21. února

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Prach se vrací prachu. Nejenom na konci fyzického života, kdy tělo, původně z prachu stvořené, se do něj zase vrací, ale také během něj, kdy jsme pokořováni na nejvyšší možnou úroveň, doslova až k smrti. Duše se tiskne do prachu země, protože je tlačena tíhou hříchu nebo tíhou okolností, pronásledování, tlakem nepřátel. Sklání se tak před svým Stvořitelem a volá k němu: „Pane, smiluj se! Pane, zachraň!“ Ve svém čase a podle své vůle Bůh odpovídá a mocí své milosti pozvedá duši z prachu, když jí dává poznat svého milovaného Syna, který dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Tehdy je duše povznesena do nebeských výšin, kde Kristus sedí po pravici Boha Otce všemohoucího.