Záhada nevyslyšených modliteb

Záhada nevyslyšených modliteb

Doba čtení: 15 minut

Před více než sedmnácti lety jsem napsal článek o problému „nevyslyšených modliteb“. Byl zveřejněn v měsíčním bulletinu naší církve. Nedávno jsem si ho znovu přečetl a byl podnětem k přemýšlení o modlitbách, které jsem se v těch letech mezitím modlil.

Za těch sedmnáct let jsem viděl několik nádherných odpovědí na modlitby. Vedu si zápisník, do kterého si zaznamenávám věci, o které jsem Boha prosil a které mi splnil. Čas od času se k němu vracím a procházím ho. A kdykoli to udělám, jsem nadšený, když vidím některé pozoruhodné způsoby, jak Pán odpověděl na konkrétní modlitby.

V posledním roce jsem zažil několik významných odpovědí na modlitby. Modlil jsem se, aby Bůh vyřešil problémy, které se zdály naprosto neřešitelné – a on jednal rychleji a dokonaleji, než jsem se odvažoval doufat. Modlil jsem se, aby naplnil konkrétní potřeby – a ony byly naplněny způsobem, který mě nikdy nenapadl jako možný. Modlil jsem se, aby mi pomohl dělat věci, o kterých jsem měl pocit, že jsou nad mé síly. A nějakým zázračným způsobem se to podařilo.

Některé věci, které pro mě Bůh udělal v odpovědi na modlitbu, byly velké – věci, které jako by zaplnily celý obzor. Jiné se mohly zdát velmi malé – věci, na kterých z dlouhodobého hlediska vlastně tolik nezáleželo. Opravdu by záleželo na tom, kdybych v ten chaotický den, kdy jsem se zoufale honil a snažil se všechno stihnout, nenašel místo na parkování? Nejspíš ne. Ale bylo to tak trochu od Boha, že se postaral o to, aby bylo volné místo na správném místě a ve správnou chvíli.

Každá odpověď na modlitbu je vzácná. Když mi Otec dá přesně to, o co jsem prosil, je to pro mě velkým povzbuzením, úžasným ujištěním o jeho lásce a naslouchajícím uchu. Ale vedle těchto krásných odpovědí na modlitby si uvědomuji, že jsou věci, za které jsem se modlil před sedmnácti lety a které mi Pán nedal.

U některých z nich jsem se smířil s tím, že mi je nikdy nedá, a přestal jsem o ně žádat. Za některé z nich se stále modlím, ale zdají se mi vzdálenější než kdy dřív. Lidé, za které jsem se modlil, aby se obrátili, se stali tvrdšími a hůře zasažitelnými. Odpadlíci, za které jsem se modlil, aby byli obnoveni, se propadli hlouběji do světskosti a hříchu. Pokušení, za která jsem se modlil, aby byla ode mne odstraněna, se nyní zdají být vytrvalejší než kdy jindy.

Nevyslyšené modlitby?

A přesto je Bible plná zaslíbení, která nás ujišťují, že naše modlitby nejsou marné. Mnohá z těchto zaslíbení pocházejí z úst samotného Ježíše. „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. … Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“ (J 16,23–24). „Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít“ (Mk 11,24).

Když si vzpomenu na modlitby, které jsem se modlil za věci, které mi Bůh nedal, někdy je označuji jako „nevyslyšené modlitby“. Ale takové verše jako tyto mě ujišťují, že žádná skutečná modlitba nezůstane bez odpovědi.

Měl bych zdůraznit výraz „skutečná modlitba“. Jsem si vědom toho, že se modlím mnoho modliteb, které vůbec nejsou skutečné. Jsou to jen má slova, která jsem sotva promyslel a která nevycházejí ze skutečné a upřímné touhy. Děti, které se učí modlit: „Bůh žehnej tatínkovi, Bůh žehnej mamince, Bůh žehnej babičce,“ mohou tato slova odříkávat jen jako rituál před spaním. Vím, že mnohé z mých „modliteb“ nejsou o nic skutečnější.

Pane, prosím, přiveď na naše nedělní setkání nové tváře. Pane, prosím, požehnej naší skupině mládeže. Bože, sešli našemu národu probuzení. Jak snadno se mi taková slova říkají, aniž bych vážně očekával, že Bůh udělá to, o co prosím! O tom, že jsem se opravdu nemodlil, svědčí skutečnost, že nejsem ani zklamaný, ani překvapený, když se věci, o které jsem prosil, nestávají.

