Který jsi v nebesích – náš nebeský domov

Slovy „který jsi v nebesích“ vyjadřujeme též, že země není náš domov a vyjadřujeme touhu po svém pravém domovu, jímž je nebe. Po domově touží každé dítě. A co mu dělá domov domovem? Rodiče. Stejně tak, když se ptáme, kde je náš domov – odpoví nám Písmo: Kde je váš nebeský Otec, tam je váš domov.

Ó, sladký zvuku! Náš domov je u našeho Otce. Jednou skončí to putování a bloudění, přestane touha a stesk – a my dojdeme domů. A kde je náš domov? Pán Ježíš nás učí pohlížet k nebesům, jako k našemu domovu, kde bydlí náš Otec a kde na nás čeká. Když se potom k němu modlíme, toužíme spatřit jeho tvář, toužíme po místě, kde přebývá, toužíme po slastech, které jsou tam nás tam přichystané, toužíme po splnění všech svých tužeb.

Víme sice, že ani nebesa nebes nemohou pojmout Hospodina (1Kr 8,27), a že nebesa jsou jeho trůnem a země podnoží (Mt 5,34.35; Iz 66,1), a nebe i zemi naplňuje svou přítomností (Jr 23,23.24; Ž 139,7–10), ale Hospodin stvořil místa, kam nemá hřích ani smrt přístup, kde se Bůh zjevuje ve své slávě a odkud vládne celému světu. Tam sedí Kristus na pravici Boží (Mk 16,19) a tam nás zastupuje (Ř 8,34). Kde je nebe, tento Boží příbytek? Víme, že nad námi, neboť Kristus byl vzat vzhůru (Sk 1,9.11). Nad námi jsou hvězdy a nesčíslné světy – je tam i nebe? Nechť nás tato otázka neznepokojuje – my víme, že nebe je, a že je tam, kam vstoupil Pán Ježíš. Tam je náš domov, po tom toužíme. Toužíme, poněvadž tato země nám nestačí. Tento svět nemůže být domovem naší duše – to cítíme jasně, a proto se modlíme a pozdvihujeme svou mysl z tohoto údolí slz pláče k radostnému nebi, z této říše hříchu a temnoty ke světlu, z této končiny slabosti a nedokonalosti k místu,, kde je soustředěna veškerá dokonalost.

Jak slavný je náš domov! Zjevení sv. Jana ho krásně popisuje. Je to místo, kde uzříme milovanou tvář svého Otce. Jak rádi hledíme v tomto světě na tvář člověka, kterého milujeme! Každý rys jeho obličeje nás zajímá; jeho oko nás okouzluje a jeho slova se nám zdají být libá a sladká. Jakpak nám bude, až uzříme toho, jehož jsme milovali! V onu chvíli poznáme tak, jak jsme poznáni (1K 13,12). Uvidíme tu slávu, kterou dal Otec svému jednorozenému (J 17,24), a teprve tam se úplně zjeví ta sláva, kterou nám Spasitel dal (J 17,22). Teď se díváme na Otcovu tvář jako v zrcadle jeho slova, ale potom – ó, kdo popíše tu slast! – potom ho uvidíme takového, jaký je (1J 3,2), a ne jako Mojžíš, který chtěl vidět Hospodinovu slávu, ale směl spatřit pouze záda (Ex 33,18.23). Zde na této zemi bychom nemohli hledět na světlo Boží tváře (1Tm 6,16), ale tam nám bude svítit tvář Otcova a Beránkova (Zj 21,22.23.) a největší nebeské štěstí bude a zůstane hledění na Boží tvář (Mt 5,8; Zj 22,3.4). Koho milujeme, po jeho tváři toužíme. Milujeme-li svého Otce, zajisté, že naší nejvřelejší touhou je vidět ho. Jeho listy čteme rádi, rádi o něm slýcháme zprávy, ale nic z toho nám nenahradí pohled do jeho láskyplné tváře. Když se k němu modlíme, toužíme ho spatřit.

Toužíme také po tom městě, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh (Žd 11,10) a být tam, kde přebývá náš Pán Ježíš (J 17,22), toužíme po tom stánku Božím s lidmi, kde s námi bude přebývat (Zj 21,3), toužíme po městě, kam nevejde nic nečistého (Zj 21,27). Náš hřích nás rmoutí a těšíme se, že náš domov je u svatého Boha, kam nevnikne hřích a nic poskvrňujícího. Těšíme se, že tam, kde je náš domov, u Boha a Krista, jenž je pravda, a jehož slovo je pravda (J 14,6; 17,17), není klamu a lži, neupřímnosti a pokrytectví. Tam také nebude trapné a bolestné noci, nebude tam zármutek a žal, nebude tam nemoc, neboť Bůh setře z našich očí slzy, utiší vzdechy, a na tom místě se rozhostí veselí a radost – neboť tam, kde Bůh přebývá, je jen blaho a štěstí, pokoj a radost, požehnání a odpočinutí.

