Bůh překvapuje

V přírodě je to tak, že po večerním čase přichází noc. Slunce se ve svém čase uchýlí k západu; ohniví oři jsou unavení; musí odpočívat. Hle, sestupují po blankytných svazích a jejich ohnivá kopyta se noří do západního moře, stíháni nocí v jejím ebenovém voze. Bůh je ale nade všemi řády přírody. S potěšením dopřává svému lidu časy, kdy oko rozumu očekává, že už nebude moci vidět den, a obává se, že nádherná krajina Božího milosrdenství bude zahalena temnotou zapomnění. Místo toho však Bůh překonává přirozené řády a prohlašuje, že „i za večerního času“ místo tmy „bude světlo“ (Zach 14,7).