Víra a výsledky (Žd 11,32-40)

V roce 1987 jsme s Marlou byli na Dálném východě, kde jsem se setkal s několika lidmi, kteří v Číně vyučovali angličtinu. Zaskočili jsme si do Makaa, které v té době ještě nebylo vráceno pod čínskou správu, navštívit své přátele, kteří tam působili jako misionáři. Prostřednictvím tlumočníka jsme si povídali se dvěma statečnými mladými Číňankami, které každý týden riskovaly vězení nebo něco horšího, protože jezdily do Číny, aby tam sloužily Bohu. Zeptal jsem se jich, jestli někdy slyšely o falešném učení, které zamořuje americké církve, zvaném „evangelium zdraví a bohatství“. Je to učení, že Boží vůlí je, aby jeho děti byly uzdraveny z každé nemoci a byly bohaté. Pokud to není váš případ, je to proto, že nemáte dost víry. Když to slyšely, jedna z nich se potichu zasmála, zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, nemyslím, že by tomu čínští křesťané uvěřili!“ Čínští křesťané vědí, že cesta následování Ježíše Krista vede spíš k potížím a k pronásledování, než ke zdraví a k bohatství.

Poslední číslo časopisu The Voice of the Martyrs [listopad 2004] přineslo článek o čtyřiatřicetileté Číňance, která byla v červnu zatčena za rozdávání Biblí a evangelizačních letáků. Představitelé úřadů ji kopali, částečně jí vyrvali vlasy a utloukli ji k smrti. V hlášení uvedli, že zemřela v důsledku „náhlého onemocnění“. Zařadila se tak po bok mnoha z těch, o kterých je řeč v našem dnešním textu.

Autor Listu Židům mluví jako kazatel, který jedním okem sleduje hodiny. Mohl by toho říct mnohem víc, kdyby mu to dovolil čas. Místo toho ale prostě vyjmenuje několik osob, aniž by k nim cokoli poznamenal, a pak popíše zkušenosti dalších, aniž by je jmenoval. Někteří vírou vybojovali veliká vítězství, jiní vírou snášeli strašlivá mučení a smrt. Všichni sice pro svou víru dosáhli uznání (či „svědectví“; od příslušného řeckého slova pochází také slovo „martyr“), ale přesto se nedočkali toho, co jim bylo slíbeno a čeho jsme se dočkali my. Autor se snaží své čtenáře utužit, aby tváří v tvář hrozícímu pronásledování zůstali Kristu věrní. Jeho poselství je velice potřebné, protože lidé mají sklon užívat víru v Krista jako prostředek k dosažení osobního pohodlí a štěstí. Když ale přijdou zkoušky, víru opustí. Jeho poselství zní:

Víra spoléhá na Boha bez ohledu na výsledky, protože vyhlíží konečnou odměnu.

Text se dá rozdělit na tři části. Ve verších 11,32-35a autor ukazuje, že Bůh těm, kdo na něj spoléhají, někdy žehná udivujícími výsledky. Ale zrovna uprostřed verše 11,35, aniž by třeba jen nabral dech, obrátí list a začne ukazovat, že Bůh těm, kdo na něj spoléhají, někdy žehná milostí k tomu, aby bez zakolísání obstáli ve strašlivém pronásledování (11,35b-38). A na závěr ukazuje, že Bůh všem, kdo na něj spoléhají, žehná věčnými odměnami (11,39-40).

1. Bůh těm, kdo na něj spoléhají, někdy žehná udivujícími výsledky (11,32-35a).

Ani mně by nestačil čas, kdybych se měl podrobně věnovat každé osobě z tohoto seznamu, takže tento oddíl shrnu ve dvou bodech:

A. Víra umožňuje chybujícím lidem vykonat pro Boha velké věci.

Autor (ve verši 11,32 se dozvídáme, že je to muž, protože vazba „kdybych měl vypravovat“ je v řečtině vyjádřena příčestím mužského rodu) jmenuje nejprve čtyři muže z období soudců, pak Davida, Samuela a nakonec proroky. Neuvádí je v chronologickém pořadí: Gedeón byl až po Bárakovi, Samson po Jiftáchovi a David po Samuelovi. Nikdo neví, proč se rozhodl pro toto pořadí; možná ze sebe jména prostě vysypal, jak ho napadala.

