Velekněžská modlitba (J 17)

Jan ve svém evangelium zaznamenává skutečnou modlitbu Páně, modlitbu Pána Ježíše Krista, velekněžskou modlitbu, přímluvnou modlitbu. Od třinácté kapitoly až do konce svého evangelia popisuje Jan události spojené s ukřižováním a vzkříšením Pána Ježíše Krista. Začíná své evangelium věčností – na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh bylo to Slovo (J 1,1). Mluví o tom, že na počátku byl jenom Bůh sám v osobě Otce a Syna a Ducha svatého. Dále mluví o Kristově vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). To je o narození Krista, který se ponížil, opustil slávu, kterou měl u Otce, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil jako obětní beránek za hříchy svého lidu.

Až do konce dvanácté kapitoly Jan popisuje Ježíšovu službu od křtu v Jordánu Janem Křtitelem a povolání prvních učedníků až k poslední večeři Pána s jeho učedníky v horní místnosti. Jan nepopisuje ustanovení Památky Páně, ale zaznamenal vyučování Pána Ježíše v horní místnosti, které nezaznamenali pisatelé ostatních evangelií.

Jednak to bylo vyučování příkladem, kdy Pán myl učedníkům nohy a potom jim přikázal, aby ho následovali a milovali se navzájem, jako je miluje on. A posléze je vyučoval o tom, že sice musí odejít, ale nenechá je osamocené, ale pošle jim jiného přímluvce, Ducha svatého. Kapitoly 14-16 jsou nejrozsáhlejším učením o osobě a díle Ducha svatého v Písmu. Toto vyučování Ježíš zakončuje modlitbou – tou, která je dnes před námi. Kapitoly 13 až 17 patří k sobě. Odehrávají se pravděpodobně na jednom místě a popisují poslední shromáždění Pána Ježíše a jeho učedníků před jeho ukřižováním. Ještě té noci byl Pán Ježíš zajat, vyslýchán, bit, mučen, a nakonec ukřižován. O dvacet čtyři hodin později po této modlitbě leželo tělo Pána Ježíše zabalené do pláten v novém hrobě blízko místa, kde byl popraven. Učedníci byli ze strachu před Židy zavřeni v horní místnosti, v té místnosti, kde se Ježíš za ně modlil, kde je vyučoval, kde jim myl nohy a kde se s nimi loučil.