblečení, jeho cíl – to vše je obsaženo v jediném jménu: Ježíš Kristus.

Natolik jsme poctěni Pánem, nakolik nám dá milost trpět pro Krista a trpět s ním. Utrpení nás nemohou posvětit jinak než tak, že je Kristus použije jako své kladivo a dláto. Naše radosti a naše úsilí nás nemohou připravit na nebe jinak než rukou Ježíše, který správně upravuje naše srdce a připravuje nás na podíl na dědictví svatých ve světle. Naše zármutky nemohou zkalit melodii naší chvály; počítáme s nimi jako s basovou partiturou naší životní písně. Toto údolí slz je jen cestou do lepší země; tento svět utrpení je jen odrazovým můstkem do světa blaženosti.

Nikdy nežijeme tak dobře, jako když žijeme prostě pro Pána Ježíše, a ne pro své potěšení a povyražení. Víra nejvíc roste v dobách, které se pro ni zdají být nepříznivé. Když je zbavena zátěže spoléhání se na radosti, zážitky, nálady, pocity a podobně, stoupá vzhůru k nebi. Blahoslavená duše, spolehni se na sílu svého Vykupitele. Využívej víru, kterou máš, a časem se Pán nad tebou pozvedne s uzdravením pod svými křídly. Jdi od víry k víře a dostane se ti požehnání za požehnáním.

Je-li Kristus v jednu dobu znamenitější než v jinou, je to jistě „v den oblaku a mrákoty“ (Ez 34,12). Nikdy nemůžeme tak dobře vidět pravou barvu Kristovy lásky jako během proplakané noci. Kristus v žaláři, Kristus na lůžku nemocného, Kristus v chudobě je pro posvěceného člověka skutečně Kristem. Žádné vidění Ježíše Krista není tak plným zjevením jako to, z prostředku soužení na ostrově Patmos. Uprostřed soužení se Pán dává poznat svým milovaným ne pouhými slovy zaslíbení, ale skutečnými skutky lásky. Jak se rozhojňují naše utrpení, rozhojňuje se i útěcha.

Milujeme Ježíše, když jsme z účasti s ním na velkém díle jeho vtělení pokročili v božském životě. Toužíme vidět své bližní obrácené od temnoty ke světlu a milujeme ho jako slunce spravedlnosti, které jediné je může osvítit. Nenávidíme hřích, a proto se z Ježíše radujeme jako z toho, který se zjevil, aby odstranil hřích. Toužíme po svatějších a šťastnějších časech, a proto ho uctíváme jako přicházejícího vládce celé země, který při svém příchodu nastolí tisícileté království. Milujte duši každého člověka z celé síly svého bytí.

Ještě se nenašla duše, která by upřímně hledala Spasitele a která by zahynula dříve, než ho nalezla. Ne, brány smrti se před tebou nikdy nezavřou, dokud se ti neotevřou brány milosti. Dokud Kristus nesmyje tvé hříchy, nikdy nebudeš pokřtěn v potoce Jordánu. Tvůj život je v bezpečí, neboť to je stálý Boží plán: Své vyvolené udržuje při životě až do dne své milosti a pak je vezme k sobě. A nakolik víš, že potřebuješ Spasitele, jsi jedním z jeho vyvolených a nikdy nezemřeš, dokud ho nenajdeš. Bůh posílá správného posla ke správnému člověku.

Chcete-li najít Boha, přebývá na každém vrcholku kopce a v každém údolí; Bůh je všude ve stvoření. Chceš-li však, aby se ti zvlášť ukázal, chceš-li poznat tajné místo svatostánku Nejvyššího – vnitřní svatyni božství – musíš jít tam, kde najdeš církev opravdových věřících, neboť právě zde se dává poznat v trvalém přebývání v srdcích pokorných a zkroušených, kteří se chvějí před jeho Slovem. Každá církev je pro našeho Pána vznešenější věcí než souhvězdí na nebi. Tak jako je on vzácný pro své svaté, tak jsou oni vzácní pro něj.

Jen láska hledá lásku. Toužím-li po lásce druhého, může to být jistě jen proto, že sám k němu chovám lásku. Nestojíme o to, aby nás milovali ti, které nemilujeme. Přijímat lásku od těch, kterým bychom ji neopětovali, je spíše trapné než výhodné. Když Bůh žádá lidskou lásku, je to proto, že Bůh je láska. Ať už máme jakoukoli náladu nebo pocit, Ježíšovo srdce je plné lásky, takové lásky, která nebyla zapříčiněna naším dobrým chováním a není oslabena našimi hloupostmi, takové lásky, která je stejně jistá za temné noci jako za jasného dne radosti.

