Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. (Gn 24,62–63)
Izák byl na poli, procházel se někde krajinou a rozjímal, přemýšlel. A uviděl je, jak přijíždějí. Rebeka se setkává se svým manželem. Znovu vidíme velmi pokorné jednání Rebeky, vidíme její cudnost, ostych, plachost, což může být něco, co doprovází víru. Její naděje se tady naplňuje. A Eliezer sice vyslán Abrahamem, za svého pána označuje Izáka a jemu podává zprávu o všem, co se stalo. Kapitola začíná Abrahamem, ale končí Izákem. Začíná Abrahamovou vírou a končí Izákovou vírou. Začíná zaslíbením, a končí jeho naplněním. Izákova víra vyrůstala ze slibů, které Bůh daroval jeho otci Abrahamovi. Jenom na úrodné půdě rozjímání o Bohu a jeho zaslíbeních mohla vyrůst víra, která vytrvá.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Jak se dostal k Pánu Ježíši? Každý svou cestou, každý měl svůj vlastní příběh. Zde je nejprve Ondřej. On sám Ježíše nehledal, ale Jan Křtitel na něj ukázal, a tak Ondřej s Janem šli za ním. Koho potom hledají? Své vlastní bratry. Ondřej se ptá: „Kde je náš Petr, kde je náš Šimon! Milý bratře, mám vzácnou novinu!“ – „Copak?“ – „Našli jsme Mesiáše!“ A Petr jde.
„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tiší jsou ti, kteří vytrvají v dobru od začátku až do konce. Tiší jsou ti, kteří se nenechají strhnout ani napravo, ani nalevo. Když je někdo chválí, nepovyšují se nad to a netouží po tom být uctíváni ani se tím neslaví. Neuhnou doleva ani tehdy, když jsou hanobeni nebo když se jim děje jiné bezpráví – nehněvají se a neodplácí zlé zlem. Tiší jsou ti, kteří ani sami nejsou cizím bezprávím vyvedeni z míry k hněvu, ani svým chováním nepodněcují druhé k hněvu.
Pán nám skutečně mnoha způsoby neskutečně žehná a jeho Slovo patří k největším požehnáním, která od něj máme. Proto otevíráme toto číslo Pánovým blahoslavenstvím, jehož výklad je od Petra Chelčického. Po krásném kázání Jana Karafiáta pak následuje další ze série přednášek Sharon Jamesové, která se týká toho, jak křesťanství ovlivnilo svět – konkrétně je o tom, že biblické křesťanství navzdory všem excesům v historii prosazuje náboženskou svobodu.
Vy, kteří jste znepokojeni svými vlastními pochybnostmi, nesmíte dojít k závěru, že vás Pán zcela zavrhuje. On rozlišuje mezi dětinskou pošetilostí a zlobou vzpurníka: ví, co je ve vašem srdci, a ví, že patříte jemu. Jste jako loď, která je pevně zakotvena, a ačkoli se příliv valí a loď se kvůli němu houpá ze strany na stranu, takže se sami potácíte, loď se přesto neuvolnila ze svých kotev a vy nejste v žádném nebezpečí. Vaše víra je upřena na Krista a tato kotva vás drží; ačkoli jste trochu zmítáni, neztroskotáte kvůli hříchu, ale budete trpět mořskou nemocí kvůli své pošetilosti.
Zkoušky a pokušení každého křesťana se liší od těch, kterým čelí ostatní křesťané. To, co by pro mě bylo nejtěžší zkouškou, by pro vás možná žádnou zkouškou nebylo; a to pokušení, které zkouší vás, by pro mě nemuselo být žádným pokušením. Nemáme sami sebe vystavovat zkouškám, ani si přát zkoušky jiných lidí; stačí, když snášíme ty zkoušky, které nám pro nás připravil sám Pán, neboť jsou moudře zvoleny.
