Zamyšlení

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1)

Čtvrtá kapitola začíná příběhem dvou bratrů. V prvním verši je náznak toho, že Eva uvěřila Bohu, že se spolehla na Boží slib, který Bůh dal skrze soud nad hadem, že z lůna ženy povstane muž, který přemůže ďábla a napraví to, co Adam s Evou pokazili (Gn 3,15). Ten text není úplně jednoduchý a jednoznačný, ale tohle může být jeden z jeho možných významů, když Eva říká, že získala Hospodina. Zdá se, že to je vyjádření důvěry v Boha, který zaslíbil,  že muž zrozený z ženy přemůže ďábla. Kéž by to bylo tak Jednoduché! Evu čekalo hořké zklamání, protože její prvorozený se stal prvním vrahem. Bude třeba ještě mnoho generací na to, aby se narodil ten, který rozdrtil ďáblovi hlavu – Pán Ježíš Kristus.

Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (Gn 3,24)

Bůh dal svého vlastního Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Boží láska se zjevuje už v zahradě Edenu. Kvůli své vzpouře nemohli Adam s Evou zůstat na místě rozkoše (Eden), ale byli vyhnáni pryč ze zahrady a vchod do zahrady střežili cherubové s plamenným mečem. „Míhající se oheň“ to je slovo pro serafa, takže dost možná zahradu střežili cherubové se serafy. Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Jediný způsob, jak může hříšný člověk obnovit svůj vztah s Bohem, jak se může dostat zpět do zahrady rozkoše, je spolehnout se na Pána Ježíše Krista, na jeho oběť, na jeho dílo.

Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. (Gn 3,23)

Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Bůh ho vyhnal do „divočiny“, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Stvořený z prachu země bude nyní Adam žít s rukama zabořenýma do prachu země, bude muset obdělávat půdu, která mu bude plodit trní a hloží, aby se nakonec sám vrátil zase zpět do prachu země – tedy jeho tělo. Jeho duše spočine v podsvětí, kde bude v zoufalství čekat na den soudu. Přinejmenším tak to bude s každým, kdo se nepokořil pod mocnou ruku Boží, kdo neposlechl výzvu evangelia a neobrátil se celým svým srdcem k Pánu Ježíši Kristu. 

I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3,22)

Člověk se rozhodl uvěřit satanovi a vzbouřit se proti Bohu. Chtěl poznat dobré i zlé a skutečně to poznal – nikoliv tak, jak to naplánoval Bůh, tedy ze strany dobra, ale podle toho, jak to chtěl ďábel, tedy ze strany zla. Člověk tak dodnes nechápe, co je skutečné dobro, ale rozumí dobře jenom zlu. Odtud plyne všechna jeho příchylnost ke zlému a naprosté nepochopení dobrého. V takovém stavu nemohl zůstat v zahradě, kterou pro něho Bůh vysadil – musel být vyhnán, aby nevztáhl ruku také po stromu života a nebyl živ navěky. Strom života je stále přístupný z milosti skrze víru – tím stromem je Pán Ježíš Kristus a kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven, ale dá mu věčný život.

„…dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Z prachu země učinil Bůh člověka. Vzal pouhou hlínu a vdechl do ní život. I kdyby Bůh zamýšlel pro člověka věčnost – a nezdá se, že by to mělo být jinak – dal mu křehké tělo, podobné hliněné nádobě, do které vložil poklad. U prvního člověka byl tím pokladem samotný život, který se po pádu obrátil ve smrt, takže Písmo přirovnává člověka k polnímu kvítí, které tu v jednu chvíli je a v další už ne. U nového, znovuzrozeného člověka je to podobné, i když kvalita, intenzita a délka života se změnila a stala se věčnou. Stále je to však poklad v hliněné nádobě (2K 4,7) – tělo se jednoho dne vrátí do prachu, odkud bylo vzato a Boží dítě dostane nové tělo, v němž bude žít navěky.

Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb … (Gn 3,18–19)

Kvůli člověku je země prokletá a člověka teď čeká jenom dřina. Před pádem byl práce v zahradě Edenu radostí, pokojem, tvůrčí záležitostí a odpočinutím. Po pádu si práce stále zachovává mnoho ze svého požehnání, které jí Bůh určil, takže mimo jiné dává člověku smysl existence, ale už bude vždycky spojená s potem a námahou. Aby člověk mohl jíst, bude muset vždycky pracovat. Kdo pracovat nechce, nemá jíst (2Te 3,10). Když člověk jí, aniž by pracoval, ztrácí všechno požehnání, které s prací souvisí a také určité naplnění života, které v práci je. A skutečné naplnění smyslu práce přichází znovu až v Kristu, kdy se práce stává odpočinutím pro duši a po jeho druhém příchodu bude i odpočinutím pro tělo. 

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. (Gn 3,17)

Místo Stvořitele uposlechl Adam stvoření. Bůh mu zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, ale když mu žena dala jeho plody, vzal si je a jedl. Byla to zjevná a vědomá vzpoura proti nebeskému zákonodárci. Bůh dal Adamovi jednoduchý zákaz, ale jakmile se naskytla nejbližší příležitost, Adam šel hned proti němu. Nabídka vzpoury proti Stvořiteli byla lákavější než zachování života. Prokletí dopadlo na celou zemi – kvůli Adamovi je země prokleta. Už nebude stačit natáhnout ruku a utrhnout plod se semeny, ale v potu tváře se bude plahočit, aby mohl jíst. Stále bude pracovat, ale součástí práce bude dřina a pot, marnost a zmar a výsledkem bude smrt. Kvůli tobě …

Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16)

Bůh ženě nebere to, co jí dal – bude se množit a plodit, bude rodit děti a plnit svět lidmi stvořenými k Božímu obrazu, ale bude to naplněné bolestí a trápením. I její vztah s mužem bude plný bolesti a trápení. Bude dychtit po svém muži, ale on nad ní bude vládnout. To není popis toho, jak má vypadat manželství, tohle je prokletí, které dopadlo na manželství po pádu. Proto v Bibli nenajdeme žádné dokonalé manželství, kromě jednoho jediného, manželství Božího Syna a jeho nevěsty, církve. Předtím tu byla pomoc jemu rovná, nyní je tu žena, která dychtí, zatímco muž vládne. Není tu poddanost v lásce na straně jedné a obětavost lásky na straně druhé. Je tady přetahovaná o to, kdo bude vládnout.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15)

Skrze slova určená hadovi zaslibuje Bůh vysvobození. Z ženy se narodí muž, který napraví, co tento muž spáchal, rozdrtí hadovi hlavu, i když sám utrpí škodu, protože had mu rozdrtí patu. To je zaslíbení evangelia, které Bůh dal prvním lidem. Lidé nikdy nebyli bez evangelia. Adam s Evou měli jasné slovo Boží, zaslíbení, na které se mohli spolehnout a tak být zachráněni z milosti skrze víru. Nikdy nikdo nebyl, není a nebude zachráněn jinak než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Před jeho příchodem to byla víra v zaslíbení, po jeho příchodu je to víra v něj samotného – on je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze něj (J 14,6).

I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. (Gn 3,14)

Satan přemlouval a sváděl, člověk se vymlouval, odmlouval a zbaběle se skrýval. Viděli jsme lstivost hada, lenost člověka a nyní se ukazuje láska Boží. Bůh promlouvá s veškerou trpělivostí, s naprosto přesnou spravedlností, ve svatosti, v pravdě. A začíná hadem, u kterého to všechno skončilo. Budeš žrát prach! Zajímavé, nemyslíte? Z prachu země stvořil Bůh člověka. V prach se člověk zase obrátí. Po celý svůj život bude člověk pokrmem hada, po celý svůj život bude pod vládou toho zlého, ďábla. Právě takto jsme my všichni vstoupili do tohoto světa. Jenom když se člověk obrátí ke Kristu, bude vysvobozen z moci temnoty a stane se Božím dítětem. Potom se ho ten zlý už nemůže dotknout (1J 5,18).

Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ (Gn 3,13)

Muž řekl, že za to může žena, žena říká, že za to může had – had neměl nikoho, na koho by to mohl svést, ale kdyby měl, rozhodně by to udělal. Přesně tak totiž funguje hřích. Je to zoufalá snaha zbavit se vlastní zodpovědnosti a všechny své problémy a prohřešky svést na někoho jiného. „Já o tom nic nevím, to ten druhý …“ Myslím, že to všichni známe. Had skutečně podvedl Evu, ale to z ní nesnímá její zodpovědnost. Písmo mluví o lidech, kteří chtějí naslouchat učení falešných učitelů, protože se jim to líbí. Jsou svedeni? Ano. Ale je to jejich zodpovědnost a ponesou důsledky tohoto svého rozhodnutí, stejně jako všichni aktéři naší scény ze zahrady Edenu.

Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12)

Nepřipadá vám to nějak povědomé? Já nic, já muzikant … To ten druhý … To ona/on … To ty, Bože! Tohle je důsledek vzpoury, která se odehrála jen o pár chvil dříve. Srovnejte konec druhé kapitoly s dvanáctým veršem třetí kapitoly – na jedné straně úžas a nadšení, jakou ženu Bůh dal člověku. A na druhé straně? Výčitky – Bože, cos mi to dal za ženu? Podívej, do čeho mě dostala. Ty za to můžeš! Bože, mám problémy a ty za to můžeš. Bože, nedaří se mi, a ty za to můžeš. Bože, jsem nemocný, a ty za to můžeš … Celá jedna kniha v Bibli se zabývá tímto tématem. Jób trpěl a říkal, že Bůh za to může.

Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn 3,11)

Bůh to ví! Bůh jde přímo k jádru věci. Nechodí kolem horké kaše, ale rovnou konfrontuje Adama: „Jak ses dozvěděl, že jsi nahý, když jsi to do této doby nevěděl? Jak jsi přišel k takovému poznání, když není nikdo, kdo by ti to mohl říci?“ Člověk byl stvořen nahý a nijak mu to nevadilo – byl na tom stejně jako všechno ostatní stvoření. Vše bylo odhalené a jasné. Ale ve chvíli, kdy se vzbouřil proti Bohu, se snaží zakrýt to, co se stalo uvnitř – na to však fíkové listy lidského úsilí nestačí. „Neudělal jsi to, co jsem ti zakázal?“ Bůh ve své milosti volá člověka k zodpovědnosti, k přiznání, k vyznání a k pokání. Ale člověk ve svém vzdoru odmítá … 

On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,10)

Had sliboval rovnost s Bohem, strom sliboval vševědoucnost, ale neposlouchat Boha přináší jenom samé tragédie. Místo ovoce moudrosti tu máme tragickou hloupost. Člověk se chce schovat před Bohem! Utíká se schovat za strom. Jako malé dítě, které si zakryje oči a myslí si, že není vidět. To nevypadá na vševědoucnost. Hřích ohlupuje a Písmo dosvědčuje tuto pravdu znovu a znovu. Čím více je člověk propadlý hříchu, tím je hloupější. Čím je bezbožnější společnost, tím je primitivnější, i když technicky může být po nějakou dobu velmi vyspělá. Nicméně morálně je zvrácená, takže je primitivní a hloupá. Toto je něco, čeho jsme svědky také v dnešní době. Jediným řešením je obrácení se k Ježíši Kristu, který se věřícím stal moudrostí.

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ (Gn 3,9)

Tady máme první volání k pokání – Bůh se ptá člověka, kde je. Neptá se proto, že by nevěděl, kde člověk je nebo že by se mu člověk ztratil a Bůh by se potřeboval zorientovat. Bůh dobře věděl, co se stalo, ale ta otázka padla kvůli člověku – aby si člověk uvědomil, kde je a co se stalo. Ale místo přiznání pravdy a prosby o odpuštění, je tady jenom zaměření na sebe – bál jsem se, ukryl jsem se … (v. 10). Vzpoura zaslepuje lidem oči i rozum, otupuje svědomí a vede ze světla do temnoty, do stínu a skrytosti. Ale Bůh plný milosti a slitování nepřestává volat člověka k pokání. Dělal to po celou historii od prvního okamžiku po pádu člověka a bude to dělat až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista.

