Proč církev opustila způsob vedení skupinou starších?

Proč církev opustila způsob vedení skupinou starších?

Doba čtení: 3 minuty

Clifford Pond v článku Pluralita starších a diákonů napsal, že je těžké dopátrat se toho, proč církev opustila pluralitní způsob vedení a nahradila ho vedením jedním mužem, jemuž přiřkla nejrůznější označení: pastor, reverend, farář, kazatel, duchovní atd. Chtěl bych přesto krátce ukázat na pár důvodů, proč k tomu došlo a proč tomu tak stále je. 

Tradice

Toto je jeden ze stěžejních důvodů, proč je to takhle dneska. Jsou to nakonec i slova Charlesa Spurgeona citovaná Pondem, když říkal lidem ve sboru, aby „nenarušovali stávající řád věcí“. Tradice vedení církve jedním člověkem sahá až do starověku, někam do druhého století po Kristu. A hluboko zakořeněná tradice se jen těžko opouští. O to hůře, když věci nějak fungují a v podstatě (kromě učení Písma) není žádný důvod takovou tradici opouštět. 

I když Pond poukazuje na některé muže minulosti (Smyth, Kiffin, Owen), pravdou je, že to byli spíše výjimky, které potvrzovaly pravidlo, než že by se jednalo o něco běžného v církvi. Teprve bratrské hnutí v 19. století bylo natolik silným impulzem, že se začalo více mluvit o vedení církve skupinou starších.

Špatné učení

Ruku v ruce s tím, jak se od druhého století ujímalo ustanovování jednoho biskupa nejprve v jedné církvi, později v jednom městě a nakonec nad celou oblastí, začal být tato praxe také teologicky obhajována. Ze Starého zákona se začal do církve vnášet model lévijského kněžství. A teprve reformace 16. století tento model zavrhla ve prospěch všeobecného kněžství věřících. Problém však byl, že to zůstalo pouze teorií a jen výjimečně to bylo uváděno do praxe. V praxi zůstalo rozdělení na duchovní a laiky. 

A co se týče učení, dodnes můžete z úst významných teologů, že v Písmu nenajdeme žádný jasný způsob správy církve. Nenajdeme ho nebo jen nechceme vidět?

Pohodlnost a lenost

Ve skutečnosti je to docela pohodlné, když má církev jednoho služebníka, od něhož se očekává, že udělá úplně všechno. Obyčejný „laik“ pak může jenom konzumovat to, co mu služebník připravil. Chodí do církve jako do restaurace a když mu přestat chutnat v jedné, prostě si vybere jinou. Kromě toho může přenést zodpovědnost na někoho jiného. Izraelci chtěli po Samuelovi, aby jim ustanovil krále. Král jim řekne, co mají dělat. Život bude jednodušší. „Duchovní“ jim řekne, jak mají žít, co je správné a co je špatné. Už není potřeba hledat Boha a jeho tvář, není potřeba jít do Písma a studovat ho. Zodpovědnost má „autorita“. 

Ale je to velmi pohodlné i z druhé strany, ze strany „duchovního“. Má všechno pod kontrolou. Může o všem sám jednoduše rozhodovat a nepotřebuje se dohadovat s někým dalším nebo dlouze hledat jednotu a pokoj. A tak vlastně rád nese celé to velké a těžké břemeno církve na svých bedrech, protože to je prostě jednodušší.

Touha po moci

Takové „autoritě“ se samozřejmě líbí, když je na ni přenesena moc. A leckdy to přímo vyžaduje. Typickým biblickým příkladem je Diotrefés, který „si osobuje právo být mezi nimi první“ a ostatní neuznává (3J 9). Může všechno řídit a všechno kontrolovat a nikdo mu do toho nebude mluvit. 

 

Neexistuje lepší řešení výše uvedených věcí, než je vedení církve skupinou starších, kteří jsou si rovni.

Přidat komentář