Učit se vynikat

• Zákoníka Zénu a Apolla pečlivě vyprav na cestu, aby jim nic nechybělo. Ať se učí i naši lidé vynikat v dobrých skutcích, kde je jich naléhavě potřebí, aby nebyli neužiteční. (Tt 3,13–14)

Pavel přikázal Titovi, aby vypravil dva cestující učitele na cestu. Ale nebyl to příkaz jenom pro Tita, ve skutečnosti, jak to vidíme ve v. 14, to byl příkaz pro církev na Krétě. Což mimo jiné znovu ukazuje (viděli jsme to již na začátku listu), že dopis nebyl určený jenom Titovi, ale v jistém slova smyslu to byl jakýsi „pověřovací“ dopis, který byl svým obsahem určený křesťanům na Krétě. Titus jim měl pomoci „dát do pořádku, co ještě zbývá“, což se zjevně netýkalo jenom ustanovení starších, ale také mnoha teologických i praktických věcí v jejich životě. Jednou z nich byla horlivost v dobrých skutcích. 

„Ať se učí vynikat v dobrých skutcích.“ To je refrén celého tohoto krátkého listu. Na konci první kapitoly jim Pavel vysvětluje, že nevěřící lidé nejsou schopni žádného dobrého skutku (Tt 1,16). Na konci druhé kapitoly jim ukazuje, že s věřícími lidmi je to jinak, protože Pán Ježíš „se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj lid, horlivý v dobrých skutcích“. Křesťané jsou lidé, kteří jsou horliví v dobrých skutcích. Nedělají tyto skutky proto, aby si zasloužili spasení, ale proto, že je Ježíš Kristus zachránil, dal jim nové srdce, svým Slovem obnovuje jejich mysl a připravil pro ně dobré skutky, aby v nich chodili (Ef 2,10 ČSP). A na samotném konci listu Pavel říká, že Titus má dávat lidem příležitosti, aby se učili nejenom dobrým skutkům, ale aby v nich přímo vynikali. To úzce souvisí s onou horlivostí, o níž píše ve druhé kapitole. Kdo je horlivý v dobrých skutcích, ten v nich bude vynikat. 

Je důležité porozumět tomu, že to není něco samozřejmého, co se v křesťanském životě jen tak objeví. Mnozí křesťané na Krétě byli křesťany pravděpodobně poměrně dlouhou, někteří možná od seslání Ducha svatého v den letnic, protože mezi shromážděnými Židy, kteří slyšeli o velikých věcech Božích a z nichž se tři tisíce ten den obrátili, byli také lidé z Kréty (Sk 2,11). Přesto nebyli horliví v dobrých skutcích – když si pročteme ten krátký list a podíváme se na všechno, co Pavel kárá, vypadá to, že křesťané na Krétě byli horliví v kdečem jiném, jen ne v dobrých skutcích. A museli se učit vynikat v nich. 

Jak se to ale mají křesťané učit? Jak máme rozpoznat, které dobré skutky nám Bůh připravil? Jednoduchou nápovědu najdeme v našem textu. Dobré skutky, které nám Bůh připravil, jsou mimo jiné takové, které jsou „naléhavě potřebné“. To je podstata Pánova podobenství o milosrdném Samařanovi (Lk 10,29–37), podle toho bude rozlišovat mezi ovcemi a kozly (Mt 25,31–45), to je důraz řady varování v Jakubově listu, to je víra, která koná skrze lásku (Ga 5,6), která není ani mrtvá ani neužitečná. Pavel napsal křesťanům v Galácii:

• V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. (Ga 6,9)

Den sklizně přijde. Každý člověk bude jednoho dne sklízet. Den velké sklizně se blíží a každý z nás si musí klást otázku, co bude sklízet. Víme, co bychom chtěli sklízet. Jak toho ale dosáhneme? „V konání dobra neumdlévejme.“ Řecké slovo, které zde popisuje to dobré, má velmi široký význam a použití a jde o popis morálních kvalit. To slovo se dá přeložit také slovem krásné, znamenité, užitečné, vhodné. Můžeme tedy dobře rozumět této výzvě v tom smyslu, že nemáme umdlévat v užitečném jednání. V takovém jednání, které je výtečné, ve skutcích, které nám Bůh připravil, v tom, co slouží druhým a co je tedy užitečné Božímu lidu a Božímu království. Nemáme umdlévat v tom, co přinese slávu Bohu, co vyvýší Pána Ježíše Krista, co povede ke spasení druhých lidí. Vždyť naším Pánem je Ježíš Kristus, a naší silou je Duch svatý, který v nás přebývá, motivuje nás, povzbuzuje i uschopňuje.

Kristus se posvětil za svůj lid, který je horlivý v dobrých skutcích. Křesťané nemohou být pasivní, protože víra je aktivní, činná. Víra nikdy není pasivní, skrytá, neviditelná, niterná. Víra není soukromou záležitostí, která by se nikdy nedostala na světlo světa. Víra se vždycky bude projevovat láskou a láska je usilovná, láska pracuje. Proto se mluví o Božím lidu, který je horlivý v dobrých skutcích. A církvi v Tesalonice Pavel dosvědčuje jejich skutky lásky (1Te 1,3 – činná víra, usilovná láska, vytrvalá naděje). Titus měl na Krétě učit křesťany vynikat v dobrých skutcích, aby nebyli neužiteční (Tt 3,14). Proč? Protože neužitečný křesťan je protimluv! Neužitečný křesťan balancuje na ostří nože, pohybuje se na velmi tenkém ledě. Neužitečný křesťan je jako ten muž, který zakopal svěřenou hřivnu, místo aby ji rozmnožil a přinesl svému pánu i s úroky (Mt 25,14–30). Ten muž slyšel strašlivá slova z úst svého Pána:

• A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 25,30)

Proto se křesťané musí učit vynikat v dobrých skutcích. Jednoznačně se tak může prokázat, zda byli vykoupeni, zda jsou proměňováni Boží milostí, zda v nich přebývá Duch svatý, který v nich působí chtění i činění (Fp 2,13). 

Naší povinností je činit, co je správné. Božím dílem je všechno ostatní. Bůh dovádí pole ke sklizni. Bůh dává úrodu. Bůh určuje pravý čas. Na nás je, abychom rozsévali, abychom v tom byli horliví a neumdlévali. A Boží slovo nás ujišťuje, že budeme sklízet v ustanovený čas. To neznamená, že budeme nutně sklízet až na věčnosti, i když teprve na věčnosti se ukáže celý rozsah této sklizně. Bůh dává takovou milost, že často můžeme vidět ovoce své služby už nyní. 

Pán Ježíš nás v kázání na hoře povzbuzuje svými slovy:

• Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,16)