Zabezpečení hradu II.

I když to všechno je jisté z těchto potěšujících Písem, která jsme si připomenuli, nebude bez užitku vybrat a krátce připomenout některý z příkladů Písma svatého, poněvadž vysvětlují věci tím jasněji a důvěru nemálo posilují.

Všimněme si nejprve Noeho. Ten, když viděl, že se všechen svět porušuje, a bál se, že to nepovede k dobrému konci, oddal se tím horlivěji službě Bohu. A i když mu proto bezbožníci zlořečili, spolehl se na Boha. Proto byl on i jeho nejbližší Bohem uchráněn a zachován, když všechen svět zahynul (Gn 6,7).

Otec věřících Abraham činil poslušně všechno, co jen Bůh poručil, proti vlastnímu rozumu. Proto mu Bůh řekl: „Neboj se, Abrahame, já jsem tvůj štít a tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). A stalo se tak. Kolikrát mu hrozilo nebezpečí pro jeho manželku, kolikrát od hladu, kolikrát od nepřátel, odevšad jej vyvedl Pán Bůh, jeho štít.

Když byl Lot v Sodomě uprostřed bezbožníků, měl stálý ohled a zřetel na Boha. Proto, když se podvracelo pět měst, on byl anděly vychvácen a zachráněn (Gn 19).

Zbožného Jákoba si umínil zabít vraždychtivý Ezau (Gn 27,41); ale on se spolehl na Boha a Bůh ho uchránil. Nejprve jej doprovodil s houfy andělů do cizí země (Gn 28); potom, když se vracel a ze strachu se úpěnlivě svěřoval do Boží ochrany (Gn 32,11), Bůh oblomil srdce Ezaua tak, že když se s ním shledal, nevěděl, co má dělat a tak plakal a líbal jej (tamtéž). Předtím se na Jákoba chystal rozhněvaný Lában, ale toho Pán Bůh zděsil ve snu a zabránil mu uškodit (Gn 31).

Zbožný Josef byl nenáviděn bratry, kteří mu ukládali o život, byl prodán do cizí země, tam byl lákán ke hříchu, osočen a dostal se do těžkého žaláře; ale poněvadž se ve všem pokořoval před Bohem, Bůh všecky úklady proti němu rušil, až jej podivuhodně přivedl i k nejvyšší slávě.

Izraelité byli v Egyptě těžce trápeni; ale poněvadž volali k Bohu, přijal je Bůh pod svou ochranu, vyslal své rány jako střely, zdeptal Egypt a slavně je odtud vyvedl. A zde bylo zřejmé, jaký je rozdíl mezi tím, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího a kdo nepřebývá: ve vší egyptské zemi byly vody změněny v krev a prach země ve štěnice, dobytek mřel, hmyz, vředy, krupobití, kobylky, tma přikryly všechen Egypt a všichni prvorozenci zemřeli. Domů Izraelitů se nedotkla žádná rána, zůstali zdrávi a měli stále světlo. Když je farao pronásledoval se svými vojsky, tentýž oblačný sloup byl těmto mlhou, oněm světlem. Totéž moře se oněm rozestoupilo, aby mohli přejít, tyto pak překvapilo a zatopilo. Tak umí Hospodin vyvést z ohnivé pece, jak se nazývá egyptská poroba (Dt 4,20) i provést propastí toho, koho chová pod svými křídly.

Izraelcům na poušti se nedostávalo potravy, nápoje ani šatů. Náleželi pod Boží opatrování, a aby netrpěli nedostatkem, musila jim vydávat skála vodu, vítr přinášet ptactvo k jídlu a jejich obuv musela vydržet čtyřicet let (Dt 29,5). Když vedli boje proti svým nepřátelům, jeden z nich honil tisíc a dva deset tisíc (Dt 32,30), protože jejich skála, Hospodin byl s nimi a bojoval za ně, sesílal na nepřátele strach a zmatení smyslů, často i svou střelbu shůry hřímání, vítr a kamenné krupobití (Joz 10, 11), takže tito neměli jinou práci než pronásledovat, zabíjet a kořistit.

