Proměněn Bohem (Gn 33,1-17)
Budeme pokračovat v našem studiu knihy Genesis, protože 33 kapitola, která je dnes před námi, je skutečně vynikající ilustrací toho, o čem mluvím – nového stvoření. Ovšem dneska nebudeme vykládat text tak, jak jsme zvyklí, ale spíše se podíváme na nějaké principy obsažené na tomto místě Božího slova a zamyslíme se nad aplikacemi, které z tohoto oddílu vyplývají. Budeme číst Gn 33,1-17.
Jákob se ve svých 97 letech vrací zpátky do své rodné země. Když ve svých 77 letech utíkal z domu svého otce, tak se poprvé osobně setkal s Bohem a vydal mu svůj život. Po dvaceti letech služby u svého strýce Lábana se Jákob na Boží pokyn vrací domů. V předchozí kapitole jsme viděli klíčovou událost v Jákobově životě – Jákobův zápas s Bohem, zápas o Boží požehnání, zápas o Boží milost. Byl to tvrdý a nelítostný boj a Jákob si kromě požehnání odnáší také zranění a nové jméno.
-
Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. (Gn 32,29)
Jákob celý život utíkal před problémy a bojoval proti lidem. Nyní – po setkání s Bohem – dostává požehnání a tímto požehnáním je kromě jiného také jeho zranění – poraněný kyčelní kloub. Jákob už nemůže utíkat před problémy – je rád, že může vůbec chodit a už nemůže bojovat proti lidem. Musí se cele spolehnout na Boha, na to, že Bůh bude bojovat za něj. Vstříc Ezauovi jde úplně jiný Jákob, než který před několika dny (týdny) utíkal od Lábana. Je to Jákob proměněný setkáním s Bohem, Jákob, který získal Boží požehnání, Jákob, který cele závisí na Kristu. Podívejme se teď na tři věci z Božího slova, které se týkají proměny lidského života – Jákob je zde vynikajícím vzorem. Podíváme se na to, 1. Odkud tato proměna přichází, 2. Jak se tato proměna projevuje, 3. K čemu tato proměna je.
I. Odkud tato proměna je?
Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá a já už jsem jí několikrát řekl v úvodu – tato proměna začíná setkáním s Bohem. Zdrojem takové radikální proměny je sám Bůh. Pokud chceme, aby se náš život změnil, tak musíme k Bohu. Jákobova proměna začíná setkáním s Bohem v Bételu (Gn 28). Bůh sám je zdrojem této proměny. Tohle je důležitá věc, které potřebujeme opravdu dobře porozumět.
A. Původ
Do života člověka mohou zasáhnout opravdu různé věci, které mohou jeho život úplně převrátit, takže se může zdát, že je tady jiný člověk. Mohou to být věci negativní i pozitivní. Může to být nějaká katastrofa, může to být nemoc, může to být smrt někoho blízkého – to jsou jen některé z těch negativních, může to být narození dítěte, může to být vztah, získání dobré práce – to jsou některé z těch pozitivních věcí.
Tyto věci mohou skutečně změnit mnohé v životě člověka. Určitě znáte ze svého okolí takové lidi, kteří prošli nějakou takovou vážnou událostí, a poznamenalo to celý jejich následující život. Přesto jednu věc nemůže změnit nic z toho – a to je lidské srdce. Když mluvím o srdci, nemluvím o tom fyzickém orgánu, který je tady uvnitř, ale mluvím o tom, čemu Bible říká také vnitřní člověk, duše nebo duch člověka – je to souhrn citů, vůle, smýšlení a postojů, je to samotná lidská přirozenost.
Můžeme změnit některé své zvyky, můžeme změnit své chování – je řada technik, které učí lidi, jak sám sebe zlepšit. Ale nemůžeme změnit své nitro, své srdce. To je něco, co může udělat jenom Bůh.
