Dva světy (Mt 12,34–35)

• Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. (Mt 12,34–35)

A copak my dobře nevíme, že dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré a zlý člověk ze zlého pokladu srdce zlé? Tak to řekli, milí přátelé v Kristu, mnozí. Arci, že nevíte. Pořád si myslíme každý, že z takového zlého srdce můžeme vynášet dobré a pořád si slibujeme od druhých takové slavné věci. Jak byste si toho tolik mohli slibovat, kdybyste rozuměli tomuto textu? Nebeský Pán praví, že to takové není. „Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“ Jaké je vaše srdce, takové je všechno, co ze srdce vychází. Jaké to srdce je? Takové, jaké je plemeno, ze kterého pocházíte. Copak jsme plemeno zmijí? Ó, kdyby nám to bylo z milosti dáno, abychom poctivě byli to, co jsme, a ukáže se nám vzácná záře, i kdyby se zdálo, že nás Slovo Boží odsuzuje. To je milost, když to vidíš tak, jak to doopravdy je. Nejsem poslán vám kázat, že zahynete. Ale když má být i vám pomoženo, on tomu rozumí tak, abych vám řekl: „Takové to s vámi být nemusí; ještě vám může vzejít veliké světlo.“

Předkládám tři věci:

I. Dva světy

Tady vidíte vedle sebe postavené dva světy a máte tu nebeského Pána, který to vysvětluje: Je tu člověk tělesný a je tu člověk duchovní. To jsou dva proudy, a já, ten nebeský Pán, jsem je oddělil a nikdo je nespojí. Co obstojí? Podívejte se, prosím, do Přísloví 19,21: „Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“ Každý by chtěl ledacos spojovat, jen jestli se to spojí? A každý by chtěl něco rozdělovat, jen jestli se to dá rozdělit? Když si myslíte, že jste spojili, co on rozdělil, jen jste se zklamali. Otevřete si Genesis 1,4: „Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.“ Světlo zůstane světlem a tma zůstane tmou a nikdo to nespojí.

Tady je člověk zlý a všechno jeho smýšlení je zlé. Já si přeji být v užívání toho slova opatrný, ale nebeský Pán směle řekne: „Všechno, co se narodilo z těla, je tělo.“ Žádný tělesný člověk nechápe věci, které jsou z Božího Ducha. Žádný tělesný člověk nemá ani tušení, jak se to má s duchovními věcmi. Když nám to takto říká Pán, pak to takové je, a i kdybyste byli jako cherubové, nepochopíte ty věci Boží. Copak je to něco špatného, když rozumíme těm přirozeným věcem? Pro vás je to zatím to nejlepší, ale kvůli tomu tu nejste. On pro vás připravil ovoce Ducha svatého: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. Ale co zatím máte v srdci? Podívejte se do Matouše 15,19: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ To zatím máte v srdci. A podobné věci, které jsou v módě, nebo které jsou tupeny od lidí.

A zde jsou lidé duchovní. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré věci. Přeji si být opatrný v užívání toho slova dobrý, ale nebeský Pán směle řekne: dobrý. Nám pak radí k opatrnosti. U Lukáše v osmnácté kapitole tomu bohatému mládenci praví: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Ale směle řekne nejen, že co se narodilo z těla, je tělo, ale také: Co se narodilo z Ducha, je Duch. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. A když jste vedeni Božím Duchem, ukazuje se všechno to jeho vzácné ovoce. A to je to, co potřebuji. Když marnotratný syn stál u vepřů a chtěl slupky, vy řeknete, že nebylo pěkné, co chtěl. A když byl bohatý a chtěl, co chtěl, myslíte si, že to bylo lepší? Ani v nejmenším. Ty jsi na to, abys byl vedený Duchem Božím. Vliv nebeských ctností je tu a ukazují se krásné a vzácné věci.

To jsou ty proudy. Já, ten nebeský Pán, jsem je rozdělil a jsou rozdělené. Když jste světští lidé, tak to rozdělení nevidíte. Ale já nejsem na to, abych ty dva rozdělené proudy spojoval. To je marná věc. Když jsem přirozený člověk, slibuji si od těch přirozených lidí takové krásné věci, takové utěšené květy! Ale to je oddělené a nesmíme se pokoušet je spojovat. „Netáhněte jho s nevěřícími.“ Co to je? To je spojování dvou proudů, které mají být rozděleny. A když čteme: „Je to lid, který přebývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody“, pak je to lid Boží.

Ale teď to druhé:

II. Vy vidíte jen jeden

Ale vy řeknete, že vy ty dva proudy nevidíte, že vidíte jen jeden. Nu, přirozený člověk vidí jen jeden proud. Zdá se mu, že je všechno stejné. Ano, původně bylo na světě všechno stejné, všechno tělesné a nic duchovního. Jen předivná Boží evoluce vyvine z člověka tělesného člověka duchovního. To je ta pěkná naděje pro každého z nás. Mohou se ti stát velmi krásné věci a pak se díváte na svět s jinou nadějí.