Jsou mé modlitby jen otázkou zvyku? Opakuju bezmyšlenkovitě evangelijní klišé, místo abych mluvil ze srdce? Odškrtávám si v mysli seznam přání místo toho, abych skutečně hledal Boha? A když se modlím s ostatními, nejsou mé velké, velkolepé a výmluvně znějící prosby jen prázdným mluvením? Nemohu očekávat, že by Bůh na takové neopravdové modlitby odpověděl.

Ale co ty chvíle, kdy jsem se opravdu modlil? Prosil jsem Boha o konkrétní věci – věci, o kterých mě Bible učí, že jsou dobré. Vroucně a vytrvale jsem ho prosil, aby mi tyto věci dal. A on to neudělal. Jistě se musím ptát, proč někdy (často) žádám Boha o konkrétní věci, a zdá se, že mi je nedává.

Možná si kladete stejnou otázku. Je to otázka, která trápí mnoho věřících. Dovolte mi tedy navrhnout tři možné důvody, proč se nám může zdát, že naše modlitby nejsou vyslyšeny.

1. Nevyznaný hřích 

Za prvé, našim prosbám může bránit hřích, z něhož jsme nečinili pokání. Máme-li se účinně modlit, musí být splněny určité podmínky. Jakub nám říká, že „velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jk 5,16). Žalmista napsal: „Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel“ (Ž 66,18).

Nesmíme špatně pochopit, co žalmista říká. Neříká, že Bůh odmítne vyslyšet modlitby každého věřícího, který se provinil nějakým hříchem. Přestanu snad naslouchat prosbám svých dětí jen proto, že na každém z nich vidím chyby? Říkám, že jim nedám nic, o co žádají? Samozřejmě že ne. Stejně tak náš nebeský Otec nám dál dává dobré dary, i když na každém z nás vidí tisíce chyb.

Skutečnost je taková, že každý věřící neustále selhává. Jak říká žalmista jinde: „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ (Ž 130,3). Kdo z nás bezchybně zachovává největší přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší a celou svou myslí“? Všichni jsme daleko od toho, abychom byli lidmi, jakými bychom měli být. A přesto Pán ve své milosti vyslyší naše modlitby kvůli svému Synu, našemu velkému Veleknězi.

Žalmista však ví, že kdyby ve svém srdci choval hřích, Hospodin by ho nevyslyšel. Kdyby vědomě pokračoval v hříchu, lpěl na něm, byl by odhodlán se ho držet, pak by Hospodin odmítl vyslechnout jeho modlitby. Někteří z nás nepotřebují hledat žádné další vysvětlení nevyslyšených modliteb. Víme, že problémem je náš vlastní nevyznaný hřích, z něhož jsme nečinili pokání.

Znamená to však, že Bůh naše modlitby ignoruje? Ne. Pravdou je, že za takových okolností je Boží odmítnutí splnit naše prosby samo o sobě odpovědí! Vzpurný věřící se modlí za nějakou konkrétní laskavost. Boží otcovská odpověď je jasná: „Nejprve musíme vyřešit tvou vzpouru…“

Nejednáme tak i s vlastními dětmi? Někdy jsou děti neposlušné, drzé, vzpurné. Čekáme, až se omluví. Chceme, aby se změnily. Ale zdá se, že si neuvědomují závažnost svého počínání. Přicházejí za námi s prosbou a očekávají, že jim něco dáme. Jak na to reagujeme? Říkáme: „Počkat, myslím, že si nejdřív musíme promluvit o něčem jiném…“

Když odpovídáme tímto způsobem, neznamená to, že bychom byli vůči svým dětem nepřátelští nebo je odmítali. Jde o to, že víme, že by pro ně nebylo dobré, kdybychom jim nadále dávali vše, o co požádají, aniž bychom jim nejprve pomohli vyřešit problémy. Bůh je příliš moudrý a laskavý na to, aby nás rozmazloval tím, že nám dá vše, o co si řekneme, pokud odmítáme vyřešit úmyslné hříchy v našem životě.