-
Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo? (Jr 13,23)
-
Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. (Jr 17,9)
Člověk nemůže změnit své srdce stejně, jako nemůže změnit barvu své kůže. Když přijdete do cirkusu, tak tam můžete vidět lvy, kteří vypadají, že jsou pěkně vychovaní – dělají všechno, co jim krotitel přikáže. Ale je to jenom vnější změna, protože jakmile ten lev ucítí krev, tak se z něj stává opět šelma – velmi nebezpečná šelma, která nemůže zapřít svou přirozenost. Úplně stejné je to s člověkem. I člověk se může naučit chovat hezky – ale o co jde? Říkal jsem to na začátku – jde o nové stvoření, jde o nové srdce. A to může dát člověku jenom Bůh. Srdce člověka, který není proměněn Bohem, je místo, z něhož podle Ježíše vyházejí všechny špatné věci. Taková slova řekl Ježíš farizeům, kteří se navenek chovali velmi, velmi slušně. Ale poslechněte si, co Bůh slíbil ve svém slově skrze proroka Ezechiela – jsou to slova, která se definitivně naplnila s příchodem Ducha svatého, ale v jednotlivých případech můžeme vidět jejich naplnění mnohem dříve – v době Starého zákona, vlastně od počátku světa:
-
Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)
Jákob je jedním z příkladů člověka, který dostal nové srdce. Jak to můžeme poznat? Dvě věci na to jasně ukazují – 1. Jákob se setkal s Bohem a 2. jeho život byl Bohem proměněn. Po tom prvním setkání s Bohem bychom si to možná ještě tak úplně nemysleli, ale to poslední setkání s Bohem, o němž jsme četli v předchozí kapitole Genesis, mluví naprosto jasnou řečí. Jákob doslova visel na tom, s kým zápasil o požehnání – na Kristu, o to je začátek naprosté proměny člověka. Zde si musíme říci důležitou věc, která se této proměny týká: Jedná se o:
B. Proces
Toto je něco, co neslyšíme příliš rádi. Jde o to, že proměna, o které mluvíme, je dlouhá – trvá celý lidský život a vůbec není jednoduchá. Tato proměna začíná setkáním s Bohem – Jákob se setkal s Bohem v Bételu. Bůh ho zastavil na jeho cestě a dal se mu poznat. A to je něco, co může říci každý skutečný křesťan – Bůh mě zastavil na mé cestě (A u každého k tomuto zastavení došlo úplně jinak!), dal se mi poznat (toto je naopak něco, co je u každého stejné, protože poznáváme Krista, o němž mluví Boží slovo), Bůh mi dal víru a probudil v mém srdci touhu následovat ho. Takto se Jákob z Bételu vydal ke svému tchánovi Lábanovi. Následujících dvacet let byl proměňován, přetavován v Božího muže. A potom přišlo ono osudné setkání a zápas s Bohem. Zápas, z něhož vychází nový člověk. Ale to není konec Jákobovy proměny. Tato proměna bude pokračovat až do jeho smrti. My to uvidíme v závěru knihy Genesis, kde Jákob žehná svým synům a v jeho požehnání najdeme velmi mnoho o Kristu. Celý život Jákob rostl v poznání Pána Ježíše Krista a byl proměňován do jeho podoby.
Moji milí, přijde den, kdy budeme proměněni jednou provždy, ale než tento den nastane – a bude to buď den naší smrti, nebo den Kristova příchodu, tak musíme být proměňování do podoby Pána Ježíše Krista. Jenom on je obrazem dokonalého člověka, on je normou našich životů. Jak tedy toto proměňování probíhá? Co se přitom děje?
II. Jak se tato proměna projevuje?
První věcí, kterou můžeme zaregistrovat navenek, je:
A. Pokání
Tento jsem dostal tuto otázku – vysvětli mi, co je to pokání? Co si máme představit pod tímto staromódním slovem? Můžeme to vidět na Jákobovi ve 32 kapitole v jeho modlitbě k Bohu:
-
Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine… Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. (Gn 32,10-11)
Samotné slovo pokání znamená změnu smýšlení, změnu mysli, ale křesťanské pokání jde ještě dále. Pokání znamená změnu mysli i cíle na základě porozumění pravdy – tedy pochopit, že je něco špatně, že se můj život vzdálil od Božích standardů, porozumět tomu, co je tímto Božím standardem, přijmout ho za svůj a změnit svůj život podle tohoto pochopení. Je to přesně tak, jak to vidíme u Jákoba – je to vyznání hříchu, vyznání toho, že není hoden Božího milosrdenství. Není na něm nic, čím by si mohl toto milosrdenství nějak zasloužit. Chápe svatá Boží měřítka a rozumí tomu, že jeho vlastní život ve světle těchto Božích měřítek nemůže obstát. Přijímá tato měřítka za svá a jedná podle nich.
