Pluralita starších a diákonů

Pluralita starších a diákonů

Doba čtení: 6 minut

Od druhé světové války je obecně zpochybňován každý aspekt života a také církve byly podrobeny zkoumání Písma. Naše bohoslužby a společenství, naše evangelizace a misijní činnost, to vše bylo ovlivněno, stejně jako církevní správa.

Například na počátku tohoto století byl nejběžnější strukturou místních církví pastor se skupinou diákonů. V případě nepřítomnosti pastora se vedoucím často stával církevní tajemník; nyní je však toto uspořádání vážně zpochybňováno a nejvýznamnější změnou je přechod k pluralitě starších.

Tyto změny způsobily v mnoha církvích otřes a znepokojení členové se ptají: „To se lidé v minulosti tak mýlili? Vážili jsme si jich a Pán jejich službu požehnal, jak je možné, že se v tomto bodě tak mýlili?“

Takové otázky jsou pochopitelné a vždy se musíme mít na pozoru před změnami kvůli změnám nebo jen proto, abychom šli s trendy. Pán nám žehná navzdory našim nedokonalostem a žádná generace nemá úplné pochopení jakéhokoli aspektu biblické pravdy. Není neúctou ke zbožným lidem v minulosti, když se dnes řídíme Písmem, ať už nás vede kamkoli, protože to znamená podřídit se samotnému Pánu. Robin Dowling ve svém článku „Postavení pastora“ popisuje biblický scénář takto:

Nový zákon předpokládá, že každá církev bude mít více než jednoho (staršího), a když prostudujeme otázku starších v Písmu, zjistíme, že důkazy svědčící pro pluralitu jsou naprosto přesvědčivé. Tytéž prameny nás také hodně učí o kvalifikaci a vlastnostech starších.

V mnoha společnostech existoval a v některých stále existuje systém správy, v jehož středu jsou starší místní komunity.

Židé si tento systém vzali s sebou do diaspory. Na některých jiných místech byl tento komunitní model nahrazen správou prostřednictvím rady nebo výboru, ale úcta ke stáří přetrvávala a často se používaly tituly odvozené z dřívějších dob. Titul "starší" se běžně používal v mnoha oblastech kolem Středozemního moře, a tak není divu, že křesťanské církve převzaly tento systém se vším, co k němu patřilo. V Novém zákoně není žádný záznam o ustanovení institutu staršovstva. Nebylo zapotřebí žádných zvláštních pokynů od Ježíše nebo apoštolů, protože církve měly používat to, co bylo všem známé. Jediná oblast, kterou bylo třeba pokrýt, byla kvalifikace pro výkon této služby. Židovští starší byli zodpovědní za správu a kázeň, nikoli za bohoslužbu; podobně se starší v jiných komunitách nezabývali bohoslužbou. Starší církví se však bohoslužbou zabývají ve velké míře, stejně jako správou a kázní, a proto jsou v pastýřských listech duchovní vlastnosti podstatnou součástí požadavků pro tuto službu. 

Z toho je patrné, že správa sborů prostřednictvím skupiny starších byla pro první křesťany přirozená. V moderní době je prakticky každá organizace, každá společnost řízena nějakým výborem, radou nebo orgánem. Protože Nový zákon nestanovuje žádný jiný způsob uspořádání, nemáme žádné oprávnění dělat to nějak jinak. Diákoni byli ustanoveni proto, aby pomáhali starším, nikoli aby je nahrazovali nebo omezovali.

Vedení skupinou starších je ve skutečnosti návratem k praxi přinejmenším některých dřívějších kongregačních a baptistických církví. Například baptistický vedoucí z 16. století John Smyth zastával názor, že „Kristus ustanovil ve své církvi dva druhy služebníků: jedny, kteří se nazývají pastýři, učitelé nebo starší, kteří slouží slovem a svátostmi, a druhé, kteří se nazývají diákoni, muži a ženy, jejichž službou je sloužit u stolů.“

William Kiffin měl v 17. století „tři velmi schopné a laskavé pomocné duchovní nebo také spolubratry či společné starší, jak se jim někdy říkalo“ (Stranger than fiction, B. A. Ramsbottom, Gospel Standard Trust Publications.).

