Sérum proti lživým učením (Žd 13,7–14)

Musím přiznat, že na prvních dvacet přečtení nebo tak nějak mi tato pasáž připadala jako nesouvislý, náhodný shluk veršů. Nemohl jsem najít žádné jednotící téma. Čím déle jsem ale nad nimi hloubal, tím zřetelněji se mi ukazovalo, že jednotící téma mají, a sice nebezpečí lživých učení a pravý protijed proti nim, totiž osobu a dílo Ježíše Krista. Autor měl obavy, aby se jeho čtenáři nedali „strhnout všelijakými cizími naukami“ (13,9), včetně návratu k judaismu. Proto je vyzývá, aby pamatovali na zbožné učitele, kteří jím kázali Boží slovo (13,7). I když tito lidé jsou po smrti, Ježíš Kristus, kterého zvěstovali, je stejný včera, dnes i navěky (13,8). Jeho milost (13,9) a jeho zástupná smrt na kříži (13,10-12) jsou ústředními body zdravého učení. Ježíš ukřižovaný se stal naším oltářem, který převyšuje a nahrazuje židovský oltář v chrámu. Proto se musíme k judaismu i ke každému jinému náboženství obrátit zády a pevně se držet Krista a jeho kříže (13,13). Pokud nám taková víra přinese těžkosti, odmítnutí, pronásledování, či dokonce smrt, nezapomínejme, že nežijeme pro odměny v tomto životě, ale pro odměny, které nám Bůh slíbil v nebi (13,14). Takto zde rozumím sledu autorových myšlenek. Autor říká:

Abychom se nedali strhnout lživými učeními, musíme napodobovat víru našich zbožných vedoucích a pevně se držet ústředního postavení Ježíše Krista, jeho zástupné smrti a zaslíbení nebe.

1. Lživá učení představují pro Boží lid trvalé nebezpečí.

Autor varuje: „Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami“ (13,9). Žijeme v době, kdy evangelikální křesťané snižují význam zdravého učení na minimum, a dokonce proti němu vystupují jakožto proti něčemu, co nás rozděluje a co odporuje Kristovým příkazům, abychom jedni druhé milovali. Dnes se klade důraz na to, abychom se spíš setkávali v tom, v čem se shodnout, můžeme, než se rozdělovali kvůli učení, na kterém se neshodneme. Říct ve věci učení „já mám pravdu a ty se mýlíš“ zavání pýchou a nesnášenlivostí. Takovým prohlášením si člověk vyslouží nepříjemné nálepky jako „fundamentalista“ či „separatista“. Představa, že nějaké náboženské učení může platit nebo neplatit všeobecně, se příčí dnešnímu způsobu uvažování.

Dnes se na náboženské či duchovní názory díváme jako na záležitost osobní volby, ne pravdy. Pastor Leith Anderson vyprávěl, jak mu jeden návštěvník jeho církve řekl, že se mu líbí reformovaná teologie, neomylnost Písma – a reinkarnace. I když mu Anderson vysvětlil, že reinkarnace je nebiblická, dotyčný svou teologii nezměnil. (Gene Edward Veith, Postmodern Times: A Christian Guide to Contemporary Thought and Culture [Crossway Books], s. 175-176.) Pravda byla redukována na otázku toho, čemu dáme přednost: „Já mám rád vanilkovou, ty máš rád čokoládovou. Ale ani jedno z toho není správné nebo nesprávné.“

V roce 1991 vyjádřilo v průzkumu George Barny pouze 23 % evangelikálních křesťanů silnou víru v absolutní pravdu. V případě americké veřejnosti vyskočilo toto číslo na 28 %! (Podle dopisu Jamese Dobsona z prosince 1991.)1 Jestliže je pouze necelá čtvrtina evangelikálů pevně přesvědčena o absolutní pravdě, nebude na tom, jak se vyhnout lživým učením, nikomu příliš záležet.

Nový zákon je ale plný varování před lživými učeními. Ježíš varoval: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci“ (Mt 7,15). Pavel varoval efezské starší, aby se měli na pozoru před dravými vlky, a pak dodal: „I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu“ (Sk 20,30). Galatské varoval před lidmi, kteří káží falešné evangelium (Ga 1,6–9). Koloské varoval, aby se nenechali svést filosofií, a před lidmi, kteří jim ukládali pravidla ohledně pokrmů a nápojů a určitých dní (Ko 2,8.16). Jeho pastýřské listy často mluví o zdravém učení a varují před lživými učeními (1Tm 1,6–7; 4,1–3; 6,3–5; 2Tm 2,16–18.25; 3,6–9; 4,3–4; Tt 1,10–16). (Viz také 2Pt 2–3; 1J 2,18–26; 3,7; 4,1–6; 2J 1,7–11; Ju; Zj 2–3).