Zajímavé je, že každý z prvních pěti jmenovaných měl určité závažné nedostatky, ale Bůh navzdory jejich chybám ocenil jejich víru. Gedeón byl zpočátku ustrašený a Bůh ho musel přemlouvat, aby udělal to, k čemu ho povolává. Po tom, co se svými třemi sty muži tak úžasně zvítězil nad stopětatřicetitisícovou midjánskou armádou, si udělal efód, který svedl Izrael k modloslužbě (Sd 8,24-27). A přece ho autor navzdory jeho selháním uvádí jako hrdinu víry.

Bárak dobyl pro Izrael veliké vítězství nad armádou, která měla devět set válečných vozů, ale teprve potom, co ho k tomu dostrkala prorokyně Debóra. Samson při mnoha příležitostech rozprášil Pelištejce, i když mu nohy podrážela jeho hříšná vášeň pro cizinky.

Jiftácha, syna nevěstky, nejprve jeho polobratři vyhnali. Později ale ho starší jeho rodného města prosili, aby se vrátil a vedl je do bitvy proti nepříteli. Zvítězil, ale zbrkle se zapřisáhl, že obětuje to první, co vyjde z jeho domu, až se bude z bitvy vracet. Vyšla ho přivítat jeho jediná dcera, a on svou pošetilou přísahu jako hlupák dodržel.

David byl muž podle Božího srdce, který projevil velikou víru už v útlém mládí, když porazil Goliáše. Později se ale dopustil cizoložství a potom spáchal vraždu, aby je utajil. Dokonce i Samuel, který byl sám zbožný, selhal v tom, že nedokázal vychovat své syny tak, aby následovali Hospodina (1S 8,1-3). Samuel byl považován za prvního z proroků, takže toto slovo zde zahrnuje všechny proroky od jeho dnů až po Malachiáše. Ti jako skupina neohroženě hlásali Boží pravdu a často za to trpěli. Ale celkem vzato můžete lidi uvedené v 11,32 postavit na váhu a ona ukáže, že to jsou osoby, jejichž nedostatky bijí do očí. Ale navzdory těmto nedostatkům je Bůh použil, protože se na něj v určitých náročných situacích spoléhali.

Bylo by chybou aplikovat to tak, že nad svými hříchy a vadami pokrčíme rameny a řekneme si, že se z toho nestřílí. Svými hříchy bychom se měli zabývat, abychom rostli ve svatosti a k dospělosti. Na tomto seznamu by nás ale měla povzbudit skutečnost, že Bůh používá nedokonalé lidi, kteří se na něj spoléhají. I když bychom si své hříchy nikdy neměli omlouvat, nemusíme s tím, než začneme sloužit Bohu, čekat, dokud nebudeme dokonale bez hříchu (to totiž nebudeme nikdy!).

To je jeden z přínosů, který vám dá četba křesťanských životopisů. Dobře napsané životopisy své hlavní postavy nelíčí, jako kdyby chodily vodě. Poskytují vám pohled na nedokonalost, nevyzrálost a slepá místa lidí, kteří pro Boha vykonali velké věci, protože se na něj spoléhali.

William Carey, „otec moderní misie“, měl negramotnou manželku, která rezolutně odmítla doprovázet ho do Indie. Chystal se odjet bez ní, ale objevily se problémy, které ho zdržely. Proto se se svým spolucestujícím vrátil domů a jeho spolucestující to při té příležitosti na paní Careyovou zkusil zahrát přes pocity viny. Varoval ji, že pokud nepojede s nimi, její rodina „bude rozptýlena a navždy rozdělena – nepřestane toho litovat, co bude živa“. (Mary Dreweryová: William Carey [Zondervan], s. 52.) Careyho manželka se k nim ve strachu připojila, jen aby byla v Indii hluboce nešťastná a nakonec přišla o rozum. Sám Carey byl příliš shovívavým otcem, který své děti neuměl potrestat. (Ruth Tuckerová: From Jerusalem to Irian Jaya [Zondervan], s. 119.) Po sedmi letech usilovné práce v Indii nemohl říct, že by přivedl k obrácení jediného Inda (tamtéž, s. 117). A přesto Bůh Williama Careyho navzdory jeho mnoha chybám mimořádně použil.

