Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Text se vztahuje na skutečně milosrdné lidi, kteří se třesou před Pánovým slovem. Jejich bratři je nenáviděli a nakonec je kvůli jejich věrnosti a svatosti vypověděli. To pro ně muselo být velmi hořké, a to tím spíše, že jejich vyhnání se dělo ve jménu náboženství a údajně s cílem oslavit Boha. Kolik se toho v Božím jménu dělá pro ďábla!
V roce 2019 jsem do Evangelical Times poslal článek o našich povinnostech vůči vládnoucím orgánům. V tom článku jsem se snažil na základě Bible ukázat, že musíme mít postoj ochotné podřízenosti vůči vládě, ale také to, že existují situace, kdy musíme být připraveni neuposlechnout její příkazy. Od té doby jsem měl – a snad i my všichni – řadu důvodů se nad těmito principy a jejich praktickým uplatněním dále zamýšlet. Možná je tedy na čase se k tomuto tématu vrátit.
Josefovi bratři i se svými rodinami a Josefův otec vstoupili do Egypta. Jákob se setkal se svým ztraceným a dávno oplakaným synem. Jejich setkání bylo velice dojemné – padli si kolem krku a plakali. Devětatřicetiletý Josef a jeho stotřicetiletý otec. Opustili jsme Jákoba a Josefa, když se po dlouhých dvaadvaceti letech setkali. Josef odpustil svým bratrům a postaral se o ně. Bůh naplnil Josefovy sny o tom, že se mu jeho bratři i jeho otec bude klanět. Josef byl po faraonovi druhý nejmocnější muž říše.
Pokud ovšem Písmo obsahuje všechno, čeho je třeba ke zbožnému životu (2Pt 1,3–4), a připravuje Boží lidi ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17), mělo by mít co říct i k té důležité otázce vedení církve. Protože Kristus slíbil, že on sám vybuduje svou církev (Mt 16,18), měli bychom směrnice pro to, jací by měli vedoucí církve být a co by měli dělat, hledat v jeho inspirovaném Slově.
Křesťan má pamatovat na to, odkud povstal. V listu Efezským to Pavel napsal obrazně – i vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem (Ef 5,8). V našem textu se Pavel vyrovnává s pýchou, s pohrdáním druhými, s povýšeností a domýšlivostí. Takové věci mohou mít mnoho podob. Možná si Pavel připomněl dobu, kdy byl horlivým farizejem, nikoliv nepodobným tomu, o kterém vyprávěl Pán Ježíš Kristus podobenství v Lukášovi 18.