I když čtenáři Listu Židům věděli přesně, o čem autor v našem textu mluví, my to nevíme. Možná to byly židovské předpisy ohledně čistých a nečistých pokrmů, možná nějaký židovský obětní obřad, jako třeba hod beránka, o němž se předpokládalo, že bude účastníkům ku prospěchu. Naléhavost příkazu naznačuje, že někteří už se tímto učením nechávali strhnout a bylo zapotřebí, aby zastavili. Možná to bylo totéž, o čem autor mluvil v Židům 9,9–10, kde řekl, že různé oběti a dary nemohly dokonale očistit svědomí uctívajícího, který je přinášel, jelikož „jde jen o pokrmy, nápoje a různá omývání, tedy o vnější předpisy, platné jen do nového uspořádání“.

John Owen zdůrazňuje, že židé těmto pokrmům přikládali tolik váhy proto, že byly spojeny s chrámovým oltářem. Odstranit je znamenalo, že jejich oltář, který stál ve středu jejich náboženství, už nebyl k potřebě. Judaizující křesťané si mysleli, že požívání takových pokrmů přispívá k posílení či utvrzení srdce, možná dokonce i v otázce spasení. Takováto praxe ovšem nebyla k ničemu dobrá, protože Židy odváděla od jediné možnosti spasení, totiž od Boží milosti v Kristu. (J. Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], s. 436.)

To hlavní, čeho bychom si tu měli všimnout, je to, že satan do církve vždycky vypouští lživá učení, která všechna bez výjimky Boží milost v Ježíši Kristu zřeďují nebo se od ní odklánějí. Pokud naletíme na onu populární představu, že pravdivost učení je záležitost osobního vkusu o minimální závažnosti, ocitáme se spolu s dávnými adresáty Listu Židům v nebezpečí, že se dáme „strhnout všelijakými cizími naukami“. Popíráme-li, že zdravé učení je životně důležité, stáváme se dokonalým cílem pro nepřítelovy útoky.

2. Abychom se nedali strhnout lživými učeními, musíme napodobovat víru našich zbožných vedoucích.

„Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře!“ (13,7). Badatelé se shodují na tom, že zde autor hovoří o vedoucích z minulosti, kteří již zemřeli. Ve verších 13,17 a 13,24 mluví o současných vedoucích. Ale zde ve verši 13,7 čtenářům říká, aby mysleli na to (v řečtině „opakovaně se dívat“), jak nebo čím završili svůj život jejich někdejší vedoucí, čímž naznačuje, že tito vedoucí již úspěšně doběhli do cíle. Máme tedy myslet na to, jak dobře si v životě vedli, a brát si tudíž příklad z jejich víry, což samozřejmě zahrnuje i jednání. Autor ale chce, abychom pochopili, že základem křesťanského jednání je víra v Krista (Židům 11), a že tedy naše chování není jen vnější dodržování pravidel či obřadů. Řečeno s Pavlem: „V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou“ (Ga 5,6).

Tito muži „kázali“ adresátům listu „slovo Boží“. Boží slovo je jediným pramenem zdravého učení. My však žijeme v době, kdy se jen velmi málo pastorů věnuje systematickému vyučování Božího slova. Mnoho evangelikálních církví ve snaze oslovit lidi, kteří do církve nechodí (takzvané hledající), přestalo vyučovat Bibli verš po verši, aby někoho neurazili některým problematickým učením. Cílem jejich bohoslužeb je dát „zákazníkům“ to, co chtějí: tematická kázání o tom, jak vést šťastný život. Vyhýbají se zmínkám o hříchu, o soudu či o čemkoli kontroverzním. V mnoha případech by jejich kázání mohla vycházet spíš z Reader’s Digest než z Bible! Každé vyučování byste měli posuzovat otázkou: „Vysvětluje text Písma v jeho kontextu a uplatňuje ho na můj život?“

