11. října 1424

Před šesti sty lety, 11. října roku 1424, zemřel slavný český vojevůdce a bojovník za svobodu kázání Božího slova Jan Žižka z Kalicha. Jeho památku si čeští evangelíci připomínali až do Bílé hory a z paměti národa ji vymazala teprve důkladná práce jezuitů (kteří u nás působili na základě pozvání katolické strany a Ferdinanda I. Habsburského už od roku 1555) a důsledná rekatolizace po Obnoveném zřízení zemském (1627 Čechy, 1628 Morava). Obraz Žižky jako věrného křesťana tak byl důkladně zastřen a už nikdy se ho nepodařilo obnovit. Historik Petr Čornej píše, že „v Žižkovi ztrácela husitská revoluce vynikajícího vojevůdce a vnitřně čestného člověka, jehož zaujetí pro čtyři artikuly pražské a vítězství božího zákona bylo natolik upřímné a důsledné, že vlastně vylučovalo kompromis.“ (Velké dějiny zemí Koruny české, Paseka 2000, s. 342).

Žižka zemřel nejspíš na otravu krve po neléčeném zánětu („hlíznatého onemocnění“) při obléhání Přibyslavi, která však byla ještě ten den dobyta. Staré letopisy české popisují jeho smrt následovně (Ze starých letopisů českých, Svoboda 1980, s. 99):

Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno Sirotci, jako by jim zemřel otec. Dobyli hrad Přibyslav a upálili na šedesát těch, kteří se na něm bránili; hrad také vypálili a rozbořili. Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. A potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele. 

Český historik František Šmahel (Šmahel, František, Jan Žižka z Trocnova, Melantrich 1969, s. 189) charakterizuje Žižku následovně:

Žižka vstoupil do revoluce jako zanícený vyznavač kalicha a horlivý stoupenec nápravy světské církve i křesťanského života. Zcela v duchu nekompromisního pojetí zákonnosti evangelia, jež vyznačovalo celou českou reformní školu, neuznával koexistenci různých „pravd“ a různých přístupů k poučením Písma. Pravda byla jen jedna, ta pocházela přímo od Boha a tu také Žižka jako jedinou uznával. Jeho přímočará, nemeditativní povaha žádala si víry opřené o jasné a srozumitelné formule. Čtyři pražské artikule ve znění, které uznával, poskytly mu je v plné míře. Této summy se přidržel jako nedotknutelného osobního kréda, tuto summu nelítostně požadoval od druhých. 

Asi nejlepší a nejdůkladněji zpracovaný moderní popis víry Jana Žižky najdeme v nedávno vyšlé monografii dalšího českého historika Petra Čorneje (Čornej, Petr, Jan Žižka, Paseka 2019, s. 572):

Průkaznější je porovnání husitských katechismů s Žižkovými písemnostmi a zejména s jeho činy. Je nepochybné, že vojevůdce usiloval žít ve shodě s živou, tj. dobrými skutky ozdobenou vírou, která se věrně řídí zásadami „Pána Jezu Krista a jeho zákona“. Neboť opravdový křesťan je ten, kdo Krista „v skutciech následuje a jemu v ctnostech přirovnává“, který se kaje ze spáchaných hříchů, plní boží přikázání a neposkvrňuje svátou Trojici. Žižkova víra v trojjediného Boha byla pevná a neotřesitelná. V Bohu-Otci viděl nejen všemohoucího stvořitele nebe i země a „svého milého tatíka“, ale také svého Pána, kterému oddaně sloužil. Bůh byl i v jeho chápání svrchovaným a nejlepším dobrem, „nad něž nemuož lepšie pomyšleno býti“, a současně nejvyšším vládcem, jehož se všichni upřímní křesťané musí bát, jej poslouchat i nade všechno milovat. Doufal, že obdržel alespoň některé ze sedmi darů Ducha svatého („múdrost, rozum, rada, síla, uměnie, dobrotivost a bázeň), toužil se vyvarovat sedmi smrtelných hříchů a snad i naplňovat sedm tělesných a sedm duchovních milosrdenství, mimo jiné trestat hříšníky a „modliti sě za přátely i za nepřátely“. Beze sporu spoléhal na poslání církve bojující, respektive „rytieřující“ (ecclesia militans), která přemáhá svět, tělo i ďábla a ve své vítězné podobě, tvořené Kristovým nebeským vojskem, dosáhne konečného triumfu (ecclesia triumphans). I pro Žižku byla skutečná církev Kristova sborem „všech vyvolených ke spasení“. Mimo církev si husitský hejtman nedokázal spásu představit.

Zdá se, že písně, které u nás v 16. století protestanté o Janu Žižkovi zpívali, domy, které po něm byly pojmenované a jeho vyobrazení na mnohých domech, dávají za pravdu tomu, že to byl muž, který miloval Krista, chtěl žít pro jeho slávu a usiloval o to, aby se Boží slovo kázalo svobodně a bez omezení po celé naší zemi. 

Kromě dvou citovaných monografií najdete poměrně obsáhle zpracované heslo Jan Žižka na stránkách české Wikipedie.