B. Víra nám umožňuje vykonat věci, které lze vysvětlit pouze Boží mocí.

Vírou jmenovaní lidé a další, kteří jmenováni nejsou „dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení“ (11,33-35a). To jediné, co se dá nazvat „normálním“, bylo to, že „uskutečňovali Boží spravedlnost“ a „dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno“ (podle toho, co konkrétně to bylo). Ostatní položky seznamu jsou přinejmenším pozoruhodné, nejsou-li přímo zázračné. Jedna věc na seznamu je ale společná všemu, čeho dosahujeme vírou: „v slabosti nabývali síly“. Víra vyžaduje, abychom rozpoznali svou slabost, ale zároveň se chopili Boží síly. Jak řekl Ježíš, „beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5). Apoštol Pavel, který se na první pohled zdá být schopným, výkonným mužem, vyznal: „Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha…“ (2K 3,5). A o něco dále vysvětluje: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás“ (2K 4,7). Právě proto učil, že křesťané musí žít Duchem, který v našich životech plodí své ovoce (Ga 5,16.22-23).

Každý křesťan, který kdy pro Boha vykonal veliké věci, věděl, že tato pravda je samotným základem všeho, čeho dosáhl. Robert Morrison, průkopník misie v Číně (v Macau jsme viděli jeho hrob), dostal otázku: „Vážně čekáte, že na tak velikou zemi budete mít nějaký vliv?“ „Ne, pane,“ odpověděl, „ale očekávám, že ho bude mít Bůh.“ Životopisec George Müllera napsal: „Až do samého dne jeho smrti se na Georgi Müllerovi neprojevil žádný nápadnější rys než tento: že k Bohu tak vzhlížel a tak na něj spoléhal, až měl pocit, že on sám není ničím a Bůh je vším.“ (A. T. Pierson: George Muller of Bristol [Revell], s. 112.) Hudson Taylor, velký misionář čínského vnitrozemí, řekl: „Všichni Boží velikáni byli slabí lidé, kteří pro Boha vykonali veliké věci, protože počítali s tím, že je Bůh s nimi.“

William Carey byl povoláním švec. V jeho dnech byli lidé, kteří chodili do církve, většinou přesvědčeni, že Velké poslání bylo svěřeno pouze apoštolům, takže nemohli mít vizi ohledně „obrácení pohanů“. Carey ale připadl na revoluční myšlenku, že zahraniční misie je základním úkolem církve. Napsal knihu věnovanou podpoře této teze a oslovil skupinu duchovních, které vyzval k plnění tohoto úkolu. V tomto projevu vyslovil onu dnes slavnou větu: „Očekávejte velké věci od Boha; pokuste se vykonat velké věci pro Boha.“ (Tuckerová, s. 115).

Misie, kterou v Indii založil, trpěla spoustou těžkých problémů, a společník, který špatně hospodařil s fondy misie a nadělal jí tak následkem nesplacených dluhů mnoho nepřátel, z nich nebyl ten nejmenší. Jak už jsem řekl, Carey měl velké rodinné problémy. A přece během let, které v Indii strávil, přeložil sám Bibli do tří jazyků (pod jeho dozorem a v jeho redakci byla Bible přeložena do dalších třiceti šesti jazyků), vydal objemný anglicko-bengálský slovník, byl průkopníkem sociální reformy, zakládal církve, zapojil se do programů zdravotnické pomoci, založil Indickou zemědělskou a zahradnickou společnost (Agricultural and Horticultural Society of India), založil vysokou školu a několik dalších škol a působil jako profesor sanskrtu, bengálštiny a maráthštiny! (The New International Dictionary of the Christian Church [Zondervan], ed. J. D. Douglasová, s. 192.) Byl to slabý švec, který se díky víře v mocného Boha stal silným.

