Chytit příležitost za pačesy

Někteří lidé nikdy nevstanou včas, aby stihli vlak, ale dorážejí na nádraží ve chvíli, kdy vlak odjíždí. Potom ospale říkají: „Co se to děje? Vlak už odjel? To se mi musely v noci zastavit hodinky.“ Vždycky přijíždějí do města den po skončení trhů a otevírají své stánky hodinu poté, co všichni zavřeli. Suší seno, když slunce přestane svítit, a začínají sklízet obilí, když skončí pěkné počasí.

Po výstřelu ze zbraně volají: „Zamířit!“ Zamykají dveře stáje, když jim někdo koně už ukradl. Jsou jako kravský ocas, vždycky vzadu. Chytají čas za paty, a ne za čelo, pokud ho vůbec někdy chytí. Nemají větší cenu než starý kalendář – jejich čas vypršel, nehodí k ničemu. Naneštěstí je ale nemůžete vyhodit jako ten starý kalendář. Jsou jako ona stará dáma, která by si chtěla vybrat celý svůj důchod předem. Nechtějí umřít, ačkoliv už k ničemu nejsou. Říká se, že „Neřeš-to“ a „Žij-dlouho“ jsou blízcí příbuzní – o to víc způsobují škody. Kdyby byli nesmrtelní, dokud by nedokončili svou práci, určitě by nezemřeli ve spěchu, protože ještě ani nezačali pracovat.

Nedochvilní lidé obvykle omlouvají svou lenost slovy: „Jsem jen trochu pozadu.“ Ale malé zpoždění je stále zpoždění a zameškání je stejně dobré jako minout se o míli. Můj soused Nedbal začal zakrývat studnu poté, co se mu v ní utopilo dítě, a dole na Staré farmě si připravil spoustu kbelíků s vodou potom, co mu dům lehl popelem; až nebude moct udržet pero, bude se snažit sepsat závěť, až mu přestane sloužit paměť, bude chtít litovat svých hříchů.

Tito pomalochodci si myslí, že zítra je lepší než dnes, a řídí se starým příslovím, které převrátili naruby: „Nikdy dnes nedělej to, co můžeš odložit na zítra.“ Věčně čekají, až připluje jejich loď, a pořád sní o tom, že se to brzy zlepší, zatímco jim v brázdách roste plevel a krávy procházejí dírami v živém plotě. Kdyby ptáci počkali, až jim na ocas nasypou drobky, jakou snídani by pak odnesli domů svým rodinám! Ale dokud se věci hýbou tak rychle, jak se hýbou, budou si muset mladí doma plnit ústa prázdnými lžícemi. „Nevadí“, říkají, „blýská se na lepší časy, ještě chvíli počkejte.“

Všichni jejich holubi jsou na střeše, a podle jejich slov jsou opravdu vykrmení. A to by také měli být, protože zatím žádného z nich ještě neměli v ruce, zatímco jejich žena i děti jsou polomrtví hlady. „Něco se určitě najde,“ říkají. Proč se ti povaleči nejdou podívat a nenajdou si to sami? Čas a příliv na nikoho nečekají, a přesto se tihle chlápci flákají, jako by měli času na rozdávání, života nazbyt a příležitostí plný pytel. Svůj omyl poznají, až je nedostatek vyžene, a to u některých v naší vesnici nebude trvat dlouho, protože už se vydali na dlouhou cestu do Nouzova. Kdo nechce orat, nemůže čekat, že bude jíst; kdo promarní jaro, bude mít hubený podzim. Nechtěli kout železo, když bylo žhavé, a brzy zjistí, že studené železo je velmi tvrdé.

„Kdo nechce, když může, nebude mít, až se mu bude chtít.“

Čas není uvázaný ke kůlu jako kůň ke žlabu. Plyne jako vítr, a kdo chce s jeho pomocí mlít obilí, musí nastavit lopatky větrného mlýnu. Kdo se chce najíst očima, ukouká se k smrti. Bez bolesti se nedá získat nic než chudoba a špína. Říkávalo se, že Jack se dostal nahoru kvůli své hlouposti, protože vyměnil krávu za fazoli. Myslím, že dnes by se Jackovi dařilo jinak, ale ani za starých časů ani v jiných dobách by si Jack nenechal hloupě uniknout nabízenou příležitost, protože zajíci nikdy nevbíhají do tlamy spícím psům. Kdo má dost času na to, aby vyhlížel lepší časy, pro toho nastane doba, kdy bude muset činit pokání za tento promarněný čas. Nestačí ležet a volat: „Bůh nám pomáhej!“

Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami. Když vidím člověka, který prohlašuje, že doba je zlá a že má pořád smůlu, většinou si řeknu: „Ta stará husa nechtěla sedět na vejcích, takže se všechna zkazila, a teď prý Prozřetelnost může za to, že se z nich nic nevylíhlo.“ Nikdy jsem nevěřil na štěstí, snad kromě toho, že věřím, že štěstí člověka přenese přes příkop, když umí dobře skákat, a že mu dá do hrnce trochu slaniny, když se stará o svou zahrádku a chová prase. Štěstí obecně přichází k těm, kdo se o něj starají, a já se domnívám, že alespoň jednou za život zaklepe na dveře každého člověka, ale pokud je ten dotyčný neotevře, jde pryč. Ti, kteří propásli poslední kočár a nechali si utéct každou příležitost, začnou nadávat na Prozřetelnost, že všechno staví proti nim: „Kdybych dělal klobouky,“ říká jeden, „lidé by se rodili bez hlavy.“ „Kdybych šel k moři pro vodu,“ naříká druhý, „zjistil bych, že je vyschlé.“ Každý vítr je pro zbloudilou loď nepříznivý. Moudrý ani bohatý nemohou pomoci tomu, kdo si dlouhodobě odmítá pomoci sám.

Honza Oráč posílá svým přátelům uctivé pozdravy a teď, když je po žních a chmel je sklizený, hodlá jim, jak slíbil, věnovat trochu poezie, aby ukázal, že nesedí za pecí. Honza požádal pastora, aby mu půjčil některého z básníků, a ten mu dal dílo George Herberta – bezpochyby velmi dobré, ale místy poněkud neprostupné jako prastarý les. Přesto se v těch starých podivných verších najde leccos a člověk tu a tam narazí na trsy těch nejsladších oříšků, i když některé z nich je dost těžké rozlousknout. Následující báseň je blízká tématu, o němž je teď řeč, a má dostatečně jasný smysl, ačkoliv, s prominutím, Honza v ní nevidí žádný rým. Protože je však od velkého Herberta, musí být dobrá a dost dobře ozdobí Honzovo povídání jako květina zapíchnutá v knoflíkové dírce jeho nedělního kabátu.

Ať se tvá mysl stále sklání, 
ať neustále spřádá plány, 
kde, kdy a jak své dílo vykonat. 
Lenošení plodí jen červy, 
leč odhodlaný poutník, 
i když se občas zastaví, 
jde stále dál. 
Činorodí a bouřliví duchové žijí. 
Napište ostatním: „Zde leží jeden takový.“