Proti Mojžíšovi, nejpokornějšímu z lidí (Nu 12,3) vzbouřili Dátan, Abíram a Kórach všechen lid, takže byl ve velikém nebezpečí; avšak Bůh o něj pečoval a nedopustil, aby jej postihlo zlé. Podtrhl pod buřiči zemi, a když padli zaživa do propasti, zavřel ji zase k bázni jiným, aby se už nemohli pokoušet o muže Božího (Nu 16).

Bileám, kolikrát otevřel ústa, když chtěl zlořečit lidu Božímu, tolikrát pronášel proti své vůli jen dobrořečení a požehnání (Nu 23). Hle, Bůh je tak mocný, že bezbožní nemohou podle libosti ani jazyk otírat o ty, které při sobě chová.

Izraelští zvědové se v Jerichu dostali do velkého nebezpečí, a museli být schováni v pazdeří místo za nedobytnou zdí. Ale i když je hledali, nenašli, protože seděli v Hospodinově stínu (Joz 2).

Gedeon se pustil se třemi sty muži do hrozných midjánských vojsk, všecko poplenil a sám neutrpěl nejmenší škodu, protože Bůh se svými neviditelnými vojsky byl při něm (Sd 7).

Avšak nejjasnějším zrcadlem toho, co to je mít Hospodina za útočiště, hrad, skálu, roh, skrýši a stín, je David, jenž se spolehl na Hospodinovu péči hned od mládí (Ž 71,6), chodil vždycky ve stínu Božím, a ačkoli jej potkávaly, stíhaly a obkličovaly nesnáze a nebezpečenství, přece procházel nadějně všudy. Již v dětství se naň sápali lvi, medvědi a jiná divá zvěř, avšak samy ty šelmy hynuly od jeho slabé ruky, než by on mohl zahynout (1S 17,34). To působila jemu přítomná všemohoucnost Boží. Když jej chtěl zabít hrozný Goliáš, byl sám zabit mocí Boha, v jehož jménu proti němu David šel (1S 17,45). A co všechno k jeho záhubě neobmýšlel Saul? Jednou jej sám chtěl probodnout kopím, ale nemohl se strefit (1S 18,11 a 19,10). Jindy poručil svým služebníkům, aby ho zavraždili, ale o to se žádný nesměl pokusit, protože hrůza z Hospodina byla vůkol něho (1S 19,1). Jindy zas jej přikázal uškrtit na loži, ale on Božím působením nebyl doma nalezen (tamže, v. 16). Potom za ním poslal jednou i podruhé své náhončí do Rámy, ale namísto toho, aby naň vztáhli ruce, upadli do prorockého vytržení, a potom i sám Saul, takže zapomněli, proč přišli, a věnovali se něčemu jinému (1S 19,20–24). Když proti němu popouzel svého syna Jonatana, stal se mu tento Božím řízením nejlepším přítelem (1S 19). Když jej stíhal na poušti, jednak objevil jeskyni, kde seděl David, avšak nespatřil ho (1S 24,4). Když ho již měl dostat do rukou, poslal mu Pán Bůh zlou novinu a obrátil ho nazpět (1S 23,26). Když ho konečně dostal, proti svému úmyslu se s ním smířil a propustil ho (1S 24,17 a 26,21). Když posléze David neměl před Saulem v izraelské zemi bezpečného místa, Pán Bůh způsobil, že sousední pohané jej při sobě měli rádi a podporovali jej, ačkoli i oni měli před ním strach z Hospodina (1S 27,4). Když se mu potom zpronevěřili nejtajnější rádci a chytře směřovali k jeho záhubě, Bůh to všechno tajně rušil (Ž 33,10). Zkrátka, čím více se proti němu lidé stavěli, tím více on rostl, a nepřátelé, kteří na něj dotírali, se rozráželi jako o skálu (Ž 59,17 a 118,11).