Znamení časů

Ježíš se obrací k zástupu – uvědomme si, že zástup je stále shromážděn kolem Ježíše už od okamžiku, kdy odešel z domu farizea na konci 11. kapitoly. Zástupy se tísnily kolem Pána, když odmítl být soudcem mezi dvěma bratry, kteří se hádali o své dědictví. 

V tuto chvíli ovšem Pán ukazuje na to, že je soudcem daleko větším – kvůli jeho dílu přichází rozdělení a podle něj bude souzen celý svět. Pán ještě před křížem ukazuje shromážděnému zástupu, že on je tou osobou, skrze kterou bude vše rozsouzeno. Ale vedle toho je také varuje – varuje je před duchovní leností nebo otupělostí. Před neochotou dělat duchovní rozlišování. A ukazuje jim to na praktickém příkladu. Každý den se dívají na oblohu a určují, jaké bude počasí. A dělají to dobře. Jejich zkušenosti odpovídají realitě, v níž se pohybují. Ale zcela jinak je tomu v duchovní realitě:

• Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? (Lk 12,56)

To, co vidí na obloze, rozpoznají velice snadno a dobře. Proč totéž neudělají v duchovních věcech? Za toto jednání si vysloužili Pánovu výtku, takže je nazývá pokrytci. To slovo, řec. hypokrités, znamenalo v klasické řečtině divadelního herce s velkou maskou před obličejem. Ovšem v židovském chápání to slovo znamenalo ještě více: popisovalo bezbožného člověka, takového, který se odvrátil od pravdy. V našem textu popisuje lidi, kteří ve svých životech jednají rozporuplně – vidí znamení časů, ale odmítají je pravdivě interpretovat. Dovedou posoudit znamení na obloze, která se týkají počasí, ale neposuzují znamení, která ukazují na blížící se Boží soud. Jsou jako lidé za dnů Noeho: 

• Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. (Lk 17,27–29)

Nebylo to tak, že by tito lidé neměli žádné indicie, na základě kterých by měli rozpoznat tento Boží čas. Bylo to přesně naopak. Vzpomínáte si na mudrce z Východu, kteří se přišli poklonit nově narozenému králi z Matouše 2? Šli se zeptat krále Heroda, který se ptal zákoníků, kde se má narodit Mesiáš. „V Betlémě,“ byla jejich pohotová odpověď. Kolik z těchto mudrců tam bylo, aby se poklonili tomuto nově narozenému králi? Ani jeden! Jan Křtitel vydával jasné svědectví o Kristu – ale neposlechli ho. Později Ježíš říká:

• Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali,‘ Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – říkáte: ‚Je posedlý.‘  Přišel Syn člověka, jí a pije – říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ (Lk 7,31–34)

Zase nic. A tak to šlo stále dokola. Proto ta tvrdá slova: pokrytci! A klade jim jednoduchou otázku: „Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“ (Lk 12,57). Tato otázka je klíčem k našemu duchovnímu zdraví. A odpověď na ní předznamenává to, zda budeme ve skupině těch, kdo jsou duchovně tupí, otupělí, lhostejní, nebo zda budeme nalezeni jako věrní – jako správci z předchozího oddílu Lukáše (Lk 12,43–44). 

Máme jen dvě možné odpovědi na tuto otázku, kterou Ježíš klade zástupům. První odpověď nám Lukáš zaznamenal už na začátku jedenácté kapitoly, když psal o modlitbě. Tehdy napsal, že ačkoliv jsme zlí, umíme dělat i dobré věci. To je to jádro. Nejsme s to posoudit, co je správné, protože jsme zlí. Lidské srdce je převrácené (Jr 17,9). Jinými slovy – nemůžeme rozpoznat tato znamení časů, protože toho nejsme schopni, a i kdybychom byli, tak stejně nechceme, protože nechceme mít nic společného s Bohem. Znamenalo by to příliš mnoho pro naše životy. Jsme duchovně mrtví a zoufale nutně potřebujeme Boží milost a probuzení. To je správná odpověď na tuto Pánovu otázku. To je jediná odpověď, která nás může přivést pod kříž Ježíše Krista, k jeho dokončenému dílu vykoupení, která nás přivádí k jeho nohám, která nás pokořuje až do prachu, protože sráží naší pýchu, která si nechce připustit, že by bylo cokoliv špatně. A právě s ní je spojená ta druhá odpověď na tuto otázku – totiž jakákoliv jiná než ta první. Odpověď, která říká, že to přesně nemůžeme vědět, ale že na tom nejsme tak špatně. Možná některé věci potřebují trochu poopravit, ale v jádru nejsme špatní lidé a Bůh toho na nás na soudu moc nebude mít. Tuto odpověď Ježíš pravděpodobně předpokládal, proto svým posluchačům připomíná, že musí být připravení na Boží soud (Lk 12,58–59). 