Nejlepší zprávy, které kdy lidská mysl přijala, jsou ty, které přišly od velkého Otce. Řekni, ubohá duše, co dostáváš v Kristu, kdykoli k němu jdeš? Cožpak můžeš neříci: „Ach, dostávám od něho více lásky, než jsem kdy dosud dostával. Nikdy jsem se k němu nepřiblížil, bez toho abych obdržel velký doušek a vydatnou dávku Boží lásky.“ Z jeho plnosti dostáváme milost za milostí a lásku za láskou. Jedním slovem, skrze víru se na nás „zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu“ (2K 3,18), a obrazem Božím je láska. Žijte z Krista, který je každodenní manou, a budete žít dobře.

Když se nebe usměje a vylije na nás spršku milosti, je to převzácné. Bez nebeského deště nemůžeme očekávat ani vodu z vyprahlé pustiny, natož skutečné požehnání, které by bylo k našemu užitku. Každý den věřící vyznává svému Pánu, že „všechna spása pramení mi z tebe“ (Ž 87,7) – je to vyznání, které až do smrti musí mít stále na rtech. Protože láska pochází z nebe, musí se živit nebeským chlebem. Nemůže existovat na poušti, pokud není živena manou z výsosti. Láska se musí živit láskou. Samotnou duší a životem naší lásky k Bohu je jeho láska k nám.

Někdy lze spatřit hvězdy dna hluboké studny, zatímco z vrcholu hory nejsou vidět. Stejně tak se v nepřízni osudu naučíme mnoho věcí, o kterých se úspěšnému člověku ani nezdá. Potřebujeme trápení, jako stromy potřebují zimu, abychom mohli nabírat mízu a výživu pro budoucí květy a plody. Smutek je pro duši stejně potřebný jako lék pro tělo:

Cesta smutku a jenom tato cesta,

vede do země, kde smutek není.

Dnešní těžkosti jsou přípravnou školou pro vyšší vzdělání.

Kristův kříž je Kristovou slávou. Člověk se snaží získat slávu obětováním druhých, Kristus obětovánim sebe sama. Lidé se snaží získat zlaté koruny, on hledal trnovou korunu. Lidé si myslí, že sláva spočívá v tom, že jsou vyvýšeni nad ostatní; Kristus si myslel, že jeho sláva spočívá v tom, že se stal „červem a potupou“ (Ž 22,6), posměchem a výčitkou mezi všemi, kdo ho viděli. Když vítězil, shýbal se a počítal s tím, že sláva spočívá stejně tak v tom, že se shýbá, jako v tom, že vítězí.

Náš Bůh učinil, že nás navštívil „vycházející z výsosti“ (Lk 1,78). Náš život je těmito návštěvami prozářen jako nebe hvězdami.

Často se říká, že po zármutku jsou naši pastýři nadanější slovy v pravý čas a jejich promluvy jsou plné chuti. To lze vysvětlit lahodným vlivem zármutku posvěceného Duchem svatým. Požehnaný Vykupiteli, těšíme se z tvé lásky a tvá přítomnost je světlem našich radostí. Jestliže nás však tvá kratičká odstoupení uschopňují k tomu, abychom tě oslavovali při potěšování tvých svatých, děkujeme ti za to, že nás opouštíš, když tě hledáme v noci. To nás totiž docela povzbuzuje, když nám žehnáš, zatímco nám odnímáš své nejvzácnější požehnání.

Vojáku kříže, přichází hodina, kdy se po celém světě rozezní zvěst o vítězství. Bitevní hradby nepřítele musí brzy podlehnout; meče mocných musí být brzy vydány Pánu pánů. Cože! Vojáku kříže, chtěl bys, aby se v den vítězství říkalo, že ses v den bitvy obrátil zády? Copak si nepřeješ mít podíl na boji, abys měl podíl na vítězství? Ochabneš snad, když stát na místě nejprudšího boje? Pokud budeš v samotném ohni konfliktu, budeš mít nejvíce zjevný podíl na vítězství!

Když je duše vedena Duchem svatým k tomu, aby jasně viděla Ježíše v jeho různých úřadech, srdce rychle zahoří láskou. Vidět ho, jak sestupuje ze svého trůnu, aby se stal člověkem, jak se poddává utrpení, aby se stal soucitným přítelem člověka, jak pokleká před samotnou smrtí, aby se stal výkupnou obětí, úplně stačí k tomu, aby to rozpálilo každou vášeň duše. Rozpoznat ho ve víře jako oběť smíření za hřích, jak vylévá svou krev za oponou a přibíjí naše hříchy na svůj kříž, je pohled, který nikdy nepřestane vzbuzovat uctivý a zároveň nadšený obdiv pozorovatele.

