Pochybné diagnózy: vytváření nemocí
Minule jsme se zabývali autismem a dalšími poruchami – skutečnými nemocemi, které jsou však masivně nadměrně diagnostikovány. To vede k tomu, že mnoho lidí ve skutečnosti netrpí nemocí, která je spojována s jejich diagnostickou nálepkou. Klíčovým bodem při pastorační práci s takovými lidmi je zaměřit se na jejich osobní odpovědnost, protože všichni, ať už jsme zdraví nebo nemocní, jsme zodpovědní za své chování.
Nyní se zaměříme na další širokou oblast, kterou nazývám „pochybné diagnózy“: vytváření nemocí. To však znamená, že se dostáváme do velmi složité oblasti, která zahrnuje otázky jako: Co tvoří nemoc? Co rozumíme pod pojmem nemoc? Co je normální zdraví? Tyto otázky souvisejí s širšími otázkami, zda společnost považuje určité stavy za „skutečné nemoci“, které si zaslouží soucit a léčbu, nebo ne.
Simon Wessely, profesor psychiatrie, k tomu poznamenal: „Vášně, které tyto diskuse vyvolávají, jsou způsobeny tím, že jde o otázku legitimity – co je přijatelnou nemocí a co je legitimním utrpením, které si zaslouží podporu a soucit?“
Filozof Ian Hacking poznamenal: „Jsme obklopeni duševními chorobami, spíše neurotickými než psychotickými, a přemýšlíme, které z nich jsou předstírané, kulturní artefakty, klinicky umocněné nebo napodobené syndromy a které jsou, jak to stručně a nejasně vyjádříme, skutečné. Jsme hluboce zmateni celou skupinou duševních poruch a máme pocit, že jejich příznaky jsou jak vyvolané, tak přirozené, jak morální, tak neurologické.“ O tomto tématu jsem psal jinde (viz zejména kapitoly 3 a 8 v mé knize Tackling Mental Illness Together) a zde mohu pouze shrnout své závěry.
Jako křesťané víme, že nejsme pouze těla, tedy fyzické entity. Jsme psychosomatické bytosti, z nichž každá má sjednocené tělo a duši. Stejně jako je naše tělo poškozeno Božím prokletím kvůli Adamovu hříchu, tak je poškozena i naše duše. Můžeme mít nemoci v těle i nemoci v duši/mysli/duchu. Úzká souvislost mezi naší myslí a tělem znamená, že jakákoli fyzická nemoc se týká i mysli a naopak. Například je dobře známo, že úzkost (pocity v mysli) vyvolává nejrůznější tělesné příznaky. Znamená to ale také, že můžeme mít nemoci, které nejsou způsobeny identifikovatelnými fyzickými patologiemi. Můžeme být nemocní kvůli poškození naší mysli/duše.
Absence prokazatelné fyzické patologie často vede ke skepsi ohledně reality nemoci. O ženě s chronickým únavovým syndromem (CFS) se může říci: „Vypadá v pořádku, proč se nevrátí do práce?“ Nebo o muži s fibromyalgií: „Zdá se, že se pohybuje normálně, jak může mít tuto nemoc?“ V souvislosti s tím všichni pravidelně zažíváme nejrůznější tělesné příznaky: bolesti, nadýmání, bolesti na hrudi, otoky kloubů, období špatné nálady atd. Někteří lidé, zejména ti, kteří mají úzkostnou povahu, se na tyto příznaky soustředí a bojí se, že to může být velmi závažné („Mám rakovinu!“). To vede k tomu, že se bolest nebo otoky zhoršují, a to jak psychicky, tak někdy i fyzicky.
Často není možné zjistit, zda konkrétní příznak vznikl v mysli nebo v těle. Na tom však nezáleží. Důležité je rozpoznat vliv psychiky. Pokud má někdo několik z těchto psychosomatických příznaků, lze je spojit a stanovit diagnózu. Dnes to budou diagnózy jako CFS, generalizovaná úzkostná porucha (GAD) a fibromyalgie. V minulosti existovaly jiné názvy, např. psychastenie a hysterie, které byly vnímány skepticky a staly se pejorativními termíny, stejně jako dnešní pochybné diagnózy. Názvy nemocí se mění, ale základní realita zůstává. Jedná se tedy o skutečné nemoci, kterým různé společnosti přiřazují různé diagnostické názvy.
Naneštěstí mnoho lidí nedokáže uznat něco za legitimní nemoc, pokud to nemá jasnou fyzickou patologii. To by se nemělo týkat křesťanů, kteří vědí, že nejsme pouze těla, a proto by měli být otevřenější realitě patologií mysli/duše. A také jde o to, že se to týká i fyzické stránky. Jedná se o psychosomatické stavy se silným mentálním přínosem, které však zahrnují i fyzické rysy.
Jak tedy pomoci? V tomto kontextu není možné dát adekvátní odpověď (podrobnosti najdete opět v mé knize). Stejně jako výše uvedené bylo pouze stručným shrnutím klíčových bodů, i zde se omezím na několik bodů, které, jak doufám, mohou pomoci k dobrému začátku.
Nejprve přijměte diagnózu. Dejte jasně najevo, že uznáváte, že jsou nemocní a nepředstírají to. Úplné předstírání je velmi vzácné a v církvích nám naše hlubší znalost lidí dává velkou výhodu. V klinických službách se úzce zaměřujeme na nemoc a postrádáme důležité informace o širším chování. Ale v církvích můžeme vidět širší vzorec vyhýbavosti, lstivosti a přímých lží. Předstíraný stav bude mít takový kontext.
Pokud takový osobnostní kontext neexistuje, začínáme s tím, že přijímáme, že jsou nemocní, a ujišťujeme je o tom, že s nimi souhlasíme. Poté hovoříme o interakci mysli/duše a těla a o tom, jak u všech nemocí, včetně jejich, existuje příspěvek mysli/duše, který musí připustit. Mnoho lidí s těmito stavy považuje za velmi obtížné přijmout nefyzický příspěvek k nemoci. Uzdravení nastane až tehdy, když je někdo ochoten zabývat se jak duševními, tak fyzickými aspekty.
Klíčem je tedy pracovat na dosažení takovéto akceptace. Poté lze využít odpovídající fyzické a psychologické terapie ze strany zdravotnických služeb. To spolu s nezbytnou podporou, soucitem a praktickou pomocí ze strany rodiny a přátel v církvi by mělo vést k postupnému pokroku a, doufejme, k uzdravení.
Přidat komentář