Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?
Zkrátka, kdo sedí v skrýši Nejvyššího a odpočívá v jeho stínu, toho on přikrývá svými brky, aby ho nelapilo žádné osidlo, nezasáhla žádná létající střela, k jeho stánku se nepřiblížila žádná rána, i kdyby po pravici a po levici padalo na tisíce jiných (Ž 91,7).
Zdá se, že doby soužení se stávají běžnou a každodenní skutečností v životech současné generace. Z materiálního hlediska se máme lépe, než všechny generace tisíce let zpátky, ale z hlediska duševní pohody i jednoduchosti života, to vypadá mnohem hůře. Hřích se rozlézá do všech zákoutí lidského života, společnost se otřásá vlivem bezpráví, vytrácí se základní jistoty a předvídatelnost a život je velmi křehký. To jsou doby, kdy můžeme nacházet svůj úkryt a své blaho v Hospodinu.
Vaše milované děti se příliš netrápí, že? Když mají nouzi, jdou za otcem, když si lámou hlavu, ptají se otce, když s nimi někdo špatně zachází, obracejí se na otce. Když si zadřou třísku do prstu, spěchají pro úlevu k matce. Ať už je to malé nebo velké trápení, o dítě se starají rodiče. To dítěti usnadňuje život: usnadnilo by to i ten náš, kdybychom přistupovali k Bohu jako děti.
V bráně blízkovýchodního města zasedá za časného rána soudce a každý žadatel má právo se k němu obrátit. Slovo porta neboli brána, které se používá pro tureckou vládu, na to odkazuje. Tak podle myšlenky inspirovaných autorů za křehkou oponou lidských smyslů sedí Bůh ve stínu, „bdí nad svými“, čeká, aby odpověděl na každou prosbu a pomstil nevinné a utlačované proti bezpráví ze strany povýšených.
Nyní můžeme uvažovat o některých velkých problémech a zásadách, které jsou v této kapitole nastoleny a řešeny. Již jsme se zabývali vztahem křesťana ke světu obecně a zabývali jsme se také pohledem křesťana na stát a jeho funkce. Nyní se dostáváme k postoji křesťanských mužů a žen ke státu a jejich vztahu k němu. Zdá se mi, že toto pořadí je logické. V první řadě musíme mít správný pohled na stát. Nemůžete určit, jaký by měl být váš vztah k němu ani jaký by měl být váš postoj k jeho nařízením a zákonům, dokud si neujasníte, co nás Písmo učí o povaze a funkci státu.
Jsme stvořeni pro vznešenost. Úkolem člověka je být po všech stránkách ušlechtilý, protože je stvořený k Božímu obrazu. Pokud má však pravdu evoluční teorie, pak je lidstvo produktem slepé náhody. Náš život nemá žádný cíl ani žádný zvláštní význam. Proto si nemůžeme být jistí ani tím, jestli naše vlastní existence jako lidstva i jednotlivce, je dobrá nebo špatná. Proč je lepší být, než nebýt?
V pondělí 6. května 2024 podepsal prezident Cyril Ramaphosa zákon o prevenci a potírání nenávistných trestných činů a nenávistných projevů, který významně podkopává demokratické principy a náboženské svobody v Jihoafrické republice. Tento zákon, který kriminalizuje „nenávistné projevy“ přísnými tresty, představuje vážné ohrožení ústavního práva na svobodu projevu. Je nezbytné, abychom pochopili závažnost tohoto zákona a spojili se na ochranu našich základních práv.
Co o modlitbě vědí ti filozofové, kteří se jí posmívají? Modlitba je jim cizí, a proto nemohou posoudit její moc. Představme si, že by tucet z nich přísahal, že se modlili a že Bůh jejich modlitby nevyslyšel. Uvěřili bychom tomu. A také bychom dospěli k závěru, že modlitby takových lidí by neměly být vyslyšeny.
Modlitba je často přirovnávána k dýchání. Pro každé Boží dítě by měla být něčím přirozeným a snadným. Jednoduše patří k životu křesťana. Křesťan nemůže být bez modlitby. Ale současně v Písmu čteme, že modlitbě se musíme naučit. Jakkoliv přirozená se nám totiž může zdát, je vlastně velmi nepřirozená pro tělesného člověka.
Stanovili jsme si několik základních zásad týkajících se postavení starších a nyní se musíme trochu podrobněji zabývat jejich funkcemi. Přitom se musíme mít na pozoru, abychom si nevytvořili nějaký vzor, který bychom se následně snažili „napasovat“ na konkrétní osoby. Pokud začneme spíše s dary a talenty, které nám Bůh dal, než s předem danými specifikacemi, budeme otevřeni flexibilitě.
Při práci v pastorační službě se setkáváte s příběhy o manipulaci jak ze strany svých kolegů ve službě, tak ze strany nových členů, kteří přicházejí do vašeho sboru. Postupem času se ukazuje, že existuje přístup ke službě, který je hluboce manipulativní a zároveň rozšířený napříč církvemi různého původu a velikosti.