V čem, co je za hranicemi vaší zóny bezpečí nebo vašich lidských schopností, se spoléháte na Boha právě teď? Modlíte se, aby Bůh udělal něco, co by bylo z lidského hlediska nevysvětlitelné, kdyby to udělal? Víra vždy zahrnuje riziko, že se ocitneme v situaci, kdy musíme nutně zoufale selhat, pokud nezasáhne Bůh. Tím nechci říct, že bychom měli odbývat přípravu a plánování. Na impulzivnosti není nic duchovního. Chci tím říct, že i se všemi našimi plány a přípravami bychom se měli modlit: „Pane Bože, jestli nebudeš jednat, celá ta věc bude jen kolosální krach!“ Tak jako Petr, když vystoupil z lodi na hladinu vody, bychom si i my měli naléhavě uvědomovat, že jestli nás Bůh nepodrží, tak se utopíme! Modlete se spolu se mnou, aby Bůh skrze náš sbor vykonal věci, které bude možno vysvětlit jedině tak, že je udělal on sám.

Než se pustíte do něčeho velkolepého, jako třeba získat arabský svět pro Krista, začněte na osobní úrovni. Tito hrdinové vírou „dobývali království“ – zvítězili jste Boží mocí nad svým hněvem nebo chtíčem? Tito hrdinové vírou „konali spravedlivé skutky“ či „vykonávali spravedlnost“ – uvádíte víru do praxe ve své každodenní práci nebo při jiné pravidelné činnosti, takže se Boží spravedlnost odráží ve vaší bezúhonnosti a poctivosti? Tito hrdinové vírou „dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno“ – hlásíte se o to, co Bůh slíbil, když ve svém osobním a rodinném životě čelíte různým problémům?

První část seznamu nás tedy učí, že někdy Bůh těm, kdo na něj spoléhají, žehná udivujícími výsledky. I když mají své nedostatky, Bůh je používá, aby uskutečnil věci, které lze vysvětlit pouze jeho mocí. Tato část našeho textu je úžasná. Musíme ale číst dál:

2. Bůh těm, kdo na něj spoléhají, někdy žehná milostí k tomu, aby bez zakolísání obstáli ve strašlivém pronásledování (11,35b-38).

„… ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.“ To je vrchol dramatičnosti. Nic úžasnějšího už není! A přece autor ani nevypadne z rytmu, když pokračuje: „Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, [výraz ‚pokoušeni‘ (KMS, NBK, podobně KR) má malou textovou podporu a možná není původní] umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země“ (11,35b-38).

Když si člověk přečte tu první část seznamu, málem by řekl: „Ti lidé na druhé polovině seznamu, to jsou ti, kteří víru neměli, že ano?“ Ale autor pokračuje: „A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, …“ (11,39). Ti z druhé poloviny seznamu jsou lidmi víry právě tak jako ti z první poloviny! Vlastně se dá tvrdit, že museli mít víru ještě větší, protože spoléhat se na Boha, když vás bičují, kamenují nebo řežou pilou na dva kusy, to není tak snadné, jako když vidíte nepřátelské armády utíkat pryč nebo mrtvé vstávat k životu. I když bychom se všichni, kdyby na nás záleželo, hlásili do té první skupiny, nesmíme zapomínat, že Bůh nám někdy místo udivujících výsledků raději požehná tím, že si ve strašných zkouškách vystačíme s jeho milostí (2K 12,9-10).

Až na jednu výjimku lze pro každou z těchto různých forem pronásledování jmenovat řadu osob, na které se příslušný popis ze seznamu hodí. Tou výjimkou je „řezáni pilou“, což není doloženo v Bibli. Podle tradice dal ničemný král Menaše zabít proroka Izajáše rozřezáním pilou zaživa na dva kusy. O této strašlivé zkoušce podává zprávu židovské dílo Umučení Izajáše: „Izajáš nekřičel ani neplakal, ale jeho rty mluvily z Ducha svatého, dokud nebyl přeříznut vedví.“ (Podle Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 514.)

