Zamyšlení

Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. (Gn 27,28)

Izák, který byl požehnaný od Boha, požehnal svému synu. Ve svém požehnání ho zahrnul vším pozemským požehnáním. Nebeská rosa napájí Izraelskou zemi po většinu roku a vede k hojnosti obilí i moštu. Kéž by i na nás Bůh každodenně sesílal nebeskou rosu Ducha svatého, aby naše životy přinášely hojnou úrodu obilí i moštu, abychom byli plodní a svými životy mu vzdávali chválu. My nejsme jako Jákob, nepřišli jsme ukrást otcovo požehnání, ale byli jsme přivedeni k Otci skrze Syna Duchem svatým a hojnost nebeského požehnání je nám zaslíbena právě v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by ty proudy živé vody plynuly z našeho nitra, jak to Pán ve své milosti a dobrotě zaslíbil (J 7,37–39).

Přistoupil tedy a políbil ho. Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin. (Gn 27,27)

Izák nevěřil Jákobovi. Znovu se chtěl ujistit tím, že si na syna sáhl. Kozí kůži považoval za lidské chlupy a Jákob ho znovu ujistil v tom, že je Ezau. Nakonec otce políbil a otec ucítil vůni Ezauových šatů. Ale i tento Jákobův polibek byl lží, pokrytectvím, protože Jákob přišel s jediným cílem: získat požehnání, které otec slíbil jeho bratrovi. Izák už nic dál neřešil a Jákobovi požehnal. Požehnal mu vším materiálním požehnáním. Ezau měl dostat všechno, ale dostal to Jákob. Tak Bůh obrátil Izákovu pomýlenou lásku k Ezauvi vzhůru nohama a začal ho znovu učit, že nemůže stavět na tom, co vidí, slyší nebo cítí, ale musí žít z víry, která se spoléhá na Boha.

Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Učinil jsem, co jsi mi uložil. Nuže, posaď se prosím a pojez z mého úlovku, abys mi mohl požehnat.“ (Gn 27,19)

Když přišel Jákob ke svému otci, tak hned na první otázku svého otce odpovídá lží spojenou s polopravdou (že je prvorozený). A roztáčí kolotoč dalších lží. Izák se ptá – kdo jsi? A Jákob lže. Jsem Ezau. Hlas byl Jákobův, ale představuje se Ezau. Izák byl slepý, ale nebyl hluchý! Můžeme to dobře vidět hned z následující Izákovy otázky (v. 20). Lež následuje za lží. Jákob lhal o tom, že splnil otcovo přání, lhal o tom, že připravil pokrm, lhal o tom, že kůzle je jeho úlovek. To je klasická spirála hříchu. Jedna lež spouští další, jeden hřích vede k dalšímu. A nakonec Jákob nelže jenom o sobě, ale lže také o Bohu. Používá Boží jméno k tomu, aby zamaskoval svůj vlastní hřích, což je rouhání. 

Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ (Gn 27,2–4)

Izák je slepý a cítí se být na prahu smrti. Ale žil ještě skoro půl století a zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta. Co bylo jeho největší touhou, když si myslel, že se blíží den jeho smrti? Dobře se najíst a požehnat synovi. Ale kterému synovi to chce žehnat? Neřekl snad Bůh, který syn bude požehnaný? To vypadá, jako by Izák chtěl vzít věci do vlastních rukou. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že mu udělí otcovské požehnání. Hledal vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. Jenom moudrost shůry je čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.

Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji. (Gn 26,30–31)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my na Izákovu jednání s těmito lidmi můžeme znovu vidět jeho pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. A potom se v pokoji rozešli. To je novozákonní výzva, která nám říká, abychom, pokud je to možné a pokud to záleží na nás, žili se všemi v pokoji (Ř 12,18).

Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný! (Gn 26,29)

Co to tedy bylo, že Pelištejci rozeznali Boží přítomnost na Izákovi? Tato slova jsou napsaná v kontextu uctívání, takže to byla jedna z těch věcí – Izák neustále uctíval Pána a ukazoval na něj. Druhou věcí byl nepochybně jeho způsob života, kdy se snažil najít pokoj s lidmi. Byla to pevnost jeho charakteru a jeho postojů. A konečně to bylo Boží dílo – Bůh otevřel oči Pelištejců a dal jim pochopit, že je to on sám, kdo Izáka chrání. Podobně jako později naplnil strachem pronárody v Kenaánu, když byli Izraelci vyvedeni z Egypta. Pelištejci uzavřeli pakt o neútočení, zavázali se přísahou a rozešli se s Izákem v pokoji. Bůh splnil Izákovi své slovo, když mu řekl: „Neboj se!“ A totéž říká i nám: „Neboj se!“

Odvětili: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít. (Gn 26,28)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my můžeme znovu vidět Izákovu pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky na jednání s těmito lidmi. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Vidíme tady Božího muže, který se nechává vést Bohem a Bůh mu žehná. Bůh mu ze své milosti otevírá dveře, a je to mimo jiné kvůli jeho věrnosti a zachovávání Božího slova.

Tu k němu přišel z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě.“ (Gn 26,27)

Tentýž abímelek, který ho vyhnal, za ním nyní přichází a chce s ním uzavřít smlouvu. Nebudeme ti dělat nic zlého a nic zlého jsme ti neudělali – jenom jsme tě vyhnali. Mohli jsme tě zabít, ale neudělali jsme to … Vidíme, že Bůh ti žehná, že jsi Hospodinův požehnaný, tak bychom chtěli uzavřít smlouvu. Chceme zavázat k tomu, že na nás nebudeš útočit, že s námi nenaložíš zle. Ale Izáka nějaký Gerar vůbec nezajímal. Bůh mu zaslíbil celou kenaánskou zemi a Izák se nemusel starat o to, co měl aktuálně před očima, místo toho se upínal k tomu, co mu Bůh zaslíbil – upínal se k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni. (Gn 26,25)

Bůh se zjevil Izákovi, a co udělal Izák? Izák vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Abraham neustále stavěl oltáře. Izák byl položen na oltář. Teprve nyní Izák sám staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno, oslavuje Pána. To neznamená, že do té doby nebyl věřící – svou víru prokázal mnoha způsoby a v mnoha věcech. Přesto teprve nyní dělá to, co pravidelně dělal jeho otec – buduje oltář a vzývá Pána. Přesně to máme udělat i my. Už tady nemáme kamenné oltáře, na které bychom pokládali oběti zvířat a spalovali je jako libou vůni pro Hospodina. Bůh po nás chce úplně jinou oběť – a tou jsme my sami. Máme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. To je naše pravá bohoslužba.

Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou. 

Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. (Gn 26,18)

Pelištejci viděli, že Bůh je s Izákem (v. 28). Že mu Bůh žehná, že je Hospodinův požehnaný (v. 29). Jak to viděli? Nejspíš na jeho dobrých skutcích, na tom, jak pracoval, jak obdělával pole, jak choval dobytek, jak obnovoval zasypané studny, jak mu Bůh ve všem žehnal. Kéž by i na nás lidé viděli takové světlo, takové skutky, takovou milost a takové požehnání. A kromě tohoto fyzického slova smyslu bychom měli obnovovat také ty duchovní studny, ukazovat lidem, že tady jsou zasypané zdroje živé vody, která tu dlouho tryskala ze země, ale moderní „Pelištejci“ (modláři, bezvěrci atd.) je zasypali smetím a prachem bezbožnosti, pověrčivosti a ateismu. Kéž Pán dá svou milost a obnoví svůj lid v této zemi.

Abímelek řekl Izákovi: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ (Gn 26,16)

Bůh požehnal Izákovi. Požehnal mu tak, že se vzmohl nad všechny Pelištejce. Ale to přineslo problémy. Pelištejci začali Izákovi závidět (v. 14). Řekl bych, že s tím souvisí také následující verš, který mluví o tom, že zasypali studny, které vykopal jeho otec Abraham. Takže znovu přichází abímelek, a tentokrát Izáka vyhání. Odejdi od nás. Nechceme tě tady, jsi mocnější než my. Proč Izáka vyhnali? Protože byl mocnější než oni. A teď psi štěkají na lva? Vypadá to tak. Ale Izák je plný pokoje a milosti. Prostě jde dál. To je důsledek Božího požehnání, důsledek poddání se pod mocnou ruku Boží. Ví, že mu Bůh zaslíbil zemi a tak se nemusí dohadovat ani přít, nemusí ani bojovat o ty studny. Trpělivě čeká, až mu Bůh sám připraví prostor.

Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. (Gn 26,15)

Co je to za jednání, které zasype studny v zemi, kde voda je tak vzácná? To je čirá hloupost a čiré zlo. Ale Izák obnovuje zasypané studny a dává jim stejná jména, jimiž je pojmenoval jeho otec. Vytrvale a neúnavně pracuje. Zasypali studnu, tak jí obnoví. Vytlačili ho od ní, tak jde o kus dál, k další zasypané studni a znovu kope, znovu obnovuje, znovu pojmenovává a označuje. I my máme být horliví v dobrých skutcích, máme se učit činit dobro všude tam, kde je to zapotřebí, abychom nebyli neužiteční (Tt 3,14–15). Bůh nás zachránil ze své milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, abychom žili v dobrých skutcích, které pro nás připravil (Ef 2,8–10).

Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. (Gn 26,13–14)

Nevěřící lidé nechtějí vidět velikost Boží milosti a hloubku Božího požehnání, které spočívají na věřících. I když vidí jednotlivá konkrétní požehnání, jejich vzdor vůči původci této milosti je mnohem větší. Když se podíváme do historie církve, můžeme vidět, jak Bůh často otevíral dveře svému lidu a zjednával mu svou přízeň v očích nevěřících lidí, takže např. mnozí páni na našem území chránili Boží lid, protože viděli, že se jedná o lidi věrné, o lidi pracovité, o lidi pokorné, kteří se nepozvedají v hněvu a ve vzpouře proti svým pánům. A chtěli mít tento lid na svých pozemcích navzdory tomu, co vyhlašoval král nebo vládce celé země. Jsme Hospodinovi požehnaní, ale nejsme vítaní mezi lidmi tohoto světa. Jdeme ve šlépějích těch, kdo nás předcházeli ve víře.

Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. (Gn 26,12)

Bůh obnovil svou smlouvu s Izákem a poslal ho do Geraru. Zavázel se mu, že mu bude žehnat, že bude s ním a že ho ochrání. A své slovo do písmene splnil. Byl s Izákem v Geraru. Zjednal mu přízeň, a navzdory tomu, že se Izák bál o svůj život, Bůh byl s ním a Izák sklidil toho roku stonásobně. Vzmáhal se víc a víc, měl mnoho skotu i bravu, početnou čeleď, mnoho lidí, kteří pro něj pracovali. A nakonec mu Bůh požehnal skrze jeho nepřátele. Nevěřící lidé nechtějí vidět velikost Boží milosti a hloubku Božího požehnání, které spočívají na věřících. I když vidí jednotlivá konkrétní požehnání, jejich vzdor vůči původci této milosti je mnohem větší. Jsme Hospodinovi požehnaní, ale nejsme vítaní mezi lidmi tohoto světa.

To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5)

Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem na základě své milosti a svého rozhodnutí – nikoliv kvůli Abrahamovým skutkům, ale skutky Abrahama prokázaly pravost a pravdivost této smlouvy, prokázaly pravost Abrahamovy víry. Nyní totéž Bůh opakuje Izákovi. Smlouva uzavřená s Abrahamem, stejně jako smlouva uzavřená s Izákem byla možná jenom díky Boží milosti a když to dotáhneme až do novozákonního pochopení, tak to bylo možné jenom díky Kristově oběti na kříži. Jenom kvůli Kristu uzavřel Bůh smlouvu s Abrahamem, s Izákem a Jákobem, jenom kvůli Kristu jim Bůh hojně požehnal. A úplně stejně je s vámi! Jenom kvůli Kristu vás Bůh přijal a uvedl vás do smlouvy zpečetěné Kristovou krví a do našich srdcí vepsal svůj zákon.

Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gn 26,4)

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.

Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, jíž jsem se zapřisáhl tvému otci Abrahamovi. (Gn 26,3)

Jákob se modlil k Bohu, a Bůh ho povzbudil, aby se nebál sestoupit do Egypta. Abrahama nechal Bůh sestoupit do Egypta, aby ho něco naučil. Izáka Bůh zastavil a Jákoba Bůh povzbudil, aby do Egypta sestoupil. Potřebujeme se naučit být tam, kde nás Bůh chce mít a nesnažit se najít zkratky. Kdo způsobuje, že je na zemi hojnost nebo naopak nedostatek? To obojí je Boží dílo. Bůh používá hlad jako metlu, jako nástroj svého soudu nad zemí – a nejenom ve vztahu k Božímu lidu, ale je to nástroj Božího soudu nad lidmi obecně. Bůh nás staví do situací, v nichž se nacházíme. Někdy jsme v těžké situaci i kvůli vlastní hlouposti, strachu nebo zbabělosti, přesto je to Boží cesta pro náš život.

Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. (Gn 25,33)

Bezúhonný Jákob byl také lstivý. Ten, kdo je Bohem nazýván bezúhonným, tady zneužívá slabosti svého bratra. Nečestným, byť legálním – nikoliv nelegálním – přesto však nečestným způsobem zde připravuje svého bratra o prvorozenectví. Ten, který označen jako bezúhonný se v tuto chvíli chová hůře, než ten, který označen jako muž světa, jako člověk nevěřící. Leckdy nevěřící lidé zahanbují ty, kteří jsou věřící. Bylo to tak v případě Jákoba a Ezaua. Tito dva bratři si neměli co vyčítat – byli jeden jako druhý. Věřící leckdy jednají hůř než nevěřící. Je to smutné a Boží slovo má pro takové jednání jedno jediné slovo: hřích! Bůh neschvaluje žádné nečestné jednání, i kdyby to bylo podle všech společenských pravidel. To, co udělal Jákob svému bratrovi, bylo špatné.

Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. (Gn 25,28)

Ačkoliv Jákob a Ezau dospěli v muže, nebyli úplně dospělí – jejich srdce bylo velmi nedospělé. I když byli ve věku mužů, jejich srdce bylo srdcem dětí – bylo to srdce sobecké, zaměřené na sebe sama, na svůj prospěch, ke svým vlastním cílům. A kromě toho tyto vymodlené děti nakonec vrazily klín mezi své rodiče. To se může snadno stát, když rodiče dovolí, aby láska k některému z dětí převážila nad láskou k partnerovi a především nad láskou k Bohu samotnému. Potom to může dopadnout jako v životě Rebeky a Izáka – ačkoliv se milovali navzájem, Rebeka nakonec nejenom pomáhala Jákobovi podvést Izáka (Gn 27,5–13), ale přímo to sama iniciovala. 

Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. (Gn 25,27)

Oba chlapci dospěli a stali se z nich muži. Jejich život začal sám vyprávět jejich vlastní příběh. Už to nebylo jenom o tom, jak vypadali, ale bylo to daleko více o tom, jak žili, jaké skutky promlouvali skrze jejich život. Všimněte si, jak Boží slovo hodnotí oba muže – Ezau byl muž znalý lovu, člověk odvážný, vytrvalý, silný, byl mužem pole, měl rád zemi, volnou přírodu – rád se toulal volnou krajinou. Byl to muž divočiny (ČSP), obratný lovec. Jeho bratr Jákob byl úplně jiný. Boží slovo říká, že byl bezúhonný. Je zde stejné slovo, jako je to řečeno o Jobovi – také Job byl bezúhonný (Jb 1,8). Jákob se držel doma, sídlil ve stanech – různé české překlady říkají, že byl spořádaný, mírný, prostý, bezúhonný.