Toužíme po těch slastech v tom domě, kde nám Pán Ježíš připravil příbytky (J 14,2.3). Toužíme po obecenství s našimi milými, kteří zesnuli v Pánu a čekají na nás, toužíme po spatření té triumfující církve, která pěje Bohu a Beránkovi píseň novou (Zj 5,9), toužíme po těch studnicích živých vod (Zj 7,17), po čistém potoku živé vody (Zj 22,1), po stromoví života a jeho sladkém ovoci (Zj 22,2), a po té Beránkově svatbě a po Beránkově nevěstě (Zj 21,9), a po tom andělském zástupu (Žd 12,22). Tehdy bude Pán Ježíš zjeven ve slávě a náš nebeský Otec nás přivine ke svému srdci skrze Pána Ježíše.

Když se modlíme „Otče náš, který jsi v nebesích,“ vzýváme svého Otce, aby nám dal šťastnou hodinu smrti, aby nás zachoval ve víře, a aby naši mysl odvracel od pozemských a světských věcí, abychom tak už nyní měli skrze svého ducha společenství v nebesích (Fp 3,20). Prosíme ho, abychom už nepečovali o pozemské věci, ale o věci nebeské, a abychom hledali to, co je nad námi (Ko 3,1–2). Vyznáváme tím také, že jsme světu a sobě zemřeli (Ko 3,3). Kdo pak nechce umírat světu, kdo lpí na té pozemské hrudě, kdo slouží smilstvu, nečistotě, chlípnosti, zlé žádosti a lakomství, kdo si střádá poklady ve světě a není bohatý v Bohu, kdo nechce zanechat světských radovánek kvůli nebeskému Otci, kdo se nechce obětovat a zapřít se a střádat si poklady v nebesích, pečlivě zkoumej a pozorně rozvažuj, jestli máš právo se modlit: „Otče náš, který jsi v nebesích.“ „Kde je náš poklad, tam bude i naše srdce“ (Mt 6,21). Je-li náš Otec naším pokladem, jako byl Abrahamovi (Gn 15,1), touží-li naše oko dívat se na něj a toužíme-li činit jeho vůli, pak smíme pohlížet vzhůru k nebi a směle vyznávat: tam je můj domov, neboť tam je můj Otec, který mne miluje.

Ach, jak mnozí křesťané žijí, jako by tento svět byl jejich domov. Pečují a starají se, jako by zde bylo stálé bydlo, a přece zde nemáme trvalé místo.

Dědictví neporušené a neuvadlé se pro nás nechystá tady, ale v nebesích (1Pt 1,4). V nebesích je naše pravá vlast, zde jsme jen hosty, kteří chodí  vírou, ne viděním (2K 5,6–7). Náš příbytek zde se zboří, avšak v nebesích nás čeká věčný stánek (2K 5,1). Naše smysly a náš rozum jsou zde omezené, ale tam budeme poznávat jasně a dokonale, protože budeme sami dokonalí (1K 13,12; Žd 12,23).

Které srdce Božích dítek se netěší a netouží po té nebeské svobodě (Ř 8,21)? Kdo z nás s touhou nehledí k Otci, svatému, bohatému a milujícímu? Ó, věřme v Boha, který trůní na nebesích a chystá nám tam netušenou radost a slast. Už teď smíme ve víře pohlížet tam, kde je Kristus zárukou, že tam přijdeme i my (Ef 2,6). Milujme svůj domov, domov svého otce – nazývejme s Pavlem ten nebeský Jeruzalém s něžnou láskou „svou matkou“ (Ga 4,26) a připravujme se tam vstoupit očištěni Spasitelovou krví s bílým rouchem jeho spravedlnosti a korunou vítězství obdrženého skrze zásluhy Ježíšovy (Zj 7, 9.13.14) – neboť jen tehdy na nás napíše Pán Ježíš jméno našeho Boha a jméno města našeho Boha, nového Jeruzaléma sestupujícího z nebe od Boha i jméno své nové (Zj 3,12) – a jen tehdy, jsme-li v Ježíši Kristu, máme právo přistupovat k trůnu svatého Boha, který přebývá v nebi, a volat k němu: „Otče náš, který jsi na nebesích.“