Rozjímání o dokonalosti milosti

1. Milost je vzácná sama o sobě (2Pt 1,1), vzácná víra.

1. Milost je vzácná, co se týče jejího původu, protože přichází shůry (Jk 3,17).

2. Milost je vzácná, co se týče její přirozenosti, protože je to Boží símě (1J 3,9). Milost je duchovní výšivka duše, je to samotný podpis a otisk Ducha Svatého. Milost neztrácí svou barvu: je to taková hodnota, že čím déle ji uchováváme, tím je lepší – proměňuje se v slávu!

2. Jelikož je milost sama o sobě vzácná, činí nás vzácnými v Božích očích, stejně jako drahocenný diamant zdobí toho, kdo jej nosí. Izajáš 43,4: „Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný.“ Svatí, kteří jsou obdařeni milostí, jsou zvláštním vlastnictvím (Mal 3,17), ačkoli jsou poskvrněni hanbou, ačkoli jsou potřísněni krví – přesto jsou zvláštním vlastnictvím! Celý zbytek světa není nic než plevy. To je to zvláštní vlastnictví – a nebe je zlatá skříň, kde bude bezpečně uzamčené! Člověk plný milosti je slávou doby, v níž žije. Duše zahrnutá milostí je v Božích očích tak vznešená, že Bůh nepovažuje svět za to, aby jí byl hoden, Židům 11,38: „Svět jich nebyl hoden.“ Proto Bůh tak rychle volá svůj lid domů, protože jsou příliš dobří na to, aby žili ve světě, Přísloví 12,26 (KRAL): „Vzácnější jest nad bližního svého spravedlivý.“

Milost je největším požehnáním, vyčnívá nad všemi ostatními věcmi. Existují dvě věci, které v našich očích velmi září – ale milost obě nekonečně zastíní.

1. Zlato. Slunce v našich očích nesvítí tak silně jako zlato. Je to zrcadlo krásy: „Peníze vyřeší všechno“ (Kaz 10,19). Ale milost má větší váhu než zlato. Zlato odvádí srdce od Boha, milost přitahuje srdce k Bohu. Zlato obohacuje pouze smrtelnou část člověka, milost tu andělskou. Zlato pomine (1Pt 1,7), milost však přetrvá. Růže – čím rychleji rozkvete, tím dříve zvadne – je symbolem všeho kromě milosti.

2. Dary. Ty jsou chloubou přírody. Dary a schopnosti jsou, podobně jako Ráchel, krásné na pohled – ale milost je převyšuje. Raději bych byl svatý než výřečný. Srdce plné milosti je lepší než hlava plná myšlenek. Dary nikoho před Bohem neospravedlňují. Neoceníme si přece slupku jablka, i kdyby měla šarlatovou barvu, ale plod. Nesoudíme koně podle jeho postroje a ozdob, pokud nemá dobrou povahu. Co jsou ty nejslavnější schopnosti, pokud není jeho srdce protkáno milostí? Dary mohou být někomu uděleny pro dobro druhých, tak jako jsou kojící prsa dána kojící matce pro dítě – ale milost je udělována pro vlastní věčný prospěch člověka. Bůh může zavrženým dát dary, tak jako Abraham dal synům svých vedlejších žen nějaké dary (Gn 25,6), ale dědictví získává pouze ten, kdo má milost. Ó, často rozjímej o vznešenosti milosti!

1. Rozjímání o kráse milosti by nás přimělo se do ní ZAMILOVAT. Kdo rozjímá o hodnotě diamantu, ten si jej stále více zamilovává. Jan Damašský nazývá milosti Ducha samotnými rysy a projevy Boží přirozenosti. Milost je ten květ radosti, který, podobně jako vinná réva v podobenství Soudců 9,13, „potěší srdce Boha i člověka“.

2. Rozjímání o vznešenosti milosti by nás vedlo k horlivému ÚSILÍ o její získání. V dole kopeme, abychom našli zlato, v peci se kvůli němu potíme. Kdybychom rozjímali o hodnotě milosti, kopali bychom v dole Božích ustanovení, abychom ji získali. Jaké úsilí a zápas v modlitbě bychom pak prožívali! Oblékli bychom se do skromné smělosti a nenechali bychom se odmítnout. „Co mi chceš dát (říká Abraham), jsem stále bezdětný?“(Gn 15,2). Tak by i duše řekla: „Pane, co mi chceš dát, vždyť jsem bez milosti? Kdo mi dá napít vody ze studny života?“

3. Rozjímání o vznešenosti milosti by nás mělo vést k tomu, abychom se snažili být prostředníky při PŘEDÁVÁNÍ milosti ostatním. Je milost tak nesmírně vzácná a mám snad dítě, kterému milost chybí? Ach, kéž bych mohl být prostředkem k tomu, abych tento poklad vnesl do jeho duše! Četl jsem o jednom bohatém Florentinci, který, když se chystal zemřít, svolal všechny své syny a řekl jim tato slova: „Velmi mě nyní na smrtelné posteli těší, že vás všechny zanechám bohaté.“ Ambicí rodiče by však mělo být spíše předat svatost, aby mohl říci: „Ó, mé děti, těší mě, že vás zanechám plné milosti. Utěšuje mě, že ještě před svou smrtí vidím, jak ve vás žije Ježíš Kristus.“