Dovolte mi ještě mi ještě chviličku zůstat u pokání – pokání vychází z vnitřního porozumění vlastního stavu před Bohem. Vidíme věci tak, jak je vidí Bůh. Když se takto podíváme na svůj život – a pro srovnání můžeme použít něco jak jednoduchého, jako je například Desatero – tak rázem dospějeme k tomu, že jsme „v háji“. Ale na tomto místě chci zdůraznit ono vnitřní pochopení a přijetí těchto věcí, protože skutečné pokání vychází právě z tohoto vnitřního porozumění a ztotožnění se s Božími normami. Je totiž obrovský rozdíl v tom, zda je člověk přistižen při hříchu a tak usvědčen, nebo zda sám vyzná svůj hřích na základě pochopení toho, že šlo o hřích. Účinné pokání, tedy takové pokání, které mění lidský život je vždy založené na onom vlastním pochopení a přiznání hříchu před Bohem. Jenom toto pokání pak vede ke změně jednání, jak to můžeme vidět u Jákoba. Pro toto jednání je potom charakteristická:
B. Pokora
Pokora je prvním viditelným ovocem pokání. Je to pokora ve vztahu k Bohu a spolu s ní jde pokora ve vztahu k lidem. Na Jákobovi můžeme skutečně vidět obojí – jak jeho pokorný vztah k Bohu, tak jeho pokoru vůči lidem. Jeho pokora vůči Bohu je dobře vidět na jeho modlitbě, kterou jsem četl – Bože, nejsem hoden tvého milosrdenství! Jákob ví, jak na tom je před Bohem. Je to ten nejlepší základ pro pokání a je to také důsledek našeho pokání – že lépe rozumíme tomu, jak na tom jsme před Bohem. Pokora před Bohem nás potom učí být pokornými ve vztahu k lidem. Je to prosté – vím, že jsem stejný a dost možná ještě horší hříšník než lidé kolem mě. A to mi umožňuje, abych s nimi jednal pokorně, nikoliv v pýše a v nadutosti, s pocitem nadřazenosti nebo přezíravě. Takovým negativním příkladem je farizeus, který se modlil v chrámě v Lukášovi 18. Modlil se:
-
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám. (Lk 18,11-12)
Ježíš řekl na adresu tohoto muže, že jeho modlitba rozhodně nebyla vyslyšena a nebyl ospravedlněn, protože to byl pyšný člověk. Navenek jednal správně, ale jeho srdce bylo tvrdé, neproměněné. Ale podívejte se na Jákoba:
-
Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. (Gn 33,3)
Jákob předstupuje před svou rodinu a jde vstříc svému bratrovi. Již předtím mu vzkazoval po svých služebnících, že je jeho otrokem. Nyní se hluboce pokořuje před svým bratrem – sedmkrát se před bratrem poklonil až k zemi. Jákob velmi dobře porozuměl, že to byla jeho vlastní vina, která dovedla jeho bratra k hněvu, bylo to jeho zlé jednání, které ho vyhnalo z otcova domu. Problém byl na jeho straně. – Ano, Ezau byl rozzlobený. Ezau ho chtěl zabít. Ale Jákob ho svým jednáním rozzlobil. Nyní to Jákob chápe a je to právě on, kdo dělá první vstřícný krok. Tím se stává vzorem pro každého křesťana. Boží slovo nás napomíná:
-
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,41-42)
Jákob jde bratrovi vstříc. Jde s pokorným postojem. Jde s touhou po odpuštění. Posílá dary na usmířenou. Dává svému bratrovi sebe sama všanc. O Jákobovi tady můžeme říci, že zaujímá velmi zralý postoj. Je to postoj, do něhož ho Bůh přetavil, přeměnil. Taková pokora, jakou vidíme v našem textu v Genesis, je výsledkem dlouhého chození s Bohem. Přesto musíme trvat také na tom, že pokora stojí i na začátku křesťanského života. Protože:
-
Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (Jk 4,6)
Křesťanské jednání je pokorné jednání. Je to jednání, které nacházíme u Pána Ježíše Krista, jednání, které dává přednost druhému, které staví druhého na důležitější místo než sebe:
-
V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,3-4)
Takto se nyní chová Jákob ke svému bratrovi Ezauovi. Společně s pokáním je to jasný důkaz Bohem proměněného života. Podívejme se na poslední věc:
III. K čemu tato proměna směřuje?
Setkání s Bohem mění lidské životy. Je to proměna, která vychází zevnitř, ze srdce člověka a vystupuje na povrch – projevuje se v pokorném vztahu k Bohu i k lidem. Co je cílem této proměny? K čemu taková Boží proměna lidského života směřuje? Chce Bůh, aby se nám žilo lépe? Nebo možná spíš hůře? Vždyť pokora v dnešním světě je spíše pro smích! Pokorní lidé jsou nazýváni slabými – podívejte se na Jákoba, jak se ponižuje před Ezauem! Ale pozor!