Ještě jedna aplikace verše 13,7: Čtěte životopisy zbožných křesťanů. Nemluvím o životopisech sportovních idolů či filmových hvězd, i když o sobě třeba tvrdí, že jsou křesťany. Čtěte o reformátorech nebo jiných velkých kazatelích, kteří zvěstovali Boží slovo v minulosti. Čtěte o misionářích, kteří snášeli všechny možné obtíže, aby přinesli evangelium do odlehlých končin světa. Četbou takových životopisů jsem získal víc než četbou čehokoli jiného mimo Bibli. (Mohu vám zapůjčit seznam literatury „Reading Christian Biographies“ [Četba křesťanských životopisů]; najdete ho také na webových stránkách našeho sboru. Je tam také můj článek „Mining for Gold“ [Těžba zlata] o přínosu z četby životopisů.) Musíme ale jít dál k tomu, co je hlavním protijedem proti lživým učením:

3. Abychom se nedali strhnout lživými učeními, musíme se pevně držet ústředního postavení Ježíše Krista a jeho zástupné smrti.

Verš 13,8 vypadá, jako by sem nepatřil; myslím ale, že ho sem autor poněkud nečekaně umístil, aby vyjádřil tuto myšlenku:

A. Zbožní učitelé přicházejí a odcházejí, ale Ježíš Kristus zůstává navěky týž (13,8).

O to v tomto verši jde, když je zasazen do souvislosti s předchozím textem. Lidé si někdy některého zbožného učitele nebo jeho vyučování tak zamilují, že je jeho smrt naprosto zničí. Autor nesnižuje úlohu dobrých učitelů; říká však, že když oni zemřou, Ježíš zůstává pevný, stálý a beze změny. Verš 13:8 se váže i k následujícímu textu – v tom smyslu, že neměnný Ježíš Kristus a jeho oběť za naše hříchy je trvalým lékem proti lživým učením. Úhrnem i podstatou Pavlova učení byl „Ježíš Kristus, a to Kristus ukřižovaný“ (1K 2,2). A to musí být i naším cílem.

V první kapitole citoval autor několik veršů, které v původním kontextu Žalmu 102 mluví o Bohu; on je ale vztáhl na Ježíše Krista. Porovnává ho se zemí a nebesy (1,11–12): „Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou.“ F. F. Bruce upozorňuje na jiné texty, v nichž byla původně řeč o Bohu Izraele, a přesto jsou „převzaty a vztaženy na Ježíše bez nejmenšího pocitu nepatřičnosti“. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 395) Načež dodává (tamtéž, s. 395-396):

Včera Ježíš „přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí“ (5,7); dnes zastupuje své lidi v Boží přítomnosti jako velekněz, který je schopen mít soucit s jejich slabostmi, protože „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (4,15); a týž Ježíš žije na věky „a přimlouvá se za ně“ (7,25). Jeho pomoc, milost, moc a vedení jsou jeho lidem dostupny neustále; proč by tedy měli ztrácet odvahu? Tomuto úžasnému verši bylo věnováno mnoho kázání, my však musíme jít dál:

B. Jádrem zdravého učení je Boží milost v Ježíši Kristu (13,9).

„Je dobré spolehnout se na milost…“ Lživá učení se od zdravého učení pravidelně odchylují v doktríně Boží milosti. Omyl těch, kdo hlásali návrat k judaismu, proti nimž Pavel vystupuje v listu Galatským, spočíval v tom, že k učení o spasení milostí skrze víru samotnou přidávali potřebu být obřezán. Mohli tvrdit, že obřízka je příkaz, který Bůh vydal ještě před Zákonem.

Pavel ale řekl, že přidávat k evangeliu Boží milosti obřízku nebo cokoli jiného znamená vysloužit si věčné zavržení (Ga 1,6-9)! Přidávat ke Kristově smrti na kříži jako nezbytnou podmínku spasení lidské skutky nebo zásluhy nebo odpustky nebo skutky pokání znamená dopustit se hereze Galatských. Jak jasně učili reformátoři, jsme spaseni milostí samotnou skrze víru samotnou v Krista samotného. Nesmíme se opovážit přidávat k Boží zcela dostatečné milosti lidské skutky. Jenže tato představa spásy ze skutků je v padlém lidském srdci hluboce zakořeněná.

