O svědomí

Naslouchej, dcerko, dívej se a pozorně vnímej, neboť je správné, abys poznala své svědomí. Věz, že své hříchy nemůžeš skrývat navždy; v soudný den je budeš muset vyznat před všemi lidmi, anděly i ďábly. Uvědom si, že kamkoli se obrátíš, tvé svědomí si uchovává vše, co jsi do své duše vložila – ať už dobré, nebo zlé. Bude tě doprovázet, dokud budeš naživu, a vydá ti počet, až zemřeš. Každé duši je totiž dána tato smlouva: aby dodržela svůj slib Bohu. Pokud člověk jedná zle, svědomí na něj okamžitě dolehne. Pokud jedná dobře a není přitom domýšlivý, pravé svědomí ho nekárá. Když však člověk hřeší, svědomí s ním zůstává zaživa a provází ho i po smrti.

Kamkoli se člověk hne, vždy ho následuje buď chvála, nebo hanba. Člověk má tak ve svém vlastním domě – tedy ve své duši – protivníky: svědomí na něj žaluje, paměť proti němu svědčí a rozum ho soudí. Rozkoš ukazuje, jak má být mučen, strach zastává roli kata a samotné minulé rozkoše se stávají nástrojem utrpení. Neboť kolik a jak velkých hříšných rozkoší člověk měl, tolik a tak velkého utrpení se mu dostane, jak praví Písmo. To slyš, dcerko, dívej se a pozorně vnímej.

Věz také, že svědomí je tvým vlastním poznáním – jím člověk poznává sebe sama, zda je vinen hříchem, či nikoliv, a dokáže uvážit, co hříchem je a co není. V svědomí se však mohou objevit i bludy:

1. Z nevědomosti: Když člověk neví, jak se zachovat. Například když je nemocný a dostane příkaz jíst v postní den mléčné pokrmy; tehdy reptá a neví, zda poslechem zhřeší, či nikoliv.
2. Z nedbalosti: Když někdo nedbá na to, aby poznal sám sebe a svůj hřích. A pokud už o něm ví, nechce se nikoho zeptat na radu, protože sám sebe nedokáže správně posoudit.
3. Z pýchy: Když někdo přehnaně spoléhá sám na sebe, povyšuje se nad ostatní a odmítá si přiznat vlastní vinu.
4. Z neřízené touhy: Ta člověka odvádí od dobrých věcí a způsobuje, že zabloudí.
5. Z přehnaného strachu: Když se někdo bojí věcí, kterých se rozumný člověk bát nemá. Například když má někdo špatné svědomí z toho, že dal chudému almužnu před lidmi, ačkoliv měl dobrý úmysl.

Aby člověk napravil své svědomí – ať už jde o skutky minulé, současné či budoucí – musí se vždy držet Písma. Má se varovat svědomí příliš „širokého“ i příliš „úzkého“.

Široké svědomí často považuje zlé za dobré a hřích za nezávadnou věc. Takoví lidé jsou podle Písma zlořečení: „Běda těm, kteří říkají zlu dobro a dobru zlo.“ Ó, kolik je takových zlořečených mezi kněžími, kteří své smilstvo, lakomství a svatokupectví nepovažují za hřích! Stejně tak lidé v jiných stavech nepovažují za hřích záletnictví, tance, pomluvy, hazardní hry či módní výstřelky v oblékání, a proto z nich nemají žádné výčitky. Široké svědomí vede k velké všetečnosti a zlé opovážlivosti – člověk hřeší s klidem a myslí si, že směřuje ke spáse, ačkoliv kráčí k zatracení. Říká se mu „široké“ podobně jako se mluví o širokém pytli, do něhož se vejde mnoho věcí, nebo o širokých vratech, jimiž projde i velký vůz. Takové svědomí v sobě pojme i velké hříchy, aniž by se v člověku ozval rozum či vůle. Takové svědomí měli zákoníci a kněží za dob Krista, který jim řekl: „Běda vám, pokrytci, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ To znamená, že z malicherností děláte vědu, ale Boží přikázání porušujete bez mrknutí oka. Pod toto Kristovo odsouzení spadají všichni, kdo si neváží Božího zákona, ale úzkostlivě lpí na vlastních nařízeních – ať už jsou to papežové, biskupové, šlechta nebo měšťané.

Stejně tak se však člověk musí varovat příliš úzkého svědomí, protože to vede k zoufalství. Takové svědomí člověku namlouvá, že je příliš zlý, že se z hříchů kaje nedostatečně nebo že nic nedělá dobře. Tímto způsobem ďábel často klame ty, kteří se nedopustili těžkých hříchů nebo jich upřímně litují. Přechytralý čert pak člověku vyčítá každé slovo, jídlo i pití. Člověk si musí dávat pozor, aby nepovažoval za hřích to, co jím není – podobně jako zákoníci považovali za hřích jíst neumytýma rukama, ačkoliv Pán Ježíš ukázal, že to hřích není.

Věz také, že svědomí Božího služebníka má být pokorné a vážné. Pokora ho ochrání před pýchou a tato vážnost před smyslností a marnou veselostí. To vše by měl člověk pilně sledovat, aby mohl dosáhnout pravé duchovní radosti.