Představte si například, že se modlím za to, aby mi každý den Páně bylo pomoženo mocně kázat, aby se lidé obrátili a aby církev rostla. Ale mezitím lpím na nějakém tajném, úmyslném hříchu. Bylo by od Pána moudré nebo laskavé, kdyby mi dal věci, o které jsem prosil? Kdyby to udělal, mohl bych si představovat, že na mém hříchu nezáleží. Byl bych povzbuzen k tomu, abych pokračoval v cestě, která by mohla vést k utrpení zde v tomto životě a nakonec k věčné zkáze (1K 10,9).

Pokud víte, že jste ve svém životě chovali hřích a Bůh vám odpíral dobré věci, o které jste prosili, odpovědí je nezoufat. Je třeba vyznat svůj hřích a věřit, že on je věrný a spravedlivý a očistí vás od každé nepravosti (1J 1,7.9). A pak se znovu začít odvážně modlit za každý dobrý dar, po kterém toužíte.

2. Dobré, ale ne nejlepší

Za druhé, možná jsme se modlili za to, co je lepší, abychom neměli a tedy nedostali. Jedním z nejvýraznějších příkladů v Písmu je Pavlova modlitba za to, aby byl zbaven „ostnu v těle“. Pavel zápasil s nějakým bolestivým, vytrvalým problémem, který ho ponižoval a oslaboval – možná šlo o někoho, kdo na Pavla útočil a podkopával jeho práci. Pavel věděl, že jeho „osten“ byl „poslem od satana“, který ho měl obtěžovat (2K 12,7). Pavel se třikrát modlil, aby byl tento „osten“ odstraněn. Pokud byl trn od satana, jistě to byla samozřejmá a dobrá věc, o kterou Pavel prosil.

Přesto Bůh třikrát odmítl dát Pavlovi, o co žádal (v. 8). Proč? Protože Pavel potřeboval ten osten, aby ho udržel v pokoře. Když se Pavel ohlédl zpět, věděl, že bez tohoto ostnu by se stal domýšlivým. Bůh jeho práci požehnal tak hojně, že by se snadno mohl stát ješitným a sebevědomým. Proto Bůh dovolil satanovi, aby ho tímto přetrvávajícím problémem trápil. Pavel se modlil za něco dobrého – za vysvobození od ostnu –, ale bylo lepší, aby jeho prosba nebyla vyslyšena.

V Písmu máme ještě výjimečnější příklad – příklad samotného Pána Ježíše. V Getsemane se opakovaně a naléhavě modlil, aby mu byl odňat kalich, který mu dal pít jeho Otec (Lk 22,39–44). To však nebyla Otcova vůle. Ježíš musel vypít kalich utrpení a hněvu až do dna. Proč? Protože jinak by nemohl vykoupit lidi, které miloval, ani oslavit Otce vykonáním díla, k němuž byl poslán (J 17,4). Ježíšova žádost vycházela ze srdce naplněného dokonalou láskou k Bohu. Byla to dokonale svatá, Bohu milá žádost. Přesto bylo lepší, aby mu nebylo vyhověno.

Říkáme tedy, že Ježíšova modlitba nebyla vyslyšena? Ne. Pisatel listu Židům nás ujišťuje, že „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“ (Žd 5,7). Nebyl zachráněn před smrtí, ale bylo mu dáno něco většího. Byl zachráněn ze smrti, byl vzkříšen třetího dne, aby se stal Spasitelem svého lidu.

„Pro radost, která se mu nabízela, podstoupil kříž…“ (Žd 12,2). Otec od něj kalich neodňal. Místo toho odpověděl na jeho modlitbu tím, že mu dal radost, která převýšila i hrůzu kříže.

Podobně tomu bylo i u Pavla. Pán mu nedal to, o co prosil – odstranění ostnu. Ale odpověděl na jeho modlitbu tím, že mu dal lepší věci, než o jaké žádal: pokoru, dostatek milosti pro každý den, projev Kristovy síly v jeho vlastní slabosti, větší užitečnost ve službě.