Když přišel Ježíš Kristus postavit svůj chrám, nenašel žádnou horu, na které by jej mohl postavit. V naší přirozenosti taková hora není. Musel tu horu najít ve své vlastní přirozenosti. Hora, na které postavil svou církev, je horou jeho neměnné náklonnosti, jeho usilovné lásky, všemohoucí milosti a neomylné pravdivosti. Z toho je vytvořena hora, na které je postavena církev. Zde byly vyhloubeny základy, do nich byly položeny ohromné základní kameny spolu s přísahami, zaslíbeními a krví, aby vše stálo pevně, i kdyby se země kymácela a celé stvoření se hroutilo.

V přírodě je to tak, že po večerním čase přichází noc. Slunce se ve svém čase uchýlí k západu; ohniví oři jsou unavení; musí odpočívat. Hle, sestupují po blankytných svazích a jejich ohnivá kopyta se noří do západního moře, stíháni nocí v jejím ebenovém voze. Bůh je ale nade všemi řády přírody. S potěšením dopřává svému lidu časy, kdy oko rozumu očekává, že už nebude moci vidět den, a obává se, že nádherná krajina Božího milosrdenství bude zahalena temnotou zapomnění. Místo toho však Bůh překonává přirozené řády a prohlašuje, že „i za večerního času“ místo tmy „bude světlo“ (Zach 14,7).

Láska ke Kristu uhlazuje cestu povinnosti. Dává křídla nohám, aby se na ní vydaly. Činí život životem upřímné oddanosti.

Láska má nezkalený zrak, ale vidí jen jednu věc. Je slepá ke každému zájmu, kromě zájmů svého Pána. Vidí věci ve světle jeho slávy a činy váží na vahách jeho cti. Vládnutí považuje za otročinu, pokud nemůže vládnout pro Krista. Nachází potěšení v podřízeném postavení stejně jako v  postavení úctyhodném, pokud tím prospěje prosazování království svého Pána. Její cíl zpříjemňuje všechny její prostředky. Její objekt nadlehčuje její břemeno a zbavuje jí únavy.

Nebesa zpívají od věků až navěky. Před Božím trůnem vyvyšují andělé a vykoupení svatí jeho jméno. A tento svět zpívá také. Někdy je to píseň ohlušujícího burácení hromu, jindy vření moře, energického vodopádu nebo bučení dobytka, a často se rozezní tichou, slavnostní harmonií, která vychází z celého obrovského stvoření, když ve svém tichu chválí Boha.

V nebi se zpívá: „Ať veleben je Pán, ať je jeho jméno navěky vyvýšeno!“ A země zpívá to samé: „Veliké jsi ve svém díle! Tobě buď sláva.“

Kdybychom ještě více milovali Krista, moji bratři a sestry, kdybychom žili blíže kříže, kdybychom ještě lépe znali hodnotu jeho krve, kdybychom stejně jako on plakali nad Jeruzalémem, kdybychom se dokázali lépe vcítit do toho, jaké to je, když duše hyne, a jaké to je, když člověk dojde spásy, kdybychom se opravdu radovali s Kristem, že bude nasycen lopotou své duše (Iz 53,11), kdybychom se jen více těšili z Božího výnosu, že království tohoto světa budou dána Kristu, jsem si jistý, že bychom všichni našli více způsobů a více prostředků k prosazování Kristova evangelia.

Pokud jsem se kdysi toulal v horách a pohyboval se na kraji propasti a Ježíš vylezl za mnou a chytil, naložil si mne na ramena a odnesl mne domů, nemohu a neodvážím se pochybovat o tom, že je mým pastýřem. Kdybych patřil jinému majiteli ovcí, Ježíš by mne nehledal. Ale proto, že mě hledal, mohu být ujištěn o tom, že právě on musí být mým pastýřem. Kdybych mohl nějaké stvoření označit za svého vysvoboditele, mohl bych ho považovat také za svého pastýře. Ale protože ten, kdo byl obnoven Bohem, musí vyznat, že to udělal Bůh sám, bude takový člověk přesvědčen o tom, že Pán musí být také jeho pastýřem, protože ho přitáhl k sobě a vysvobodil.

Každý Boží svatý je poslán do světa, aby svým životem projevil některou část Božího charakteru. V nebi budeme číst velikou knihu zkušeností všech svatých a z té knihy si poskládáme celý Boží charakter tak, jak se v těchto zkušenostech prokázal. Každý křesťan je projevem a ukázkou té či oné polohy Božího charakteru. Každému z nás lze připsat jinou část, ale až se z toho poskládá celek, až budou všechny paprsky důkazů přivedeny do jednoho velikého slunce a vyzařovat polední krásu, pak spatříme ve zkušenosti křesťana nádherné zjevení našeho Boha.