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. (Gn 3,8)

Vzpoura srdce okamžitě dopadá na člověka. Jeho vztah s Bohem je zničen hned v prvním okamžiku, ačkoliv to hned v prvním okamžiku ještě neprojevuje. Ale v tom druhém už ano! Had sliboval bohorovnost, strom sliboval vševědoucnost, ale realita přináší pouze tragickou hloupost. Tak je to ostatně s každým hříchem. Co člověk dělá? Chce se schovat před Bohem! Utíká se schovat za strom. Jako malé dítě, které si zakryje oči a myslí si, že není vidět. To nevypadá jako vševědoucnost. Ve skutečnosti hřích ohlupuje. Čím více je člověk propadlý hříchu, tím je hloupější. Čím je bezbožnější společnost, tím je primitivnější, i když může být technicky velmi vyspělá, morálně je však zvrácená, primitivní a hloupá. A jenom v Kristu může nalézt skutečnou moudrost.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gn 3,7)

Člověk si zvolil vzpouru proti Bohu. Nevedla k tomu, co sliboval had, tedy že budou jako Bůh, ale otevřely se jim oči, které byly do té doby nevinné, nyní však plné hříchu. Ačkoliv zásadní dopad to mělo na vztah s Bohem, hned druhý největší důsledek hříchu je oddělení člověka od druhého člověka. Byl zničen jejich vzájemný vztah, zjistili, že jsou nazí a zakryli se listy. Postavili bariéru jeden mezi druhého. Už nechtěli, aby jeden druhého viděl takového, jaký doopravdy je. To působí hřích. Nechceme, aby druzí viděli, jací doopravdy jsme. Hřích zahaluje člověka a tím ho odděluje od druhých. Ale evangelium odhaluje, takže se jeho sláva zrcadlí na odhalené tváři všech, kdo milují Pána Ježíše Krista.

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)

Měla Eva hlad? Ne. Byl to jediný takový krásný strom v zahradě Edenu? Vůbec ne! Gn 2,9 říká, že všechny stromy v Edenu byly žádoucí na pohled s plody dobrými k jídlu. Co se stalo? Byl tu slib – vševědoucnost zaslíbená ďáblem. I kdyby to byla pravda, jako že to pravda nebyla, jak uvidíme za okamžik, byl to ďáblův způsob a ne Boží způsob. Eva jedla a dala i Adamovi, který tam byl s ní. Co na to Adam? Neřekl nic. Neřekl nic, když had zpochybňoval Boží slovo, neřekl nic, když Eva přidávala k Božímu slovu, neřekl nic, když Eva vztáhla ruku po ovoci a jedla, neřekl nic, když mu podala ovoce, aby jedl i on. Jenom Boží milost zjevená v Kristu Ježíši může zachránit muže a ženy a vytrhnout je z jejich pošetilosti. 

[Had ženu ujišťoval:] „Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ (Gn 3,5)

Za tím vším stojí útok na lidskou žádostivost! Budete jako Bůh. Vzpomeňte si na to, jak pokoušel Pána Ježíše na poušti. Jak začal? Jestli jsi Boží syn … – to je zpochybnění samotného Božího syna krátce poté, co se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn“ (Mt 3,17). A potom už jenom útočí na Boží slovo – překrucuje ho (proměň kámen v chleba), zpochybňuje ho (skoč z chrámu, andělé tě přece chytí), popírá ho (když se mi pokloníš, dám ti to všechno – jako kdyby mu to všechno patřilo). Jeho triky známe. Ale cesta, jak se jim ubránit, není znát dokonale každý jeho trik, ale znát dokonale pravdu. Pevně se držet Pána Ježíše Krista a být zakořeněni v pravdě jeho Slova.

Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.“ (Gn 3,,4)

Nikdy se nespoléhej na ujištění od hada. Satan je lhář a kdykoliv promluví, lže. Je to otec lži a je také vrahem od počátku (J 8,44). Dostal ženu, kam chtěl a hned přichází s další fintou – prohlašuje Boha za lháře. Nejprve převrátil Boží slovo, nyní ho úplně popírá. Ujišťuje ženu o tom, že ví, jak je to doopravdy – Bůh sice řekl, ale … Ale je tady lepší vysvětlení, je tady pohodlnější cesta, je tady jednodušší zkratka, je tady méně bolestivé řešení … Kdykoliv se člověk spolehne na ďáblovo ujišťování, skončí to vždycky stejně – naprostou katastrofou. Proto musíme být bdělí a pevně se držet Pána Ježíše Krista a jeho Slova, které je slovem pravdy a nenechat si lechtat uši ďáblovými pohůnky.

„Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ (Gn 3,3)

Eva sice odmítá lživou extrémní verzi satana, ale nepřichází s ostrým mečem Boží pravdy. Správně říká, že je jenom jeden strom, z něhož nemají jíst, ale kromě toho si k Božímu slovu přidává něco svého – nejen že z něj nemají jíst, ale prý se ho nemají ani dotknout. A všimněte si, že to vydává za Boží slovo! Ale co říká Bůh? „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem“ (Př 30,5–6). Eva přidala a ďábel ji měl v hrsti. To je jednoduchý důsledek odvrácení se od Božího slova. Proto je nám Pán, druhý Adam, takovým vzorem, když říká: „Je psáno!“

Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.“ (Gn 3,2)

Žena zjevně věděla o tom, co Bůh řekl Adamovi. Nenechala se zcela zaskočit ďáblovou otázkou – měla na ni odpověď podle Božího slova, tedy podle toho, co řekl Bůh. Problém byl v tom, že nebyla připravená podle Slova také jednat. Na tomto místě všichni následujeme naši pramáti Evu, protože se neustále snažíme dohnat ten náskok našich slov před našimi činy. Jakub vysvětluje, že kdo vyznává, ale nejedná podle toho, klame sám sebe (Jk 1,22). A když se na to dívá o něco dál z jiného úhlu, říká, že naše slova jsou tím, v čem všichni mnoho chybujeme. Eva znala Boží slovo – i my ho možná známe. Jsme však připravení podle něj také jednat v novotě života skrze víru darovanou Bohem?

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

To je vzorec ďáblova jednání. Je stále stejný, není v něm nic nového. Satan je stvořená bytost, ale není jako Bůh, i když by si to moc přál, není kreativní, jenom stále dokola opakuje ty samé věci. Zpochybnění Božího slova, překroucení Božího slova, popření Božího slova. Pán Ježíš ho nazývá otcem lži a vrahem. Lže, jako když tiskne. A člověk to přijímá. A totéž dělá pořád – obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil, kdo mu sedne na lep, kdo je tak naivní a hloupý a není zakotvený v pravdě Božího slova. Hledá ty nejslabší kusy stáda, aby na ně mohl zkoušet ty své triky, aby zpochybnil jejich víru, aby zpochybnil, převrátil Boží slovo a nakonec ho úplně popřel.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

Ovšem kromě zpochybňování je tady také hra na city. Je tu cosi jako okamžik překvapení – Cože? Můžeme si tam představit celou škálu výroků – překvapení, údiv, ale především ono zpochybnění: „Opravdu vám Bůh zakázal?“ A potom následuje ta hra na city a na smysly: „Vy nesmíte jíst z žádného stromu v zahradě?“ Všimněte si toho dobře – Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? To je hra na city, to je útok na smysly. To je záměrné a cílené přestřelení, které má protivníka vyvést z rovnováhy. To je způsob, jak ďábel pracuje. A Eva nedávala pozor a hned se chytla. Satan překroutil Boží výrok extrémním způsobem a Eva, protože nestála pevně v pravdě, reagovala špatně.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

Na scénu přichází had. Bible ho tady nazývá nejchytřejším zvířetem. Není pochyb – a Boží slovo to dále potvrzuje (viz 2K 11,3–15; Zj 20,2), že za fyzickým tvorem musíme vidět jiné stvoření, duchovní stvoření, ďábla. Podívejte se do Ez 28,12–19. Tam je žalozpěv nad týrským králem, ale mluví se o cherubovi, který byl v Edenu a který se zkazil množstvím svých nepravostí. Není pochyb o tom, kdo je za týrským králem! Prostřednictvím hada satan mluví k Evě. Mimochodem had je jedno z nejčastěji uctívaných zvířat, a to ve všech kulturách světa, na všech světadílech, a je to doložené od nejstarších dob až po současnost. Ale mnohem důležitější, než jak satan vypadá a za co se vydává, je pochopit, jak jedná. Had zpochybňuje.

Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Gn 2,25)

Muž i žena na tom byli úplně stejně – oba byli nazí a nestyděli se. Nebyla mezi nimi žádná bariéra, hřích ještě nevstoupil do světa. Křesťanství jako jediné náboženství na světě chápe rovnost a současnou rozdílnost muže a ženy. Muž a žena jsou si rovni před Bohem, jsou si rovni ve svém lidství a ve své hodnotě i ve svém přístupu k Bohu, ale současně jsou rozdílní ve svých funkcích. Nelze zaměňovat muže a ženu. Znovu tady můžeme vidět to ohromné požehnání prvních dvou kapitol Bible, a také můžeme snadno domýšlet, kam nás to dovede, pokud opustíme historický pohled na stvoření: do zmatku, v jakém je dnešní společnost. Bůh dal člověku zaměstnání pro ruce, pro mysl i pro srdce.

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24)

Bůh přivádí ženu muži a ukazuje jim oběma, a skrze ně (díky Mojžíšovi) také nám, co to znamená manželství – opustit otce i matku, přilnout jeden k druhému, v našem textu je to muž, který má přilnout ke své ženě, a stát se jedním tělem. Toto je popis manželství, jak ho Bůh ustanovil a jak ho definuje Písmo. Je to vztah mezi jedním mužem a jednou ženou, kteří se oddělí od svých rodičů a přilnou k sobě, stanou se jedním tělem. To je biblická definice manželství, k níž můžeme v naší situaci a v našem kontextu připojit i sociálně-kulturní aspekt, jímž je „schválení“ takového vztahu státem. Jakýkoliv jiný vztah je vzpourou proti Bohu a rouháním proti vztahu Pána Ježíše Krista a jeho nevěsty. 

A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (Gn 2,22)

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1,27). Muže stvořil mimo zahradu, ženu stvořil v zahradě, která byla daná člověku, a podporovala život. Muž byl stvořen z prachu země, žena byla stvořená z těla muže. Mezi mužem a ženou jsou rozdíly! Nejenom vnější, biologické, ale jsou i ve způsobu stvoření. A vidíme také rozdíl v zodpovědnosti – Bůh dal Adamovi zodpovědnost. To neznamená, že žena je nesvéprávná. To rozhodně ne. Bůh stvořil ženu, aby byla muži pomocí jemu rovnou. Bůh vzal z boku Adama a stvořil ženu. Nestvořil ji z hlavy, aby muži vládla, nestvořil ji z nohou, aby po ní muž šlapal, ale stvořil ji z boku – tam, kde je srdce, aby ji muž miloval.

Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (Gn 2,20)

V celém stvoření, které k Adamovi Bůh přivedl, nenašel Adam nikoho, kdo by mohl být jeho protějškem, kdo by mu byl příjemný na pohled, s kým by mohl mluvit, kdo by mu byl ve všech ohledech sympatický, kdo by zcela odpovídal jeho situaci, jeho potřebám, okolnostem i přáním. Bůh chtěl vidět, jak člověk obstojí, když bude hledat pomoc sobě rovnou, chtěl, aby o tom muž přemýšlel, a aby se zapojilo také jeho srdce. Muž má pracovat, má používat svou sílu, muž má také přemýšlet, vymýšlet a být kreativní, a konečně – a k tomu to všechno vede, muž má také toužit a milovat. A i když tu není nic o lásce, vidíme tady minimálně prázdnotu, kterou Adam zakoušel, protože nenašel pomoc sobě rovnou. 

Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. (Gn 2,19)

Bůh přivedl k člověku všechna zvířata a člověk je měl pojmenovat. Člověk panuje nad stvořením. Není to stvoření, co definuje člověka, ale je to člověk, který definuje stvoření, pojmenovává všechny živé tvory a tak nad nimi uplatňuje svou vládu. A Bůh to cele svěřuje do rukou člověka. To souvisí s kreativitou člověka, s jeho myslí, s jeho schopností být jako Bůh, být stvořen k Božímu obrazu. Člověk má pojmenovat všechna zvířata, která k němu Bůh přivedl. Ale primárně nejde o intelekt, nejde jenom o mysl člověka – všimněte si, jak začíná ten oddíl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18). Proto k němu přivedl všechna zvířata, aby viděl, jak je Adam pojmenuje a aby Adam vyzkoušel ohledně pomoci jemu rovné.