Princip je jasný. Bůh si vyhrazuje právo odmítnout naše žádosti – ale pak nám dát něco lepšího. J. I. Packer napsal, že Boží „sliby, že odpoví na modlitby svých vlastních dětí, jsou kategorické a všezahrnující. Bylo by tedy chybou myslet si, že jeho odpověď na uctivé prosby křesťanů je někdy jen strohé ‚ne‘.“

K tomu použil ilustraci ze svého dětství. „Když se blížily mé jedenácté narozeniny, dal jsem rodičům širokými náznaky najevo, že bych chtěl velké kolo. Mysleli si však, že je na to příliš brzy, a proto mi dali psací stroj, který byl ve skutečnosti tím nejlepším dárkem a stal se nejcennějším majetkem celého mého chlapeckého života. Nebylo to dobré rodičovství a velmi pozitivní odpověď na mou žádost o kolo? I Bůh si dovolí vylepšit naše prosby, když to, o co žádáme, není to nejlepší.“

Pánovo „ne“ neznamená: „Neposlouchám.“ Znamená: „Důvěřuj mi. Dostaneš něco lepšího. Dám ti to nejlepší, a to v pravý čas.“

Někteří lidé se mnoho let modlí, aby jim Bůh dal partnera do manželství. A on to neudělá. Ale oni se na konci života ohlédnou a děkují, že jim Bůh dal milost, aby se vyrovnali s celoživotní svobodou, a že měli svobodu dělat pro něj práci, kterou by nemohli dělat, kdyby byli ženatí. A říkají: „Bylo to lepší.“

Možná jste se v uplynulých měsících modlili za něco konkrétního. Možná se za to modlíte mnohem déle - sedmnáct let nebo déle. Měli byste se teď přestat modlit? Ne, samozřejmě že ne. Pokud se vám stále zdá, že je dobré, správné a Bohu milé se za něco modlit, modlete se dál, dokud vám Bůh nedá nad veškerou pochybnost najevo, že to není pro vás.

A i když vám nakonec možná nedá přesně to, o co jste prosili, vaše modlitby nebudou zbytečné. Zjistíte, že vám místo toho dal něco mnohem lepšího. Tady na tomto světě to možná nepoznáte, ale na věčnosti uvidíte, že vaše modlitby byly odměněny bohatěji, než jste si představovali.

3. Vytrvalá modlitba 

Za třetí, Bůh má možná stále v úmyslu dát vám přesně to, o co jste prosili, ale existuje nějaký důvod, proč vás nechává čekat.

Možná je to prostě proto, aby vyzkoušel vaši víru. Je snadné o něco požádat jednou, dvakrát, půltucetkrát. Ale prosit dál, když není žádné znamení, že Bůh naslouchá, to je skutečná výzva. Prosit rok co rok tváří v tvář neustálému odrazování vyžaduje víru danou Bohem.

Bůh nás učí vytrvalé víře. Vzpomínáte si na kananejskou ženu, která prosila Ježíše, aby uzdravil její dceru? On jí „neodpověděl ani slovo“, přesto učedníci hlásili: „Vždyť za námi křičí“ (Mt 15,23). A nakonec byla její prosba vyslyšena. Takovou vytrvalou víru potřebujeme i my.

Možná je to proto, aby se zvětšila vaše touha po věci, o kterou prosíte. Pokud nás naše děti o něco požádají a my je odmítneme, často je výsledkem to, že danou věc chtějí ještě víc! Stejně tak mám zkušenost, že čím častěji mi Bůh něco, o co jsem prosil, odmítá dát, tím více po tom toužím. A tím větší radost cítím, když je mi to nakonec dáno. Na rychle dané dary se rychle zapomíná. Dary, po kterých se dlouho touží, o které se žádá, na které se čeká, jsou cenné.

Možná je to proto, že Bůh musí nejprve vykonat nějaké jiné dílo, než bude moci vyslyšet vaši modlitbu. Josef v Egyptě nepochybně toužil a modlil se, aby mohl znovu spatřit svou rodinu. Bylo však třeba vykonat mnoho práce jak v Josefovi, tak v jeho bratrech, než mohlo být toto dobro uděleno. Josef musel dozrát v letech utrpení. Všichni Josefovi bratři museli být pokořeni.

Kdyby Bůh dovolil Josefovi vrátit se domů hned, rodinný spor by prostě pokračoval. Takto se stalo, že když se Josef znovu setkal se svými bratry, potkal muže, kteří se díky protivenstvím podivuhodně změnili, muže, kterým mohl odpustit, důvěřovat jim a milovat je. Bůh měl plně v úmyslu vyslyšet Josefovy modlitby, ale až v pravý čas.

