Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. (Gn 28,3)
Nyní Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává.
Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost a začali jsme téma Pokušení: jeho zdroj, vliv a příčiny. Dnes se podíváme na to, jak s pokušením bojovat.
Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ (Mt 4,17) chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílených kněžími.
Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.
31. října 1517 přibil augustiniánský mnich a profesor výkladu Písma na univerzitě Martin Luther na vrata farního kostela ve Vitemberku svých pověstných 95 tezí, které dle tradice zahájily reformaci v Evropě. Luther reagoval především na prodej odpustků, ale ve svých tezích jde mnohem dále. Především se zabývá otázkou skutečného pokání a odpuštění hříchů. Vysvětluje, že odpustit hříchy může jenom Bůh a pokání mohou činit pouze živí a nikoliv mrtví. Vysvětluje v nich, že pokání musí být vnitřním postojem člověka, který se bude projevovat na jedné straně lítostí a na straně druhé proměněným životem, který nese ovoce dobrých skutků.
Poslední říjnový den si mnozí křesťané připomínají den reformace. Je to u příležitosti výročí přibití 95 tezí na dveře Vitemberského farního kostela Martinem Lutherem.
Proto se v tomto čísle Reformace trošku věnujeme těmto událostem, reformaci církve jako takové a tím, jak můžeme reformovat současnou církev. Je to vůbec možné? Boží slovo nás povzbuzuje:
Mnozí křesťané si kladou otázku, zda je správné, aby chodili k volbám či nikoliv. Vždyť Boží slovo nás učí, že křesťan se má podřizovat zákonům země, v níž žije, pokud tyto zákony nejsou v protikladu k Božímu slovu. Proč to tedy nějak komplikovat volbami? Není vlastně nedůvěra vůči Bohu?
Velmi dobrou pomůcku pro rozpoznání přítomnosti Ducha svatého v srdcích kazatelů nabízel současník a oblíbenec Karla IV., německý kazatel, augustiniánský mnich (ze stejného řádu pocházel také Martin Luther) Konrád Waldhauser.
Ve svém kázání "Maličko, a neuzříte mne ..." říká, že znamením Ducha svatého v srdci kazatelů je, když svobodně z kazatelny napomínají hříchy věřících, zatímco znamením nepřítomnosti Ducha je, když se napomínat bojí.
