Kdo a jak může utéct k Bohu

O tom, co je to utéci před nebezpečím k Bohu a skrývat se u něho, a koho on přijímá na svůj hrad.

Porozuměli jsme, co je pevný Boží hrad, v němž přebývá bezpečí. Je potřebí také znát, jak a kudy se na ten hrad vchází. Neboť co by bylo platné vědět, že někde je takové bezpečné útočiště a nevědět, kde je hledat, kudy a jak se do něho dostat. Vždyť jsou tisíce tisíců lidí, kteří jej nenacházejí a ani nevědí jak, i když o něm něco slýchají.

Utéci se na Boží hrad znamená tělo i duši a všecko všudy poručit a odevzdat samému Bohu, svému Stvořiteli, aby podle svého dobrého uvážení hájil a bránil, jak nejlépe ví a umí, před zahynutím a všemožnými zlými událostmi; a spolehnout se s plnou důvěrou, že cokoli se bude dít, bude to jen svatá Boží vůle, jemu k slávě a člověku k dobrému.

Takto jistě hledal David útočiště u Boha, když se svěřoval jemu samému: „Hospodine, Bože můj, k tobě pozdvihuji své oči, smiluj se nade mnou“ (Žalm 123); „Hospodine, Bože můj, v tebe doufám, vysvoboď mne, vytrhni mne od mých protivníků“ (Žalm 7,2); „Hospodine, Bože můj, v tebe naději skládám, buď štítem vůkol mne“ (Žalm 3,4); „Hospodine, nepřítel stíhá duši mou, ale já v tebe skládám naději, vytrhni mne, u tebe se skrývám“ (Žalm 143,3.9); „Hospodine, doufám v množství tvého milosrdenství, proveď mne ve své spravedlnosti před těmi, kdo po mně slídí, spravuj přede mnou mou cestu, zastři mne vůkol jako štítem svou přízní“ (Žalm 5,8.9.13); „Bože můj, v sevření srdce svého k tobě volám, uveď mne na skálu bezpečnosti, buď mi útočištěm a pevnou věží před tváří nepřítele, ať se uchráním v skrýši tvých křídel“ (Žalm 61). Žalmy jsou plny takových modliteb.

Kdo se tak obrací ve svém jakémkoli soužení k Bohu a horlivě se svěřuje do ochrany jemu samému, přijímá ho Pán Bůh pod křídla své všemohoucnosti, přikrývá jej svým stínem a vůkol jej ohrazuje svou přízní jako štítem. A o něm se již může říci, že přebývá s Bohem na skále bezpečnosti, v tom nedobytném a neviditelném hradu.

Přijímá však Pán Bůh na svůj hrad každého, kdo ho o to žádá? Saulův příklad ukazuje, že ne. On se v úzkosti před Filištíny násilím dotíral k Bohu a hledal všestrannou ochranu, avšak nenalezl ji (1. Samuelova 28). Byl dostižen nepřáteli a zahynul v zoufalství (1. Samuelova 31). Proč to asi bylo? Což může Bůh oslyšet ty, kdo nevědí, kam se podít ve svých nesnázích a tak běží k němu a volají po ochraně? Odpověď: Daniel svědčí o Bohu, že je hojný v milosrdenství a vždycky hotový k pomoci (Žalm 130,7-8), a všichni svatí to v radosti zakoušejí Pánu Bohu k slávě; ale to, že zavírá bránu svého hradu před Saulem a jemu podobnými a nechce jim poskytnout útočiště, to si způsobili oni sami. Zvláště je to proto, že když dříve, dokud byli bezpečni, nedbali Boha, nedbá Bůh zase na ně v jejich nesnázích. Poněvadž oni v čase štěstí mu nepřáli místo v příbytku svých srdcí, nic jim Pán Bůh nekřivdí, když je v čase neštěstí také nepustí do svého příbytku.

Proto, kdo chce mít u Boha jisté útočiště před neštěstím, přijď, kdy přijď, ten musí být v ustavičném spojení s Bohem a stále pilně dbát, aby ničím nezmarnil jeho přízeň. To jest, musí: 1. milovat Boha celým srdcem a mít v něm samém své potěšení, 2. zakládat všecko na něm samém, 3. k němu se vždycky modlit a jemu se odevzdávat, 4. činit i nechávat všecko jemu na vůli. V srdci toho, kdo si tak počíná, Bůh přebývá svou milostí jako v centru. A když v něm přebývá milost Boží, tedy jej všemohoucnost Boží obchází a vůkol zastírá. A poněvadž jej obkličuje Boží všemohoucnost, tedy zde v tomto obklíčení přebývá jako v paláci s Bohem a Bůh s ním. A kde je Bůh, tam je pokoj, bezpečí, sláva i vojska andělů, i když to všechno je pro tělo nespatřitelné.