Možná se už dlouho modlíme za nějaké velké požehnání. Pak se sami sebe zeptejme: „Je tu ještě něco, co musí Bůh udělat nejdříve ve mně, v nás?“ Církev se může modlit: „Použij tuto církev ke spasení mnoha lidí“, a přesto uvidí jen málo obrácení. Možná se taková církev potřebuje nejdříve modlit za něco jiného: „Pane, učiň tuto církev takovou, do které můžeš bezpečně přidat nemluvňata v Kristu – a pak nám je dej.“

Nikdy jsem nezapomněl na to, co mi řekl jeden přítel: „Modli se za cokoli, co si přeješ, ale buď připraven na to, že Pán tvé modlitby přesměruje.“ Rozumíte, co tím myslel? Začínáme se modlit za jednu věc, ale jak se modlíme, Duch svatý naše modlitby zpřesňuje. Často nám ukáže, že je tu ještě něco dalšího, za co se musíme nejdříve modlit a bez čeho nemůže být původní prosba vyslyšena. A my důvěřujeme Pánu, že nám ukáže, co to je.

Na začátku jsem řekl, že za některé věci se modlím už více než sedmnáct let – a stále se za ně modlím. Nesmím však říci, že by mé modlitby zůstaly nevyslyšeny. Pánova odpověď je jednoduchá. „Věřte mi. Vytrvejte. Modlete se bez přestání. A naučte se čekat.“ Zde je několik slov Ch. H. Spurgeona, která vás mohou povzbudit, pokud se za něco modlíte již mnoho let a stále nic nenasvědčuje tomu, že by Pán hodlal vaši prosbu splnit:

I kdyby se na chvíli zdálo, že nebesa... jsou jako z mědi a modlitba se od nich odráží, vzpomeňte si, že vás dříve vyslyšel a že je to tentýž Bůh, který se nemění, a proto stále slyší a brzy odpoví. Proto k němu mocně volejte. Může se stát, že vaše modlitba je jako loď, která, když se vydá na velmi dlouhou plavbu, se domů nevrátí naložená brzy, ale když se vrátí, přiveze mnohem bohatší náklad. Pouhé pobřežní lodě vám přivezou uhlí nebo podobné obyčejné věci, ale ty, které plují daleko do Taršíše, se vracejí se zlatem a slonovinou. Pobřežní modlitby, jaké se modlíme každý den, nám přinášejí mnoho potřebných věcí, ale jsou i velké modlitby, které jako staré španělské galeony překonávají širý oceán a déle se ztrácejí z dohledu, ale vracejí se domů hluboko naložené zlatým nákladem. Když se někdy modlitba zdržela, Pán, náš Bůh, nám vynahradil zpoždění a ukázal nám, proč otálel – aby nám skrze naše čekání dal bohatší a vzácnější požehnání a také aby nás připravil na jeho přijetí. Pokračujte v modlitbě, pokud nedostanete přímou odpověď, a odpovědi, kterých se vám dostalo v minulých letech, ať jsou pro tuto chvíli zaslíbením dobra pro vaši duši.

Skládačky a sliby

Uvedl jsem tři důvody, proč se může zdát, že naše modlitby zůstávají bez odpovědi. Vysvětlují každou situaci? Ne, samozřejmě že ne. Každého věřícího napadnou situace, pro které se zdá, že neexistuje žádné vysvětlení. Někteří z nás musí žít se vzpomínkami na modlitby, které jsme se modlili po mnoho let a které zřejmě nikdy nebyly vyslyšeny.

Možná jste se vroucně, s vírou a vytrvale modlili za svého bratra, aby se obrátil, a on zemřel bez pokání. Možná jste se léta modlili za to, aby Bůh požehnal určité církvi. A přesto se tento sbor rozdělil a zanikl. Zde na tomto světě možná nikdy nepochopíte, proč vaše modlitby zřejmě zůstaly nevyslyšeny.

Důležité je, abyste se modlili dál! Nedostatek porozumění nám nesmí bránit ve víře a poslušnosti. Ježíš řekl: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává …“ (Mt 7,7–8).

Teprve v poslední den uvidíme zobrazenou celou tapiserii Božího záměru a pochopíme všechny způsoby, jak byly naše modlitby vyslyšeny. Do té doby žijeme z víry v Ježíšova zaslíbení.

Evangelical Times 

Přidat komentář