Ale přirozeně je všecko tělesné. To vystihl milý Pavel, když v 1. Korintským 15,46–50 napsal: „Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“ Všechno je přirozeně tělesné a takové, jaké to může být, když je to tělesné. Všechen svět leží ve zlém. Ale to je ten Boží materiál. Tak to zamýšlel, že když chce mít duchovní lidi, pak z toho, co má, předivnou mocí vyvine to, co si přeje mít. Ve vědě se mnoho mluví o evoluci, že prý se život vyvíjel z toho nižšího k vyššímu, až se skutečně objevil i člověk. Já, když čtu správně Bibli, tak nevidím, že by to tak bylo. Já vidím, že Pán Bůh stvořil hotové věci, a vidím, že v přírodě je všechno hotové. Ale na té evoluci něco je. Skutečně, se podle Božích řádů z tělesného člověka Božím působením objevil se ten Boží člověk.

Jaká je ta Boží evoluce, to se v našem textu nepraví zřetelně, ale jinde Pán Bůh jasně říká, co ten nebeský Pán zde předpokládal. Všechno to, jak to duchovní povstane, nevykládá. Co by také vykládal, když to všecko musí zařídit on a vy nepořídíte nic. Co by vám to potřeboval vykládat? On si to duchovní sám zařídí, jestli to tu má být. Když ráčí vykládat, dobře, ale bez výkladu to také jde. On pošle svého svatého Ducha a vy vidíte, jací jste. Začnete toužit po tom, co má Pán Bůh na světě nejvzácnějšího.

To je jádro všech jeho plánů, že jednou půjde na svět v takovém předivném těle, jaké máš ty. Podle toho formoval to ostatní na světě, aby na tohle došlo. To nejvzácnější se nepodá nějakou náhodou. Zde musí být počátek, ze kterého vychází všechno. Ukáže vám, jak je svatý, jak miluje. To je to první. On šel. „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ On je zahladil svou drahou krví, on mi to dá, že já to vidím, že já se ho chytnu, on mi dá, že věřím: Krev Ježíše Krista, Syna Božího, nás očisťuje od každého hříchu. Skrze víru přebývá v mém srdci a je tu nový člověk. Již vynášíte ze svého srdce ty nejvzácnější věci.

Nač je svět kolem? Abyste mu pověděli, že takový zůstat nemusí. Nemyslete si, že Pán Bůh stvořil mrákoty, aby byly mrákoty. Když vidíte, že jsou tělesní, řekněte jim v lásce, že jsou tělesní, ale ne na to, aby zůstali tělesní, ale aby se stali duchovními. Ostatní živočichové jsou na to, aby zůstali tělesní, a nikdy nic duchovního z nich nebude, ale vy na to nejste. Vy se máte stát duchovními lidmi. Jak? Tou jeho připravenou cestou.

To je ta Boží evoluce. Původně je jen jedno, to tělesné, ale když se do toho vloží, z toho tělesného je vzácný duchovní člověk.

A nyní to třetí:

III. Nyní rozumím sobě i jiným

Je-li tomu tak, nu, pak rozumím sobě i jiným. Jaké to na světě je a jaké to bude? Vidíte dva rozdělené proudy. Já nemohu předpokládat, že by tělo bylo pořád horší. Proč? Protože nemohu předpokládat, že by tělo bylo kdy lepší. Z tělesného člověka vždy pocházelo jen tělesné. A takové to je, ale duchovní bylo vždy duchovní a vždycky tu bylo.

To bylo vždycky stejné: dva směry naprosto rozdělené. Ale něco zde nebylo stejného. Na světě nebývalo toho duchovního vždycky stejně, jednou více, jednou méně podle jeho rady. Enoch, Noe – všecko bylo zralé, aby se utopilo, ale zde ti dva tvořili výjimku. Byla jiná doba a takových Enochů a Noemů bylo na světě více, velmi mnoho. To jsou fakta.

A tady vidím více, že to na světě bude ještě jednou zcela jiné. Takové Slovo Boží se zjeví, jak tu ještě nebývalo. Z tělesných lidí nadělá neskonale více duchovních. To pochopíte, když přemýšlíte a jste písmaři. Otevřete si, prosím, Filipským 2,9–10: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí.“ To mu patří. On vyleje svého Ducha a všichni se budou před ním třást, všichni budou vyznávat: „To je jeho láska, že již k němu takto voláme.“

Zatím je to takové, jaké to je. Ve Francii nejen ve škole obecné se náboženství nevyučuje, ale učitelé mají nařízeno, aby se nezmiňovali o Pánu Bohu. Zde vidíte, jaký je ten tělesný člověk. Tělo kvete, ale pro ty Boží věci ani jiskřičky smyslu. To není něco nejhoršího. Takové je tělo. Ale když se smiluje a dotkne se srdcí našich otců, oni se roztouží a budou hledat, kde jsou lidé, kteří se třesou před Pánem Bohem a před jeho Slovem. Když nenašli nic a vyplakali se, řekli: „Budeme takovou církví, jakou si přeje.“ Kdyby to bylo v cizí historii, tak bych se nadchl. To je něco. Ale on nám to Pán Bůh dal do naší historie. On vykoná všechno sám. A když vám to dá, tak to budete mít. Z hojnosti srdce mluví ústa. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Amen.

Kázáno 21. listopadu 1909.