Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Jak to tedy v tvém životě je? Je to tak, jak to s tebou Bůh zamýšlel od počátku? Daří se ti? A tu jste arci pořád nakloněni odpovídat: „Nějak to v mém životě nefunguje a nedaří se mi dobře!“ Ale co by na to řekla bohabojná Chana, matka Samuela? Je možné, aby to, co Bůh zamýšlel, nefungovalo? Podívejte se do 1. Samuelovy 2,3: „Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy.“
Nic nás nemůže lépe poučit o způsobu i obsahu modlitby než tato modlitba, kterou Pán Ježíš učil své učedníky. Podle ní se máme řídit ve svých modlitbách, a jestli nenaplňujeme své modlitby týmž obsahem, kterým je naplněn tento vznešený vzor modlitby, nepronikají naše modlitby do nebes. Tato modlitba je tak jednoduchá, že jí rozumí i dětské srdce, a zároveň je tak hluboká, že přemoudřelý klopýtá přes hluboké, vysoké a široké pravdy v ní obsažené. Je to skvostná perla, poklad, který nikdy neprozkoumáme; studnice prýštící se přímo z té živé skály, kterou nikdy nevyčerpáme.
„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1J 4,19). Zde je výchozí bod závodu lásky. To je ta vlnící se vlna, která se následně vzdouvá v řeku, pochodeň, která zapaluje hranici zbožnosti. Osvobozený duch miluje Spasitele kvůli svobodě, kterou od něj dostal. Vidí bolest, se kterou byl zakoupen ten neocenitelný dar, a zbožňuje krvácejícího Trpitele za bolesti, které tak velkoryse snášel.
Když se podíváme na celý svůj život, vidíme, že Boží laskavost jím prochází jako stříbrná nit.
Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava – je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Není nic, co by bylo vyňato z jeho vlády. Jeho vláda je ta nejlepší vláda jakou si jen člověk může přát.
Tak byl Izák požehnán, když vyšel večer na pole, aby rozjímal. Jak často se s námi Pán setkal, když jsme byli sami! Živé ploty a stromy mohou svědčit o naší radosti. Znovu hledáme takové požehnání.