Dostali jsme dar věčného života, dar spasení, který je zadarmo, za který cele zaplatil náš Pán, ale je tady cena za následování. A stejně tak jako našeho Pána stálo naše spasení úplně všechno, tak také nás bude stát následování Krista úplně všechno. Ale jenom toto těsné následování Pána nás dovede připravit na jeho druhý příchod, jehož známky vidíme už nyní. Jenom těsné následování Pána nás může připravit na setkání s nejvyšším soudcem, před nímž se skloní každé koleno na nebi i na zemi. A tak nám nezbývá nic jiného, než jít ke Kristu. Volat k němu a hledat záchranu jen u něj. 

Nicméně Ježíšova otázka nás vede ještě dál. Máme rozpoznávat časy, v nichž žijeme, ale nejenom proto, abychom nebyli překvapení Pánovým náhlým příchodem, ale také proto, abychom byli schopni dát dobrou odpověď každému, kdo by se nás vyptával na naši naději (1Pt 3,16). Máme žít jako moudří, nikoliv jako pošetilci (Ef 5,15). Ačkoliv nejsme ze světa, byli jsme ponecháni ve světě, abychom zde svítili jako hvězdy v pokolení pokřiveném a zvráceném. Pokud však máme dát dobrou odpověď lidem tohoto světa, lidem naší doby, musíme také rozumět duchu doby. A i když je naše odpověď v jistém slova univerzální, protože vždycky povede k Pánu Ježíši Kristu a k jeho dílu, měli bychom být schopni také reagovat na konkrétní věci, s nimiž lidé tohoto světa přicházejí. Jestliže máme být Židovi Židem a Řekovi Řekem, potřebujeme vědět, čím se liší Žid od Řeka, potřebujeme poznat smýšlení druhých.

Jde o smýšlení a pochopení druhých. Přesně to vidíme u Pavla, když káže filozofům v Athénách. Vidí jejich snahu zalíbit se všem možným známým i neznámým bohům, takže odtud vychází a zvěstuje jim Stvořitele světa a Soudce všech lidí. Ale rozumí dnešní křesťané světu kolem sebe? Církev je vždycky vystavená dvojímu nebezpečí:

Nebezpečí, které je více zřejmé, spočívá v tom, že se církev pod záminkou porozumění světu poddá, tedy zesvětští. Místo aby svítila do temnoty okolního světa, začne se světem splývat. Potom už ale nemá, čím by mohla oslovit svět, protože v samotné takové církvi už není místo pro evangelium, které je světu bláznovstvím, které svou mocí odděluje církev od světa a které svým obsahem svět uráží. 

Druhé nebezpečí spočívá v tom, že se církev uzavře před světem, schová hlavu do písku. To může vypadat tak, že uteče za hradby svých tradic a bude žít, jako kdyby svět kolem neexistoval, příp. existoval jako nutné zlo. Taková církev začne brzy připomínat skanzen. Misie vychladne a církev se zabývá jenom sama sebou. Jiným druhem útěku je to, co bychom mohli nazvat předuchovnělou odděleností od světa – i zde je svět vnímán jenom jako nutné zlo, v němž musíme být. Ale křesťan se nemá zabývat světem, má se zabývat jenom duchovními věcmi a ty světské, v nichž žijeme, má nechat světu. Jedná se vlastně o vytvoření jiné zdi, za kterou je možné se zavřít – v tom prvním případě je to tradice, v druhém zbožnost, přičemž ani jedno ani druhé není samo o sobě špatné, naopak je to žádoucí. 

Když Charles Spurgeon mluvil o kazateli, řekl, že se má jedním okem dívat do Písma a druhým do novin (tehdejší noviny byly skutečně jiné, než dnešní), aby mohl evangelium přinést lidem do jejich životů, do světa, v němž žijí. Proto se i my musíme učit rozumět světu, v němž žijeme. Tento svět bude do příchodu Pána Ježíše stále ležet ve zlém a nám se bude vždycky „ošklivit i jejich plášť poskvrněný hříchem“ (Ju 23).  Vypadá to, že se celý svět propadá do stále většího chaosu – morálního, společenského, ekonomického i politického. Může se v tom někdo vyznat? Je možné takovým věcem porozumět? Může to být velmi obtížné a možná nás to bude stát hodně času a namáhavého přemýšlení, ale určitě je dobré snažit se pochopit, proč lidé dělají to, co dělají, proč věří tomu, čemu věří, znát jejich vysvětlení a jejich důvody, protože to nám pomáhá otevřít cestu k nim a najít správnou strunu, na níž bychom mohli zahrát evangelium milosti Pána Ježíše Krista.