Mluvil jsem s lidmi, kteří celé měsíce poslouchali má kázání, a když jsem se jich zeptal, proč by je Bůh měl pustit do nebe, odpověděli: „No, vždycky jsem se snažil být dobrým člověkem a nikomu neubližovat.“ Boží milost znamená, že nás vyvolil zcela nezávisle na čemkoli a navzdory všemu, co je v nás (Ř 11,5-6). Dokonce i spásná víra je jeho dar (Fp 1,29). Jak napsal Pavel: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (E 2,8-9). Takže celé naše spasení, včetně víry, je Boží dar na základě jeho nezasloužené přízně. Autor tedy ukazuje ústřední postavení Ježíše Krista a jeho zástupné smrti v tom, že Ježíš Kristus zůstává stále stejný, a v tom, že jeho milost je jádrem zdravého učení. Pokračuje třetí stránkou Kristova ústředního postavení:

C. Ježíš Kristus a jeho smrt na kříži jsou těžištěm křesťanské víry (13,10–12).

Tyto verše se nechápou snadno, třebaže jeho celková myšlenka je docela jasná. Autor opakuje pravdu, kterou už zdůrazňoval dříve, totiž že Kristus je nadřazen židovskému obětnímu systému, protože je jeho naplněním. Židé, kteří se tyto hebrejské křesťany pokoušeli přetáhnout zpátky k judaismu, možná říkali: „Pořád ještě máme v chrámu oltář, na kterém přinášíme oběti, jak se to dělalo už od Mojžíšových časů. Vy křesťané ale žádný takový oltář nemáte, tak jak můžete tvrdit, že křesťanství stojí nad judaismem, když jste se vzdali něčeho tak základního, jako je oltář?“

Autor na tuto výtku odpovídá: „Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo slouží stánku“ (KMS, NBK). Sloveso „slouží“ označuje službu uctívání a může se vztahovat ke kněžím, kteří oběti konali, nebo k židovským věřícím, kteří oběti přinášeli do chrámu. Autor říká, že dokud židé přinášejí oběti v chrámě, dotud nemají přístup k pravému Božímu oltáři, totiž k Božímu Synu, který přinesl sám sebe jako dokonalou a konečnou oběť za naše hříchy. Nás, kteří jsme se na něj spolehli, pokud jde o naši spásu, sytí jeho oběť jako pravý pokrm a pravý nápoj (jak Ježíš učil v Janovi 6,48–58). Ve 13,11 si autor bere za příklad židovskou oběť za hřích, zejména na den smíření. Uctívající měli dovoleno jíst části některých obětí, ale oběť za hřích jíst nesměli. Když byl oltář pokropen krví, bylo mrtvé tělo vyneseno z tábora a spáleno. Ve 13,12 to pak vztahuje na Ježíše, který „trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví“. (Posvěcením je zde, stejně jako v 9,13; 10,10 a 10,14, míněno naše očištění od hříchu ve chvíli, kdy jsme byli spaseni.)

Chce tedy říci, že Ježíš Kristus a jeho smrt na kříži jsou naším oltářem, který stojí vysoko nad tím židovským, protože ho naplňuje. Nikoli ve fyzickém, ale v duchovním, smyslu se z něj živíme vírou, stejně jako mohli jíst některé oběti židovští kněží. Dokud ale člověk neopustí judaismus a jeho doslovné oběti a neuvěří v Krista jako v Boží vrcholnou a konečnou oběť, nemá právo přicházet ke křesťanskému „oltáři“, jímž je Kristus.

Stavět v křesťanských církvích fyzické „oltáře“ a přinášet Kristovo tělo a krev coby neustálou oběť (jako v římsko-katolické mši) znamená převracet smysl těchto veršů. Přijímání je připomínkou Kristovy oběti přinesené na kříži jednou provždy (Žd 10,10.14). Kristus nemusí být obětován znovu a znovu. Náš oltář není fyzický, ale duchovní a my se z něj sytíme prostřednictvím víry v dílo, které Kristus dokonal na kříži.

D. Ježíš Kristus vyžaduje bezvýhradnou oddanost (13,13).

Autor to aplikuje následovně: „Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.“

Původním čtenářům bylo poselství verše jasné: Musíte opustit judaismus a následovat Ježíše Krista. Nemůžete se zuby nehty držet svého starého náboženství a jenom do těsta „vrazit Ježíše“. To staré musíte opustit a obrátit se výhradně k Ježíši, i když to třeba znamená snášet potupu. Pavel napsal: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1K 1,18). O pár veršů dál dodal: „… ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ (1K 1,23–24).

Když z křesťanství odstraníte kříž, přestane být urážlivé. Je to pěkný systém morálních zásad. Dobré skutky a lásku k bližním překousne každý. Kříž ale odhaluje a uráží lidskou pýchu. Hříšníci neradi slyší o nezbytnosti prolití krve. Ale bez Kristovy prolité krve, bez kříže za hradbami lidského náboženství a lidských skutků není spásy.