-
Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj. (Ž 37,11)
Mluví se tady o nové zemi – svévolníci z ní budou vymýceni, nebude na ní místo pro hřích a budou tam pouze ti, kdo složili svou důvěru v Krista. Ti jsou nazýváni pokornými. Cílem Bohem proměněného života tedy zjevně není život nyní a tady, ale život, který nás čeká, život věčný, který začíná už tady, ale to podstatné z něj je teprve před námi. To podstatné je stále ještě budoucností a tento život je jenom přípravou na život, který je před námi. Nicméně žijeme svůj křesťanský život už nyní, takže je tady i zaslíbení pro tento život. Tím je:
A. Křesťanská zralost
Mírou křesťanské zralosti je život Ježíše Krista. Ježíš se stal člověkem – nejenom proto, aby na sebe vzal náš hřích, ale také proto, aby nám ukázal, jak má vypadat skutečné lidství. Proto nás Písmo vyzývá:
-
Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. (Ef 4,15)
Kristus je vzorem pro naše životy, moji milí. Na Něj se musíme dívat, když chceme žít své křesťanské životy. Od Něj se potřebujeme učit, když se máme rozhodovat, jak zareagujeme, jak budeme jednat, jak budeme mluvit. Chci vás povzbudit k tomu, abyste šli do Božího slova a četli evangelia, abyste viděli Ježíšův život a mohli se od Něj učit. Chci vás povzbudit, abyste šli na kolena a modlili se, volali k Bohu, aby vám pomohl být jako Ježíš.
Boží slovo říká, že jednoho dne budeme proměněni a budeme Pánu podobní, rázem budeme jako On. Ale do té doby máme ve všem dorůstat Krista. Kéž je to naší modlitbou a cílem našich životů. S životem nynějším i s životem budoucím souvisí další věc, která mluví o proměněném životě člověka. Další důvod, proč jsme proměňováni:
B. Svatost
Každý člověk se rodí jako hříšník a potom žije jako hříšník. Nestáváme se hříšníky, kvůli tomu, že hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšníci. Ale Bůh nás zastavil a proměňuje nás. Už nemáme žít hříšně, ale svatě.
-
Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.‘ (1Pt 1,16)
-
Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)
Boží slovo mluví velmi jasně o této věci. Svatost je skutečně cílem naší proměny, smyslem proměny našeho charakteru. Podívejte:
-
Naši tělesní otcové nás vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. (Žd 12,10)
Svatost znamená oddělenost od hříchu. Naprostá oddělenost od hříchu v jakékoliv podobě – nejenom činů jako takových, ale také hříšných myšlenek, nápadů, vztahů, vlivů. V tomto smyslu je jenom jedna jediná svatá osoba – a tou je sám Bůh. Jenom Bůh je skutečně svatý ve své podstatě, v hloubce svého bytí. My takoví nejsme. Ale máme být proměňováni a máme se v této věci Bohu stále více podobat a přibližovat. Nejsme svatí ze své podstaty, ale budeme jimi. To je moc evangelia, to je moc, která pramení ze setkání s Bohem. A to je to, co se můžeme naučit z Jákobova života.
Závěr
Jákob je dobrým příkladem života, který je Bohem proměňován krok za krokem, a zároveň zakouší velké zkušenosti s Bohem. To je možné jenom v každodenním chození s Bohem, jenom v každodenním vztahu. V takovém vztahu bude Bůh používat úplně všechno v našich životech k tomu, aby nás proměňoval a dával nám růst jak ve vztahu s Ním samotným, tak také ve vztazích s lidmi. Boží slovo popisuje křesťany takto:
-
Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2K 3,18)
Kéž je právě toto naše každodenní zkušenost. Modleme se.
Přidat komentář