Puritán John Owen napsal: „V jednom městě bylo vícero biskupů v jedné konkrétní církvi (Filipským 1,1)… Tito biskupové, jichž může být v jedné církvi několik, jsou – pokud jde o úřad – stejného řádu a jsou si rovni v moci a důstojnosti.“

Je těžké zjistit, proč se tato praxe přestala používat. Snad v době duchovního úpadku nebyli v církvích vhodní muži, nebo možná trend k „profesionální“ službě vytlačil „laiky“. Velmi často však byli diákoni schopnými muži a prakticky vykonávali službu starších. Ať už byly důvody úpadku vedení skupinou starších jakékoli, je zajímavé číst o zkušenostech C. H. Spurgeona, když v roce 1854 začínal svou službu v Londýně. Říká:

Když jsem přišel do New Park Street, církev měla diákony, ale žádné starší, a já jsem si na základě studia Nového zákona myslel, že by tam měly být obě skupiny služebníků. Je velmi užitečné, když je můžeme mít – diákony, aby se starali o všechny světské záležitosti, a starší, aby se věnovali duchovní části práce; toto rozdělení práce poskytuje prostor pro dva různé druhy obdarování a umožňuje dvěma druhům lidí být užitečnými pro církev; a jsem si jistý, že je dobré mít takové dvě skupiny bratří jako služebníky místo jedné skupiny, která musí dělat všechno a která se často stává pány církve místo toho, aby byla jejími služebníky, jakými by měli diákoni i starší být.

Protože v New Park Street nebyli žádní starší, když jsem četl a vykládal pasáže z Nového zákona, které se týkaly starších, říkával jsem: „To jsou křesťanští pracovníci, kteří zřejmě přestali existovat. V apoštolských dobách měli diákony i starší, ale církev se od tohoto raného zvyku nějak odklonila. Máme jednoho staršího, který káže – tedy pastora – a od něj se očekává, že bude plnit všechny povinnosti starších.“ Členové sboru se mě tu a tam začali ptát: „Neměli bychom jako církev mít starší? Nemůžeme vybrat některé z našich bratří, kteří jsou způsobilí k tomu, aby tuto službu zastávali?“ Odpovídal jsem jim, že bychom raději neměli narušovat stávající stav věcí, ale někteří nadšení mladí muži řekli, že na členském shromáždění sboru navrhnou, aby byli ustanoveni starší, a nakonec jsme je s jednomyslným souhlasem členů skutečně ustanovili. Nevnucoval jsem jim tuto otázku; pouze jsem jim ukázal, že je to v souladu s Písmem, a oni pak samozřejmě chtěli, abychom to také uvedli do praxe. („The Full Harvest“, sv. 2, s. 74)

Jaký je biblický důkaz toho, že místní sbory by měly být vedeny více staršími, kterým pomáhají diákoni?

Srovnání Písma s Písmem ukazuje, že pojmy pastýř, starší a dohlížitel (v některých překladech biskup) popisují různé aspekty téže služby v církvi (Sk 14,23; 20,17-28; Filipským 1,1; 1 Timoteovi 3,1-13; Titovi 1,5-9; 1 Petrův 5,1-4). Pojem pastýř naznačuje pastýřskou a láskyplnou péči ve smyslu vyučování, rad a napravování. Starší - označuje zralost v životní zkušenosti a v aplikaci Písma na život. Dohlížitel - naznačuje odpovědnost a autoritu, byť podléhá vyšší autoritě.

Kdekoli se v Novém zákoně hovoří o těchto vedoucích, je to vždy v souvislosti s místními církvemi a vždy se jedná o skupinu starších nebo skupinu diákonů. Nikdy se nenaznačuje, že by normálně existoval pouze jeden starší nebo jeden diákon.

Přidat komentář