První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. (Gn 25,25–26)

Bůh odpověděl Rebece na její modlitby a připravil jí hned tři překvapení: 1. Má dvojčata, 2. tito chlapci už jsou představeni jako národy, 3. starší bude sloužit mladšímu (ČSP, B21). Boží odpověď uspokojila Rebeku, ale pokoj jí pravděpodobně nepřinesla. Její děti mělo potkat rozdělení a dokonce útlak v tom, že starší se stane služebníkem mladšího. Už na první pohled byli oba bratři hned od svého narození každý jiný – bylo to přesně tak, jak Bůh řekl. Ezau dostal své jméno podle barvy svých vlasů – červený. Jákobovo jméno pochází podle učenců ze zkrácené formy jména Jákob-El a znamená to ‚Bůh tě ochraňuj‘. Vidíme, že oba bratři se hned od začátku rozešli – nejen ve vzhledu, ale i ve jménu a především ve svém údělu. Bůh si zamiloval, vyvolil, Jákoba, Ezaua však odmítl.

Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. (Gn 25,21)

Když Izák zjistil, že jeho žena je neplodná, udělal tu nejpřirozenější věc, která se mu namanula – prosil za ni Hospodina. A Bůh jeho prosby přijal. Devatenáct let to trvalo, než Rebeka otěhotněla. Toto je vytrvalost člověka, který zná Boha, to je vytrvalost člověka, který chodí s Bohem, to je vytrvalost člověka, který staví na Božích slibech. Toto je modlitební vytrvalost. To je modlitební břemeno, které Bůh dává svým svatým. Nedává ho každému stejně a nedává každému stejné břemeno. Ale každému dává nějaké a v nějaké míře – podle míry víry, kterou nám Bůh udělil. Každé své dítě Bůh volá k oddané vytrvalosti na modlitbách. Jste připraveni modlit se příštích devatenáct let? A možná nejenom devatenáct.

Po Abrahamově smrti požehnal Bůh jeho synu Izákovi. A Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí. (Gn 25,11)

Abrahama pohřbili jeho synové, prvorozený Izmael a Izák, syn zaslíbení a dědic. Synové Ketúry zde nejsou. Je dokonce možné, že Izmael jako prvorozený se chtěl nějakým způsobem ucházet o dědictví, zatímco u těch mladších synů už nic takového nepřipadalo v úvahu. Ale Abraham všechno zařídil před svou smrtí. A Bůh potvrdil svá slova, která dal Abrahamovi, že Izák bude dědicem požehnání (Gn 25,11). Izák dostal požehnání Abrahamova Boha. A spolu s Izákem toto požehnání dostávají také křesťané, protože i oni jsou dědici požehnání (Ga 4,28). Duchovní bohatství Abrahama patří všem, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho zaslíbení. Abraham se držel Božích slibů, držel se toho, co Bůh řekl, jednal podle toho a Bůh se k jeho víře neustále přiznával.

I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. (Gn 25,8)

Abraham zemřel ve stáří a zemřel jako stařec. Žil 175 let. Sto let chodil Abraham s Bohem. Sto let žil na zemi jako poutník a cizinec a hledal nebeskou vlast. Jeho žena Sára ho předešla do nebeské vlasti a nyní se naplnila také jeho touha. Abraham neměl snadný život, ale den za dnem se musel rozhodovat ve víře. Následoval Boha všude, kam ho Bůh vedl. Nyní odešel ke svému Bohu. Ale tento verš zdůrazňuje kromě dlouhého života také kvalitu života. Zemřel sytý dnů, v krásném stáří, v pokoji. Zemřel uspokojený životem. Když se Abraham ohlédl zpátky na svůj dlouhý život, tak mohl říci, že to byl dobrý život. Nebyl to život bez chyb ani bez problémů, ale byl to život žitý k Boží slávě.

Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. (Gn 25,1–2)

Abraham měl víc dětí v posledních 35 letech svého života než v předchozích 140. Synové Ketúry byli pravděpodobně mladší než mnozí z Abrahamových vnuků, synů Izmaela. Když se Abraham znovu oženil, tak už bylo jeho prvorozenému synovi nejméně 53 let. A mnozí z jeho synů již byli pravděpodobně na světě a možná že někteří z nich už měli vlastní děti. Ale ačkoliv měl Abraham řadu dětí ve svém stáří, tak syn, jehož miloval, byl Izák. Abraham poslouchal Boha a věděl, že jediným synem zaslíbení je Izák. A podle toho se také choval. Ještě za svého života Abraham udělal všechno pro to, aby jeho synové nemuseli po jeho smrti válčit o dědictví. Tady znovu můžeme vidět ohromnou moudrost, kterou Abraham měl.

Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky. (Gn 24,67)

Láska přichází až nakonec. Romantická láska nebyla základem jejich manželství. Nikdy nemůže být. Je to přesně naopak – manželství je opravdovým základem pro romantickou lásku. Všechno ostatní je vzplanutí emocí, nebo také chtíče a vášní, které ovládají život člověk, místo aby člověk ovládal je. Romantické lásce zde předcházelo jasné poznání od Boha, že Izák se má oženit, předcházelo mu čekání na Boží čas, hledání nevěsty na správném místě a podřízení se Božímu vedení. Teprve potom přišlo manželství a s ním také skutečná romantická láska, která staví na Boží milosti a tím také vede k Boží slávě. Bůh stvořil manželství ke své slávě. Manželství je svědectví o evangeliu, o Bohu a jeho díle, o Kristu a jeho nevěstě (Ef 5,31–32).

Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. (Gn 24,62–63)

Izák byl na poli, procházel se někde krajinou a rozjímal, přemýšlel. A uviděl je, jak přijíždějí. Rebeka se setkává se svým manželem. Znovu vidíme velmi pokorné jednání Rebeky, vidíme její cudnost, ostych, plachost, což může být něco, co doprovází víru. Její naděje se tady naplňuje. A Eliezer sice vyslán Abrahamem, za svého pána označuje Izáka a jemu podává zprávu o všem, co se stalo. Kapitola začíná Abrahamem, ale končí Izákem. Začíná Abrahamovou vírou a končí Izákovou vírou. Začíná zaslíbením, a končí jeho naplněním. Izákova víra vyrůstala ze slibů, které Bůh daroval jeho otci Abrahamovi. Jenom na úrodné půdě rozjímání o Bohu a jeho zaslíbeních mohla vyrůst víra, která vytrvá.

On však jim řekl: „Nezdržujte mě, když Hospodin dopřál mé cestě zdaru. Propusťte mě, ať mohu jít k svému pánu.“ (Gn 24,56)

Rebečini příbuzní propouštějí Rebeku a dávají jí požehnání, které velmi připomíná požehnání, které dostal Abraham od Boha: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!“ (Gn 24,60). Bůh ve své milosti požehnal Eliezerovi. Znamenalo to ale také požehnání pro Abrahama, požehnání pro Izáka, požehnání pro Rebeku i celou její rodinu. Takto Bůh rozhojňuje svou milost, když jednáme v závislosti na něm. Když jednáme ve vzdoru proti němu nebo proti jeho Slovu, přináší to problémy, těžkosti, nepokoj a soužení do našich životů. Boží slovo neustále volá k tomu, abychom zůstávali v Kristu, abychom mu vyznávali své hříchy, abychom se spoléhali na jeho dílo, na kříž, a abychom už dál neotročili hříchu a nežili podle vášní svého srdce, ale žili pro Krista.

Jakmile Abrahamův služebník uslyšel jejich slova, poklonil se Hospodinu až k zemi. (Gn 24,52)

Abrahamův služebník měl správné priority (Boží sláva), měl správný cíl (splnit úkol, který mu dal jeho pán), použil duchovní postup, nikoliv světský nebo tělesný, a ve všem jeho jednání vidíme ovoce Božího Ducha: pokoru, věrnost, odvahu… Ruku v ruce s tím jde Boží jednání. Bůh v celé situaci skutečně jedná a je to vidět na výsledku, kdy Lában dává svou sestru Rebeku Izákovi. Eliezer na to reaguje tím, že obdaroval jak Rebeku, tak Lábana i jejich matku. A Boží ruka se projevuje i nadále – druhého dne ráno se služebník připravil k odchodu, ale rodina se postavila proti. Chtěli, aby s nimi Rebeka zůstala ještě aspoň deset dní. Bůh ale otevírá srdce Rebeky, která souhlasí s okamžitým odchodem. To je dílo Boží milosti a důkaz Božího požehnání pro celou tuto misi.