Autor tedy ukázal, že lživá učení představují pro Boží lid trvalé nebezpečí. Jednou pojistkou proti němu je napodobování víry našich zbožných vedoucích. Hlavním protijedem ale je pevně se držet ústředního postavení Ježíše Krista a jeho zástupné smrti. Jako poslední opatření, jímž také připomíná svá dřívější ponaučení, ale dodává:

4. Abychom se nedali strhnout lživými učeními, musíme se pevně držet zaslíbení nebe.

Verše 13,13–14 lze spojit takto: „Když musíte pro Krista snášet potupu, nezapomínejte, že je to jeho potupa. Odměna nás nečeká tady, ale v nebi.“ Proto autor navazuje: „Vždyť zde nemáme trvalý domov [KMS, NBK: město], nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Židé si zakládali na tom, že pokud jde o uctívání Boha, je Jeruzalém středem světa. Někteří se možná snažili tyto židovské křesťany vlákat zpět do svých řad, a tak říkali: „My máme Jeruzalém! Vy žádné takové velkolepé město nemáte!“ Autor říká: „Ale ano, máme své město! Totéž město, které hledal Abraham a praotcové: nebeské město, které pro nás i pro ně připravil Bůh“ (11,13–16). Mnoho lživých učení klade důraz na současnost nebo na mylné představy o nebi. Islám například sebevražedným mučedníkům slibuje v nebi lepší život s krásnými pannami k uspokojení mužského chtíče. Také svědkové Jehovovi a mormoni mají na nebe nesprávné názory. Jiní falešní učitelé říkají v podstatě: „Zapomeňte na nebe. K čemu je náboženství dobré, jestli vám nedokáže zajistit pohodlný život tady a teď?“ Do této skupiny patří hereze „zdraví a bohatství“. Je jasné, že biblické křesťanství nabízí pokoj a radost z poznání Pána teď a tady. Můžeme se radovat, že nám jsou odpuštěny hříchy, a můžeme užívat všeho dobrého, co nám Bůh v tomto životě poskytuje (1Tm 6,17). Jako věřícím nám patří všechno (1K 3,21–22; 2K 6,10). A přece Pavel napsal: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1K 15,19). Držme se pevně naděje, že budeme v nebi se samotným vzkříšeným Kristem, a uvarujeme se mnoha pochybení!

Závěr

Abych to shrnul: Zdravé učení je vždy založeno na Božím slově (13,7). Ve středu jeho zájmu a vyvyšování je Kristus, který je stále týž (13,8). Jeho radostí je spásná Boží milost, nikoli lidské skutky (13,9). Žije z Kristovy smrti za naše hříchy (13,10–12). Odděluje se ode všech, kteří Krista neoslavují, a jeho chloubou je potupa kříže (13,13). Nedoufá v odměny tohoto života, ale pouze v nebeské odměny (13,14).

William White dostával jako redaktor Emporia Gazette mnoho článků od snaživých pisatelů, ale většinu z nich autorům vracel s odmítavým posudkem. Jedna hořce zklamaná autorka Whiteovi napsala: „Pane, zaslal jste mi mou povídku zpět, já však vím, že jste ji nečetl. Schválně jsem slepila stránky 19 a 20, ale ve vráceném rukopise byly tyto stránky stále slepené. Tak vím, že jste můj článek zamítl, aniž jste ho četl.“ White poslal lakonickou odpověď: „Vážená paní, když u snídaně naklepnu vejce, nemusím ho celé sníst, abych zjistil, jestli je zkažené.“ (Our Daily Bread [3/93].)

Nemusíte se prohrabávat všemi náboženskými spisy na světě, abyste poznali, jestli jsou dobré nebo špatné. Co říkají o Ježíši Kristu? Co učí o způsobu spasení? Pokud zvěstují Ježíše jako věčného Boha v lidském těle a víru v jeho oběť jako jediný způsob spasení, jsou v pořádku. Nedejte se strhnout ničím jiným. Spoléhejte se v srdci na Boží milost.

Otázky k diskuzi

1. Jak poznáme, které doktríny jsou zásadní a kdy můžeme připustit různé názory?

2. Jak poznáme, se kterými křesťanskými skupinami nebo denominacemi můžeme spolupracovat? Kde bychom měli vést hranici?

3. Jaký je biblický vztah mezi vírou a dobrými skutky? Proč je zásadní trvat na spasení milostí skrze víru samotnou, nezávisle na skutcích?

4. Proč je zvěst o kříži pohoršením? Měli bychom se jakkoli pokoušet toto pohoršení zmírnit? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč ne?