Nezávislé sbory by neměly být izolovanými církvemi. Ačkoli každá pravá církev má vše, co potřebuje od Krista, aby mohla fungovat jako církev, ne každá církev je tak zdravá a silná, jak by mohla být, ani není schopna dělat vše, co by si přála.
I tam, kde nejsou žádné zvláštní problémy, je moudré a dobré, aby církve se stejným smýšlením udržovaly společenství, ať už neformálně a organicky, nebo formálněji a záměrně.
Od začátku třetí kapitoly 1. Timoteovi začíná Pavel mluvit o vedoucích církve. V životě církve je právě toto jednou z těch nejdůležitějších věcí. Církve se dnes mnoho starají o to, jaké mají PR (Public Relations – vztahy s veřejností), jak se prezentují navenek, jaké mají budovy, jaká mají liturgická roucha, jak propracované a uživatelsky přívětivé mají webové stránky… Ale jenom výjimečně uslyšíte o tom, jak se nějaká církev stará o to, jaké má vedoucí!
Biblické učení o jistotě milosti a spasení je životně důležité pro zdravý křesťanský život. Ustanovení, která věřící dostávají v Kristu, jsou proměňující. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17). Tříbení a uskutečňování vašeho nového života v Kristu vám výrazně pomůže to, nakolik jste si jisti, že máte zachraňující vztah s Ježíšem.
Vy to nedokážete, umlknout krásně, radostně, dokud jste přirození lidé. To žádný přirozený člověk nedokáže. Každý přirozený člověk je s Pánem Bohem ve sporu. I když mlčí, v srdci přece jen rebeluje. Co se vám na světě nelíbí? Když si všimnete, zjistíte, že ten přirozený život se vám líbí. Zdravý život s sebou vlastně vždy nese i radost. Možná, že jste si toho nevážili, a to je škoda. Ten přirozený život nese radost.
Následovat ho, jít za ním, je spojeno s obětí, je spojeno se smrtí, s útrapami, je spojeno s bojem a se slzami a ranami. A to Pán Ježíš nikomu nehodlá tajit. A proto předkládá každému tu svou cestu jako úzkou, bránu jako těsnou, proto mluví o sebezapření a o kříži, proto mluví o pohanění a odporu, proto mluví o boji a pokušení.
Podívejme se na další příklad Boží péče o vdovu. Situace vdovy ze Sarepty byla vážná. Hladomor ohrožoval nejen Izrael, ale celé okolí včetně Sarepty, která patřila Sidónu. Sidónským králem byl Etbaal, otec Jezábel. Jeho jméno znamenalo „Baal žije“, což bylo ironické, protože Baal jako údajný bůh plodnosti a života naprosto selhal. Tato chudá vdova a její jediný syn trpěli hladem a hrozila jim smrt. Vypadala vyhublá a vyzáblá, tiše smířená se svým údělem. Velmi brzy si hladomor vyžádá další dvě oběti – dokud Elijáš, prorok Pána, Boha Izraele, nepřeruší vdovino zoufalé hledání několika klacků na oheň, aby si mohla uvařit poslední jídlo.
Je správné být úslužný, ale nejsme povinni být každému posluhovačem. Klobouk smekněte bez otálení, protože to je zdvořilost, ale nesklánějte hlavu na rozkaz každého člověka, protože to je otroctví. Ten, kdo doufá, že se zavděčí všem, by měl nejprve obléci Měsíc nebo cedníkem naplnit bezedný sud. Žít z chvály druhých znamená živit se vzduchem, neboť co jiného je chvála než dech lidských chřípí? Z toho se nedá uvařit večeře. Klást pasti na pochvaly a omdlívat, když žádná nepřijde, je dětinské. A převlékat kabát, aby se člověk zalíbil nové společnosti, je prachsprostá špinavost.
Evangelium nám také velmi zřetelně ukazuje, co říká svatý Marek: tato žena mnoho trpěla od mnoha lékařů, vydala veškeré své bohatství, ale nic jí nepomohlo, naopak se jí vedlo hůře. To říká svatý Marek. A hle! Jakmile se toužebně dotkla Kristova lemu, krev se ihned zastavila a žena byla uzdravena. Mnozí lidé vydávají spoustu peněz duchovním lékařům, aby je rozhřešili a zastavili tak tok hříchu a uzdravili je na duši. Nic jim to ale nepomáhá, spíše se mají hůř.
V tomto čísle najdete texty tří starších českých autorů – kázání Jana Husa o uzdravení ženy, která trpěla dvanáct let krvácením, kázání(čko) Aloise Adlofa o zapření sebe a nesení kříže, a – jak už je zvykem – také kázání Jana Karafiáta, tentokrát na text žalmu „Ztišením se sluší tebe chválit“ (Ž 65,2). Kromě nich je tu další ze skvostů Charlese Spurgeona z jeho sbírky Obrazy Jana Oráče včetně ilustrace od samotného autora s názvem „Všem se nezavděčíš!“
Bóje u pobřeží Mumbles v jižním Walesu je opatřena zvonem, který má varovat námořníky před nebezpečným útesem. Za klidného počasí je tento zvon tichý, ale když se zvedne vítr a velké vlny se valí k pobřeží, jeho vážné tóny jsou slyšet na míle daleko, jak se v rukou moře houpá sem a tam. Věřím, že existují opravdoví muži, kteří mlčí, když je vše klidné, ale kteří jsou nuceni promluvit, když se zvedne divoký vítr. Dovolte mi vás ujistit, že nyní zuří bouře a je čím dál tím horší.
Jak vytrvalé jsou zlé zvyky! Přebývají v našich životech tak dlouho, že se jich neradi zbavujeme. Proč by měly opustit svůj příbytek a odejít do prázdna? Někdy, na začátku našeho křesťanského života, proti nim vyvíjíme chabé úsilí a doufáme, že se nám je podaří vyhnat, ale ony se tvrdošíjně brání. Kdykoli je nám adresována výtka, máme sklon odpovídat: „Nehledejte vinu, nemohli jsme si pomoci. Tito Kenaanci jsou svéhlaví a vytrvalí, chtějí v této zemi přebývat.“
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O., vzal jsem si k srdci, co jste řekl o tom, že čtení Bible nenahradí církev. Nicméně jste řekl, že bychom mohli mluvit o tom, „jak můžeme z našeho osobního čtení Božího slova mít větší užitek“.
Ano, vzpomínám si na to. Číst Boží slovo pro sebe je úžasná výsada. Ale znovu zdůrazňuji, že to není povinnost. Rozjímání nad Písmem však povinností je, jak jasně říká sama Bible. Je smutné, že o tom dnes příliš neslyšíme.
Vy na tom velmi trváte, že?
Ano, to proto, že mám na mysli život našeho Pána Ježíše Krista.