Zmínka o některých, kteří byli mučeni, ale odmítli se zachránit, může souviset se dvěma incidenty z období hrůzovlády bezbožného Antiocha IV. Epifana (o nichž podává zprávu apokryfní 2. Makabejská 6-7). Při prvním z nich byl Eleazar, starý učitel Zákona, násilím donucen otevřít ústa a sníst vepřové. „On však zvolil raději čestnou smrt než život s potupou… Pokrm, který měl sníst, vyplivl“ (2. Makabejská 6,19-20 ČEP). Potom ho natáhli na skřipec a ubičovali k smrti. V jednom okamžiku mu bylo nabídnuto, aby snědl čisté maso a jenom předstíral, že je to vepřové, které mu přikázal sníst král. Odpověděl, „aby jej poslali do podsvětí. ‚Nesluší se,‘ řekl, ‚abychom se ve svém věku přetvařovali, protože by mnozí z mladých soudili, že Eleazar se ve svých devadesáti letech stal odpadlíkem. Ty bych pro své pokrytectví a okamžik prchavého života hanebně oklamal a na své stáří tak přivodil potupnou skvrnu. A i kdybych pro přítomnost unikl trestu lidí, neuniknu rukám Vševládného, ať živý nebo mrtvý. Proto se nyní statečně vzdávám života, abych se ukázal hoden svého stáří…‘“ (2. Makabejská 6,23-26 ČEP). V druhém případě odmítlo pozřít vepřové sedm synů jedné ženy, kteří za to byli před jejíma očima mučeni a zabiti.

Náš text (a to o něm říkáme to nejmenší!) popírá onu herezi týkající se zdraví a bohatství. Ukazuje nám, jak prudce satan nenávidí Boží věrné. Odhaluje nám to iracionální zlo, které pohlcuje zkažené lidi a ponouká je k tomu, aby páchali taková zvěrstva na zbožných lidech. A měl by nás také povzbudit, abychom pro evangelium snášeli odmítnutí, zlé zacházení, nespravedlnost, a bude-li zapotřebí, také mučení a smrt. I když jsme zatím stejně jako tito židovští křesťané „v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev“ (12,4), ještě na to může dojít. Pokud trpíme pro Krista, vstupujeme do společnosti mnoha Božích lidí v dějinách, o nichž je řečeno: „Svět jich nebyl hoden…“ (11,38).

Poslední dva verše kapitoly nám říkají, že:

3. Bůh všem, kdo na něj spoléhají, žehná věčnými odměnami (11,39-40).

„A ti všichni“ zahrnuje obě skupiny. Všichni pro svou víru dosáhli uznání (či „svědectví“), žádný ale neobdržel „to slíbené“ (doslova přeloženo). Abraham obdržel slíbeného Izáka (11,17). Jiní vírou „dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno“ (11,33). Ale nikdo se nedočkal toho Slíbeného, čímž je míněn Kristus. Oni ho zahlédli zdálky v náznacích a předobrazech, zatímco my ho vidíme zřetelně, zjeveného v Novém zákoně. Oni byli většinou účastníky staré smlouvy, zatímco pro nás Bůh připravil něco lepšího, protože „nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás“. To „něco lepšího“ je Nová smlouva v Kristově krvi. Stará smlouva se svými obětmi nemohla uctívající přivést k dokonalosti (10,1). Nová smlouva nás ale posvěcuje, „neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo“ (10,10). Starozákonní svatí byli spaseni, ale jejich spasení nebylo dokonalé, dokud nebyl Ježíš ukřižován. Naše spasení dokonalé je, protože Ježíš je dokonalá oběť.

Autorovi jde o toto: jestliže svatí Starého zákona byli věrní ve všech těchto zkouškách, i když se nedočkali zaslíbeného Kristova příchodu v těle, o kolik věrnější bychom měli být my, když Krista máme! Jan Kalvín to řekl takto: „Je vedla do nebe drobná jiskra světla; nad námi však svítí slunce spravedlnosti, na co se tedy můžeme vymlouvat, jestliže nadále lpíme na zemi?“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], s. 308.)

My už jsme se Krista, který nám byl slíben, dočkali – a přece jsme dosud naplno nezakusili slávu, která bude zjevena, až s ním budeme v nebi. Proto musíme žít stejně jako starozákonní svatí vírou v Boží slib, zatímco čekáme, až se definitivně splní, když se Ježíš vrátí. Musíme obstát v jakýchkoli zkouškách, které přijdou, s pohledem upřeným na Ježíše (12,1-3).

Závěr

Dovolte mi tento oddíl shrnout ve čtyřech praktických aplikacích. Nemohu si dovolit je tu podrobně rozebírat, ale doporučuji vám, abyste si hlouběji promysleli, jak je lze uplatnit ve vašem vlastním životě:

(1) Víra je ochotna vyměnit pohodlí v přítomnosti za odměny v budoucnosti sdílené s Kristem. Víra vidí, že tento život je v porovnání s věčností velmi krátký. Spolu s Pavlem si uvědomuje, že nám toto „krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy“ (2K 4,17). V Pavlově případě toto „lehké soužení“ zahrnovalo bičování, věznění, kamenování, ztroskotání s lodí a časté ohrožení života (2K 11,23-27)! Když vás potká „lehké soužení“, reptáte, nebo se s radostí spoléháte na Boha?

(2) Víra žije v soustředění na Boha, ne na lidi nebo na věci. Svatí, o kterých je řeč v našem textu, dokázali vydržet posměch, bičování, vězení a smrt, protože se soustředili na Boha, ne na věci nebo na druhé lidi. Dívali se do věčnosti, ne na zdejší život, který je pouhá pára. Řečeno s Kalvínem, „měli bychom žít jen tak, abychom žili pro Boha; ve chvíli, kdy nám není možno pro Boha žít, měli bychom ochotně a bez zdráhání podstoupit smrt“ (tamtéž, s. 306).

(3) Víra se spoléhá na Boha a poslouchá ho, a výsledky ponechává na jeho svrchované vůli. Někteří Bohu důvěřují a poslouchají ho, a Bůh jim dá spatřit udivující výsledky. Jiní Bohu důvěřují a poslouchají ho, a tentýž mocný Bůh jim dá sílu obstát ve strašlivých zkouškách. Rozdíl nespočívá v tom, jací jsou to lidé nebo jakou mají víru, ale v Božím svrchovaném záměru pro každou jednotlivou situaci. Známe téhož Boha, kterého znali tito starozákonní svatí, a máme ještě víc, protože osobně známe Krista. Proto bychom mu měli důvěřovat stejně jako oni, ať už se rozhodne nás nechat zemřít jako apoštola Jakuba nebo nás před smrtí ještě na chvíli ušetřit jako apoštola Petra.

(4) Zachovat věrnost Ježíši Kristu je důležitější než všechno ostatní, dokonce i než život sám. Jak to řekl Martin Luther („Je pevným hradem Pán Bůh náš“): „I když nám statek, čest, život dáti jest, s tím se smíříme, v nich prospěch nezříme, nás čeká v nebesích Pán.“ Ať čelíte jakýmkoli obtížným situacím, spoléhejte na Boha. Zanedlouho přijde den, kdy uslyšíte: „Správně, služebníku dobrý a věrný, … vejdi a raduj se u svého pána“ (Mt 25,21.23).

Otázky k diskuzi

1. V čem spočívá rovnováha mezi přijetím vlastních nedostatků a zápasem o jejich odstranění?

2. Proč není víra v rozporu s plánováním, přípravou a usilovnou prací? Jak poznáme, jestli naše jednání vychází z Boží moci nebo z našich plánů a snah?

3. Proč je chybou posuzovat přítomnost Božího požehnání podle viditelných výsledků? Jak poznáme, že nám požehnal?

4. Uveďte některé důvody, proč Bůh ne vždy zachrání ty, kteří se na něj spoléhají.